sobota 24. dubna 2021

Takový to domácí štěstíčko

 

Zneklidňuje vás někdy vaše vlastní rodina? Mně jo. Právě jsem na návštěvě rodičů, která je po dlouhé době legální. Mám ale pocit, že se tu celou dobu za mými zády dělo něco nelegálního – minimálně na poli tátových pokusů adoptovat exotické rostliny a divokou zvěř. Nevím, jestli se mu podařilo vypěstovat vlastní banány, nebo se pokoušel odchovat osiřelý kokon s vajíčky, ale prostě se to zvrhlo.

Ráno jsem v koupelně málem omdlela, protože mě z rohu pozorovalo něco, co bych nazvala pubertálním výrostkem tarantule. Chtěla bych podotknout, že na pavouky nejsem přecitlivělá – přece jen jsme měli doma jeden rok celé léto pavouka, který se nám cpal i do postele. Ale tohle by bylo trochu moc i na Justina Schmidta, který svou Škálu bolesti sestavil na základě tisícovky hmyzích kousnutí na svém vlastním těle.

Osobně mám na tyhle situace krizovou strategii. Prostě bych dveře do koupelny oblepila policejní páskou a přestala ji používat – ne dřív, než by tam vtrhla URNA s plamenometem nebo natěšený nahý Justin Schmidt jako volavka. Možnost c) je moje máma, která zrůdu v koutě nazvala „domácím štěstíčkem“. To jsem si musela odkašlat, protože moje máma by přes své silné dioptrické brýle nazvala domácím štěstím i Vetřelce sedícího na vaně.

Tarantule aspoň přestala výhružně běhat po zdi a upřela na mě svých osm očí s vítězným výrazem: „Vidíš, pro někoho jsem roztomilá, kravko.“ To jsem si nenechala líbit a apelovala jsem na mámu, jestli si svůj amulet nechce schovat do krabičky, aby jí štěstí neproteklo mezi prsty odtokem.

„Zavolej děti, ať vidí, jak se to dělá.“ řekne máma epickým tónem, kterým se předává moudrost předků pár sekund před smrtí a Hans Zimmer do toho zapáleně hraje na klavír.

„Normálně si tady vezmu ten smeták“ natahuje se máti ke stropu a shodí tarantuli do vany. Ozve se překvapivě silný chrastivý zvuk, jako když tam vhodíte pytlík se stovkou pavouků běžné velikosti. Děti ječí. Celá ta scéna by se dala ještě civilizovaně ukončit spláchnutím, ale to se štěstíčku přece nedělá.

Místo toho máma honí tarantuli s papírovým kapesníkem po vaně. „Tak a mám ho, chudáčka. Tak vidíte, že to nic není.“ prohlásí máma hrdinsky, zatímco se Žmur kácí na sušák, a na důkaz svých loveckých schopností nám ho jde ukázat. Ale kapesník je prázdný. Logicky, protože tarantule jí leze na spodní části rukávu ve snaze dostat se co nejrychlejším exitem k srdci.

Ječíme úplně všichni. Vsadím se, že vydává něco na způsob chrastivého jekotu i ten přerostlej pokoutník. Každopádně titul pána koupelny obhájil a setřesen zdrhnul na tajný místo, kde přebývá nejspíš obří kokon domácího štěstí na celý generace dopředu. Je fajn být zase doma.









středa 14. dubna 2021

Vojenská příručka přežití

 

A ještě jedna věc je skvělá na tom, když máte syna. Čte úplně jiný knížky než vy. Žmurův poslední přírůstek do knihovny se jmenuje Vojenská příručka přežití. Musím se vám k něčemu přiznat. Měla jsem o ní fakt velký předsudky. Jestli mám jít do detailu, tak jsem si myslela, že tyhle knížky píšou emočně oploštění veteráni z Afghánistánu nebo šílený preppři, co jsou od Černobylu schovaný ve sklepě a do konce života jim zbývá 250 plechovek fazolí s párkem.


Nemohla jsem se mýlit víc. Tohle je sonda do života Chrise McNaba. Což není jen autor 20 příruček o přežití, jak skromně připomíná na přebalu. Ale taky manžel a fajn chlápek se srdcem na pravým místě, co má rád kuželky, pivo a posílá peníze na charitu – když zrovna není v přírodě.

Jak jsem totiž pochopila z úvodu, příroda má na Chrise zhoubný vliv. Zatímco většina lidí v lese poslouchá ptáky a uvolňuje emoční napětí objímáním stromů, pro Chrise je procházka do lesa spíše otázkou smrti než života.

