Všechno bude dobrý

 

Vím, je to laciný, psát vám před Vánoci dojímavý příběhy. Když ale nic jinýho se neděje.

Jsem vánoční Grinch. Nebyla jsem taková vždycky. Jako malá holka jsem Vánoce zbožňovala stejně jako každý děcko těšící se na prostý materiální obohacení. Děda řezník měl doma pověšený na provázku kapří měchýře. Jestli je mezi váma někdo řezník, tak mi možná vysvětlíte racionální důvod proč. V opačném případě zůstávám u teorie, že to byl dědův výstřelek a netradiční vánoční dekorace. Já to milovala. Jakmile byly na provázku měchýře, znamenalo to, že už za pár dnů dostanu kousavej svetr, stovku v obálce od babičky a možná i mončičáka.

Pak se ze mě stala pubertální nenáviděčka všeho včetně Vánoc, a ještě potom holka, co si na dárky sama sobě radši vydělá, než aby dostávala něco, co nechce (věřte, že jsem tak úzkoprofilově zaměřená, že šance trefit se do mě se podobá šanci, že dostanete po hlavě padajícím asteroidem). Pak jsem je teda vzala pár let na milost, protože malý děti, skrz který to můžete prožívat. Ale už nemáme ani ty malý děti, i když jsou stále ve věku, kdy vítají materiální obohacení spolu s inzulínovým šokem z nemístný spotřeby cukroví.

Mně Vánoce serou. Přijde mi, že to je konzumní past a dny úplně zbytečnýho volna, kdy je venku hnusně a lezavo, takže bych si tuhle dovolenou s chutí převedla radši na červen nebo babí léto. Nevěřím pohádkám, nepřeju smrt kaprům a nelíbí se mi časovaný vánoční dobrý skutky. A ještě k tomu mívám okolo Vánoc peak sezónního padání vlasů (letos budou asi velký mrazy, jestli mi teda doroste aspoň půlka zimní srsti, co mi vypadala poslední měsíc). A peak podzimní chandry.

Letos jsem měla svou podzimní depku tématicky zaměřenou na stáří. To je letos vůbec moje téma, dlouhodobě spojený s tím, že mě měli rodiče pozdě a nemám sourozence, se kterým bychom si mohli intenzitu mých rodičů nějak spravedlivě rozložit. I moje imaginární ségra od toho dává ruce pryč.

Těžko říct, jestli je to náhoda, nebo selektivní vnímání, ale v mým bezprostředním okolí abyste pozitivní seniory pohledali. Pokud mezi ně neřadím Emovy rodiče nebo když mezi seniory nezařadím šedesátiletou kolegyni-steampunkerku, která vypadá jak postavička z japonských kreslených seriálů a má manžela mladšího, než jsem já. Protože ta je mentálně mladší než třicítky z kanclu, co řeší botox, penzijní připojištění a recepty na nízkotučný bábovky.

Takže kromě steampunkerky, Vivienne Westwood a Demi Moore nemám žádnej vzor a na co se těšit, až budu stará. Všechny ostatní starší ženský, než jsem já mi jen říkají: „Sraz v 8? Na to už budu unavená.“ „Si myslíš, že tě bude bavit sex po 50? Pchá.“ (a přesně ten pohled, jakým vás zasloužilý matky obdaří, když jim vykládáte, jak se vrátíte po půl roce mateřský do práce).

Včera jsem se vracela ze srazu ve městě. Čekala jsem na bus na Želivárně, když se tam přibelhala babička. Taková skřítkovská, protože mi byla tak do pasu. Dlouhej kabát, hole, taštička kolem krku. Úsměv od ucha k uchu. Nevím, jak by se dostala do Malešic? Ví, že tam jede 188. „Jedu za kamarádka. Poprvé.“ vysvětluje ta paní lámavou češtinou. Přijela 188 se svým typickým řidičem týhle linky, to znamená nervní přednasranej týpek, kterýmu naskočí žilka pokaždý, když nastoupí někdo se sváčou nebo handicapem a on kvůli tomu musí odjet s dvouvteřinovým zpožděním. Teď mu ta žíla musela prasknout, protože se aktivně snažil mě hned dvakrát rozlisovat mezi dveřma, který jsem držela, aby ta moje paní mohla nastoupit. Všimli jste si? Adoptovala jsem si ji na první pohled.

Pak bylo potřeba proklestit jí místo mezi lidma se stromkama a taškama, protože Vánoce neasi, všichni musíme křečkovat, aby to bylo jak z reklamy na colu. A fakt ne, tahle kabelka nemusí sedět na vlastním sedadle, může si paní sednout? Moje paní se nezlobila ani na řidiče ani na sobecký lidi, pořád se usmívala a pak mi řekla: „Všechno dobře dopadne. Všechno bude dobrý.“

Na Plaňanský stejně komplikovaně vystupovala, protože řidič nejspíš považuje za zlatý standard vystupování za jízdy, abychom se na ty svátky moc nezdržovali. Ale pořád se usmívala, protože jela přes celý město za kámoškou a byla pevně rozhodnutá se za ní dostat, i když to bylo pro běžnýho člověka ekvivalentem meziplanetárního letu na Mars. „Tak tady to je“ rozzářila se před jejím domem, jako kdybychom stáli před palácem Dalajlamy v Lhase. „Děkuju, děkuju. Všechno bude dobrý!“ zopakovala a mávala mi na cestu.

Tak tuhle paní si beru jako vánoční dárek, jako zateplený froté fusekle pro mozek, kterej se mi občas zimomřivě klepe v mrazivý beznaději. Teď už mám tři: Vivienne, Demi a skřítkovskou vánoční babičku s nezlomnou vírou, že všechno dobře dopadne!