Znáte Bořka?

všechno spraví!

Myslíte si, že kurzy pro děti vedou jenom ženy v batikovaných tričkách, nebo bývalé bachařky, které si na nich kroutí svoje pokání? Dnešní sonda do hlubin dětských výukových programů vás doslova přivrtá k židli. Stejně jako mě.

Středa odpoledne, zrušený sraz, déšť , mlha, deprese.  Dívám se na program dětského centra a navrhuji Žmurovi: „Hele tady mají nějaký dílny s nářadím, nepůjdeme se tam podívat?“ Žmur by se byl rád podíval i k zubaři,  pokud by to znamenalo, že nebude muset ztrácet svůj čas prohlížením knížek a bitkou s Čičman o modelínu. „Zase mi sežrala skoro půlku válečku modrý!“ žaluje. „Tak už jdeme mami, jdeme!"

Kurz vede typ v montérkách a oranžovém tričku. Neznám ho, ale podle toho, jak prochází chodbou a chlapečci mu běží naproti a snaží se ho dotknout, se zřejmě jedná o místní pedagogickou legendu srovnatelnou s kultem Igora Hnízda. Jméno jsem zapomněla, ale pro naše účely ho budeme nazývat Bořek pro jeho nezaměnitelnou podobu s animovanou kopií Bořka Stavitele, která musela vzniknout podle jeho předlohy.

První, co mě zarazí, je absence matek. V místnosti s pracovními ponky jsou pouze chlapečci – a jejich otci. Příjemná změna. Druhé plus: Bořek se ani moc nesere s úvodníkem.

„Tááák co chlapi? Jste připraveni na kutění?“ natáhne si Bořek kšandy montérek od těla, až mu plesknou do hrudi. Chlapečci zařvou nadšením jako na Spartě. „Ty, ty a ty“, ukazuje Bořek zásadně ukazováčkem spojeným s prostředníkem jako by střílel z revolveru, „doneste mi desky“. Kluci běží. Bořek strategicky pomalu otevírá sešit.  Napětí houstne. Technické výkresy! Začínám se rosit, jako když jsme měli na socialistické základce pěstitelské a obráběcí práce, přičemž při těch druhých jsme pidlali s pilkou rukodělné výrobky z plexiskla.

„Tak kluci a my si dneska uděláme něco, co potřebuje každý správný chlap. Ale potřebuje to jenom, když to funguje dobře. Proto budeme co? Pečliví budeme! A co to tedy budeme vyrábět?“

Napadá mě hned několik správných odpovědí, ale bohužel žádná, kterou bych se chtěla prezentovat před dětmi. Už tak si mě jejich tatínkové prohlížejí v kombinaci zábavy a pohoršení, jako kdyby mě  načapali, jak čůrám na jejich záchodech do pisoáru.

„Uděláme siiii“…Bořek přimhouří oči, natáhne pravačku s revolverem a obkrouží nás všechny svým  prstovým koltem (wait for it)…skládací metr! Chlapečci burácejí nadšením.

Dostáváme přidělen ponk, metr a doopravdickou ostrou pilku. Žmur šel pro dřevo. Na technický výkres nasypu Čičman křupky, aby se zabavila. Už od základky vím, že přes plánky a mapy pro mě cesta nevede. Budeme improvizovat. Žmur přináší fošničky. „Tak jo, dáme to do svěrače.“

„Do svěráku“, opraví mě Bořek, který čistě náhodou bude chodit okolo vždycky, když mě ty zjebaný dřívka budou vypadávat a odlamovat se z nich třísky, sotva do nich zatnu pilku.

Jeden kus dřeva  upižlám a jen žasnu, jak nekonečný vesmír kreativních nadávek se ve mně otevřel.  Druhý klacík v rámci urychlení procesů radši zlomím v rukou a je to dokonce rovnější, než předchozí upižlanec. „Pilka je pro chabý tatínky se slabejma rukama“, mrknu na Žmura. Teď díry. Čím se do toho dělaj díry?

Bořek jde zase náhodičkou okolo a nápadně mrkne k vrtačce. Bože, to není jen umělohmotná atrapa?! „Jasně, zrovna jsem koukala, kde je“, rafinovaně zalžu a držím ji jako laserovou zbraň. Poprvé třímám vrtačku v ruce. Tak jo. A tady se to asi pouští. Vrtačka líně hloubí důlek do dřeva. „Vosolit“ zachraplá mi Bořek za zády a nekompromisně přivře oči. Zatnu tam nejvyšší rychlost a rozvrtaná fošna mi prolítne pod sukní málem i s kolenem a důlním vrtem v linoleu. Připadám si jako Robocop. Bořek dává palec nahoru.

„Tak kluci, už byste se pomalu měli blížit k závěru“ zahlásí po chvíli a mě popadne stejná tréma, jako když se mi na obráběcích pracích zlomilo plexisklo při závěrečném broušení. „Žmury, utíkej prosím tě pro šrouby a matky“ posílám ho. Snažím se ten vikslajvant smontovat dohromady, ale moc to nedrží. Ještě měřítko. Žmur nese fixy a já mu ukazuju na prvním dřívku čárkování. Celkem mi to ujíždí a pak si uvědomím, že náš made in bangladesh výrobek už fakt finální úprava nezachrání a tak předávám fix Žmurovi s doporučením, ať to dělá, jak nejlépe umí. Žmur vyplázne jazyk a čárkuje jak o život.

Konečně se scházíme v kolečku u Bořka. 

„Tak kluci, podívejte se, jakej metr má tady Tonda. Já musím nejvíc ocenit, že má čárkování i probroušené a čísla signální barvou! Dobrá práce Tondo!“

„Tak a tady máme Honzův metr. Vidíte, jak mu krásně sedí měřítko a šrouby? A pozor, Honza si pro nás připravil vychytávečku: na zadní stranu si nakreslil i vodováhu a dnešní datum! Seš fakt dobrej Honzo!“

„Tak kluci a tohle …tohle je velice speciální metr. Jak vidíte, má dokonce o část navíc, viď Žmure. Ale to nejzvláštnější na něm je, že má hned tři měřítka! Jedno na centimetry, druhé na …hm, asi palce a třetí…“

„Třetí je experimentální etalon na měření červí díry“ dodám já.  Bořek uznale pokýve hlavou. „Je to prostě vymakanej intergalaktickej metr!"