MMA challenge: Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji

 

Víte, kdy začnete být starý? V okamžiku, kdy přestanete zkoušet nový věci, to je závěr celý mý deprese z věku a chátrání. Ten den Psice přijala nápravná opatření a přihlásila se na skupinovou lekci MMA nejmenovanýho vypíčenýho fitka.

Pro širší kontext, chodím do jógovýho studia, kde jsou všichni v zenu a nikdo se vám nedívá, jestli vám leze z trička ta správná značka. A pak chodím na silovej tréning do fitka pár kroků od domova, takže se většinou ani neobtěžuju převlíct si domácí legíny za prudce sportovní model.

Tohle fitko je prudce sportovní ve všem. Tři patra reklam na hadry, karnitin a protein. Hala plná strojů, na kterých sedí borci ve značkových hadrech a dělají se selfíčka na instáč. Pro mě je tohle úplně novej svět, ve kterým jsem si připadala stejně zahanbeně, jako když jsem kdysi dávno hledala záchod v gayklubu a omylem otevřela dveře do darkroomu.

„Ale kdo jsem já, abych se podřizovala módním diktátům a píchala si někde v koutě steroidy,“ řekla jsem si hrdě a rozrazila dveře do sálu bojových umění. Scéna, která se naskytla, připomínala trapný vtipy na téma „sejde se Ind, černoch a Ukrajinec (+ jedna žena)“. Za chvíli dorazili ještě dva vysvalenci a trenér. „Ty deš s náma? Máš ňáký zkušenosti?“ zeptal se trenér nenuceně zrovna, když mi tekla z nosu nudle a hledala jsem kapesníčky, což mi na úvodní důstojnosti příliš nepřidalo.

„Ne, já tady jen uklízím“ napadlo mě jako první automatická odpověď mozku a hned ta druhá byla lehnout si a dělat, že jsem mrtvá, což je účinná strategie přežití v celé živočišné říši. „Jo, já jdu taky, řekla jsem a poměrně mě překvapil můj sebevědomý tón. „A dělám jógu. Jako řadu let. A silovej tréning,“ pokračovala jsem nadutě a dost se divím, že jsem to nezakončila nějakou ikonickou hláškou, že spím s Vémolou a jestli s ním má ňáký zkušenosti taky on.

„Hm, hm,“ řekl trenér tónem, jako když si otíráte holubí hovno z čepice. „Tak si vemte švihadlo a skáčem,“ zařval do naší nesourodé skupinky. Čtete správně, švihadlo. A to ses MMA bála, říkal můj vnitřní hlas, protože kdyby se soutěžilo na skocích přes švihadlo, tak jsem jasnej vítěz. Takže jsem si mohla dovolit machrovat i s dvojskoky a tvářit se u toho znuděně jak Karlosovic Lela. Dělat, jako bych neviděla ostatní svalovce, jak se zamotávají do provazů a černocha (může se to vůbec psát, nebo je to Afroameričan?!) s medvídkovským bříškem, kterej skákal přes švihadlo způsobem, že si ho před sebe položí.

„Stačí,“ zařval trenér. „Teď kotrmelce!“ „Co vy dva jako?,“ a tahle otázka byla mířená na mě a Afroameričana, co jsme postávali u tatami a svorně sledovali strašně zajímavou prasklinu na stropě.

„Já to neumím,“ přiznal můj parťák, black panter Andy, se kterým jsme jedním pohledem z modrých do černých očí věděli, že my dva tady patříme k sobě jako ráček poustevníček se sasankou, jahody se šlehačkou, jako nejslabší kusy stáda.