Jeho příběh začíná banalitou. Řekněme, že ho žena pošle pro čerstvé pečivo na nedělní snídani. Pekárna je ve vedlejší ulici, ale Chris se znovu a nepoučitelně vydává přes les.

1. V první části nepodcení přípravu. Zvolí vhodné izolační vrstvy, do ponožek zastrká kvasnice v prášku, do kapes tabulky čokolády a cibuli. Neptejte se mě, proč cibuli. Chris nám to vysvětlí později. Ještě fluorescenční záchranný pytel, který bude Žmur určitě chtít k Vánocům, pusu manželce a může se vyrážet.

2. Další kapitolka „Když nemáte batoh“ prozradí začátečnickou chybu. Na nákup bez tašky! chytne se Chris za hlavu. Vrátí se domů pro plachtu, kterou může srolovat a používat jako vak.

3. Nadpis „Jak poznat jedlé a nejedlé rostliny“ mě definitivně vtáhne do děje. Kdo z nás nikdy nešel na nákup hladový? Chris na to jde mazaně. Neznámou rostlinu rozseká na jednotlivé části – od kořene až po květ. Kořen si přiloží na 15 minut k loketní jamce. Potom čeká dalších 15 minut na reakci jazyku. Teprve potom sousto pozře, pohodlně se usadí na pařezu a dalších 8 hodin pozorně sleduje příznaky otravy. Pokud neumře, může bez obav sežvýkat zbytek kořene, ale my čteme mezi řádky. Víme, že měl kurevskej hlad už před osmi hodinami!

4. Proto přichází titulek „Jak se hledá hmyz k jídlu“. Chytrá hlavička Chris nám připomene, že mravence je nutné povařit 6 minut k odstranění jedu. Mravenčí polévku procedí přes ponožku a zbylou hmotu sežere i s fuseklí, ve které měl zastrčený sáček kvasnic.


5. Než si spokojeně odříhne, máme tu večer. Chrise soumrak nezaskočí, vykope si zemljanku a přikryje se fluorescenčním pytlem.

6. Svit pytle přiláká můry a predátory. V rychlém sledu se střídají návody „Jak vyrobit luk a šípy“, „Vrhač oštěpů“ a „Jak používat prak“. 

7. Chcete nejdřív tu dobrou, nebo špatnou zprávu? Následuje kapitola „Jak vyvrhnout a odkrvit divokou zvěř“. Jelen s nekalými úmysly byl po právu ztrestán. Radost z Chrisových úspěchů však kalí názvy dalších kapitol prozrazující zranění z boje: „Jak vyrobit berlu“ a „Náprava zlomené nohy“.



8. Po pár dnech hojnosti a gurmánských receptících na vydatnou polévku z krve, kdy Chris zapomíná i na svou bolavou nohu, přichází opět nekompromisní hlad. Na mršině už není z čeho brát. V části „Jak poznat jedovatou houbu“ se Chris vágně odkazuje na doporučení, že bychom neznámé houby jíst spíše neměli. Určitě neměli, Chrisi.

9. Podle další aktivity lze vyvodit, že pozřel lysohlávky. Chris zmateně pobíhá po lese ve svých nových brýlích z kůry a naráží do stromů. Rozdělává ohně deseti různými způsoby, vyšťourává králíky z děr klackem a signalizuje letadlům. Ten den ztratil fluorescenční pytel, ale usíná ve stabilizované poloze ve vypálené králičí noře.

10.  Podle názvu předposlední kapitoly Chrisově manželce dochází po týdnu bez pečiva trpělivost a posílá za ním záchranu. S rozdivočelým Chrisem už ale v tuhle dobu není rozumné pořízení. Jsme svědky, jak ho zachránce tahá z vody a poskytuje mu úspěšnou srdeční masáž. Chris je ale ve válce. Místo vděku přichází chladnokrevná kapitola „Jak vyrobit škrtidlo“, „Dušení“ a pro jistou smrt i „Kontrola pulsu“.

11. Chris je opět sám a hladový proti celému světu. Poslední titulek „Hadí kousnutí“ nechává čtenáři malou naději, že ho zachrání cibule, kterou sebou tahá celou dobu v kapse. Nezachrání. Měl ji použít spíš do polévky z jelení krve.