„Já? Mám citlivou krční páteř, takže to jako bohužel jako dělat nemůžu,“ potvrdila jsem si u trenéra jeho podezření na to, že jsem těžce předposranej měkkýš. „Tak oba na tatami a snažíme se,“ zhulákal nás tréňa. Andy ke kotrmelcům přistoupil tak, že se postavil na hlavu a pak nechal své obrovské tělo gravitací rozplesknout do nejrůznějších světových stran. Já jsem se válela po boku a zbytek skupiny se na nás díval s pohledem „takhle skončíš, když přestaneš brát steroidy a začneš dělat pozdravy slunci.“

Když jsme se potom měli rozdělit do dvojic, běžíme si s Andym naproti už jako jako soulmates. A jde se na první chvat: protivníka fláknete do ruky, nějakým divným způsobem se překroutíte za něj a zlomíte mu žebra rukama, který jsou spletený jak houska. Jestli vám to psaný přijde jako mindfuck, tak naživo je to stejně nereálný jako létající kung-fu panda, takže jsme se nad tím skvěle bavili, dokud nás nepřišel trenér seřvat, že to děláme úplně kreténsky a nerozdělil nás.

To bylo stejně tragický, jako když mě v druhý třídě rozsadili s Lubošem, protože jsme vyrušovali. Můj novej sparring partner je Ind a je mi zhruba k ramenům. Seznámíme se spolu, ale pro vás zůstane Indem, protože mluví tak potichu, že mu nerozumím ani jméno a stydí se mi podívat do očí, takže první část chvatového cvičení přemýšlím nad tím, jestli není slepý jako Andrea Bocelli. Ind se mě dotýká špičkami prstů, takže to zdálky vypadá jako tanec porcelánových figurek.

Hodina uteče jako voda a máme tu závěrečnej wrestling. „To je úplně intuitivní, na to nepotřebuješ nic vědět,“ předává mi tréňa cenné knowhow. „Prostě toho druhýho sundáš na lopatky. Takhle,“ vypůjčí si jednoho svalovce a třísekundovým chvatem ho zkroutí na žíněnce. „Aha, jo tak to jasný,“ řekla jsem. „Něco jako playfight, žejo.“

„Neznám,“ ohrnul trenér rty, protože si pod tím zjevně představil něco stejně ponižujícího jako jógu. Pokud playfight neznáte, tak je to zápasení s rituálem, při kterým jde hlavně o vaše vnitřní prožívání těsnýho fyzickýho kontaktu, vítězství a porážky. Když dělají playfight lidi z impra, většinou je to hodně hravý a spravedlivě se střídaj, kdo bude zrovna vyhrávat a prohrávat. Psice doporučuje.

Představa tohohle playfightu se poněkud rozplynula, když nás trenér znova rozdělil při radostném běhu naproti s neohrabaným Andym. „Ne, Andy půjde s Vasilem," "A ty s Davidem,“ křikl na mě trenér, když jsem  na druhý pokus běžela naproti něžnému Indovi a přede mnou se najednou tyčila hora masa a zatnutých čelistí, bitkař David, a nandával si chránič zubů. Kterej jsem já neměla!

„Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji,“ pronesl trenér ikonickou hlášku z názvu tohoto příběhu a potom uběhly asi dvě sekundy, co jsem se najednou octla ve vzduchu a vzápětí se mnou David fláknul o tatami. Jo, fakt jsou lidi, se kterýma můžete i MMA hrát stejně bezstarostně jako piškvorky (ahoj Andy!) nebo ho odkrokovat jako polonézu na prvních tanečních (Ahoj do Indie!).

A pak jsou lidi, kterým je úplně u prdele, že jste ženská zhruba o třetinový váze, protože si sem přišli do pot, krev a vítězství a nezabijou vás jenom kvůli tomu, že to nakázal trenér coby nejvyšší světská i církevní autorita. 

Vlastně to byla součást plnotučného zážitku z té hodinové diverzity těl a způsobů, jak s nimi (doslova) naložit. Jen mi řekněte, z čeho mám dneska odepsaný ruce, nohy, žebra a kusy masa podél páteře, když jsem se 50 minut z 60 jen tak nezávazně bavila?

Ani já ne, Davide/ Giphy