 

pondělí 5. dubna 2021

Proč je lepší chovat labradora než otužilce

 

Někdy se s Emem ptáme proč. Proč zrovna my musíme mít otužilý dítě. Tyhle otázky vás napadnou hlavně při pohledu na mě. Jo, jsem člověk, kterej právě vyšel ze sauny, obloukem obejde bazének a zapadne do sprchy. Ne, abych na sebe lila studenou a ani vlažnou. Ale abych si dopřála zaslouženou horkou koupel. Potom si taky beru na letní srazy šálu. Dá se na ni sedět a po západu slunce je to věc, do které se dá zamotat a přežít tak i teploty atakující 25 stupňů a méně.  Můj nejlepší dárek k Vánocům jsou rukavice na baterky a můj syn je otužilec.

Což vyvolává otázky. Například kdo je Žmurův biologický otec, protože Em v létě rozhodně nenosí šálu jak magor, ale do vysněného života v permafrostu má taky dost daleko. Podle mě za to může ten výlet na Dachstein, který jsem absolvovala v pokročilém stádiu gravidity. Na vrcholu jsem tenkrát funěla s preventivně překříženýma nohama. Sice jsem se nezapsala do vrcholové knihy předčasným porodem, ale ledovec na vyvíjejícím se plodu zanechal stopu.

Žmur se narodil, jak jinak než na Silvestra a do tuhých mrazů. Bylo to moje první děcko, a tak jsem poslouchala rady dětský doktorky a redakce časopisu Maminka. Balila jsem Žmura do tolika vrstev, že ho Em někdy hledal v kočárku jak matrjošku. Během šestinedělí se Žmur naučil, jak si strhnout čepici. V necelém roce začal chodit a otevírat si mrazák – nejspíš se k této aktivitě vybičoval jen proto, aby mohl pojídat ledíky a házet si je do vany, když jsem mu připravila večerní teplou koupel.

Postupně si na to zvyknete (ne že byste měli na výběr). Žmur prostě tajemně ztrácí čepice, záhadně se mu rozjíždí zipy na bundě a během výletu se nečekaně ocitne uprostřed potoka (v tom lepším případě se po cestě stihne svlíknout). Jen si utáhnete šálu a zastrčíte si svoje troje legíny hlouběji do pletených fuseklí.

Žmur je stejnej jako labrador mojí mámy. Máma si hrozně potrpěla na správnou metodiku výchovy – ať už moji nebo Brita. Vychování našeho psa proto  připomínalo mou pubertu. Někdy jsme mámě splnili přání, obvykle za tím ale stálo jen špatné svědomí. Typickým výsledkem venčení bylo, že Brit zdrhnul do polí hned za barákem. Ale máma zachovala dekorum - aby to vypadalo, že její pes není jen tak mýrnyx týrnyx v prdeli, ale vycvičený. „Utíkej! Sejdeme se u rybníka!“ vyřvávala máma směrem za uprchlíkem. U rybníka se opravdu ukázal, aby se do něj přišel svlažit a roztrhat kačenu. Zhruba po půlhodině křižování po hladině mámě dekorum došlo.

„Tak a už mě to nebaví“ řekla vyčítavým hlasem, protože i když je rozčilená, nikdy nemluví sprostě. Brit se ani neotočil. „A teď už se opravdu zlobím“ prohodila za dalších deset minut. To už byl opravdu vrchol, kdy normální lidé střílí ostrýma. Někdy v tu dobu Britovi došlo, že ho kachny zase přelstily a vylezl z vody. „No vidíš, jak umíš poslouchat. Hodnej pejsek!“

Na to si často vzpomenu, když jsme na výletě a Žmur před sebou uvidí vodní plochu. „A hele, tady máme pěknou díru v ledu“ radoval se takhle Žmur na Lipně, aby tam před zraky užaslých bratranců vlezl aspoň po kolena.

To samý mě mohlo napadnout před naším velikonočním výletem ke smaragdovému jezírku v lese. „Budu se moct jen tak malinko vykoupat?“ loudil Žmur už před barákem. Přislíbili jsme.

„Svlíkni si trenky a mazej“ koučuju polonahýho Žmura u jezírka. Říkám to jen proto, že se mi nechce tahat přes vesnici s mokrýma trenkama v ruce. Ne proto, že bych mohla jeho koupel jakkoliv zvrátit. Dvojice výletnic za stromem v tom ale slyší něco úplně jiného.

„Šmarjá, chudáček kluk malej nebohej, dyť tam zmrzne“ děsí se procházející důchodkyně. Její užaslá kámoška začne mluvit až za zatáčkou. A vsaďte se, že bych si to za rámeček nedala. Nejspíš ho podle ní taky nekrmím a típám do něj cigarety, když jsem ve špatným rozmaru. Za mě je zkrátka souboj otužilý dítě versus labrador 1:0 bodů ostudy!