Německej instalatér na nejhorším českým nádraží

 

Jsou trainspotteři, co sledujou vlaky. Přišli mi divný až do tý doby, co jsem o sobě zjistila, že jsem stationspotter. Člověk, kterej umí ocenit, když v nádražce prodávaj domácí silnou česnečku, stejně jako když narazí na poctivý záchody ze sedmdesátek, kde se nezměnilo lautr nic-ani plastový splachovátko na šňůrce.

Jsem neřidič s prošlým řidičákem, s většinou lidí se v autě bojím a autobusy beru od osobně zažitý nehody jako švýcarský kapsle na eutanázii, jen dimenzovaný na celej zájezd lidí toužících po instantně snadný smrti. Vím, že statistika Českejch drah taky není veselý čtení a ani mi to prosím vás nepište do komentářů, ať mi to nepokazíte. Jsem jako Kim Čong Il, slepě přesvědčená o tom, že jenom ve vlaku na mě nebude spáchán atentát.

Nedávno jsem vlakem vezla Čičman a její kámošku Niki do Plzně, předat ji nějaký ženský na (jak jinak) víkend u koní. „Tak dávej bacha, vložil se do toho Em. „Plzeńský nádraží je prej nejdivočejší a nejnebezpečnější nádraží v celým Česku. Že prý kam se hrabe Ostrava, a to i když hraje Baník.“

„Pfff“ srdečně jsem se zasmála, protože jsem veteránka, co si jednou devadesátkách zažila celou noc v Praze na hlaváku až do 6 do rána, než mi jel nejbližší návaznej spoj. A věřte, že v tý době tam nesvítily vánoční světýlka hipsterskejch kaváren, jako spíš zornice prostitutů, dealerů, pasáků a kmotrů. Jestli znáte pohádku o Karkulce, tak těch vlků tam kolem mě bylo asi dvacet.

„Pfff“ řekla jsem si podruhý, když jsme vstoupili do nádražní budovy, ve který najdete úplně stejný kavárny, KFCčko a předražený džusy jako na kterýmkoliv nádraží v Česku. Sraz s paní od koní byl pod schody, kam jsem hodila tašky. Zbývalo zhruba 20 minut.

„jé, paní, mohla byste mi tady pohlídat tašku? Já si skočím jen na cigárko“ haleká na mě bodře chlápek v montérkách. Než stihnu odpovědět, přilítne mi k nohám další taška a týpek je v čudu.

„Snad v tom není bomba“ hloubají holky kolem tašky. Pár metrů od nás se táhne průvod smažek s vykotlanýma zubama, který by se tašky rády ujaly. „Ani drobáček nebude?“ ptá se zklamaně ženská, která by mohla hrát v The Shining tu štětku, co se Nicholsonovi rozpadne pod rukama.

Mezitím se vrací majitel tašky. Jeho úsměv a dech naznačují, že došlo na cigárko i na panáčka. Nacpe mi do ruk za odměnu německý sušenky. „Ty budou určitě napíchaný uspávadlem, hlavně to nejezte“ burácí Niki na celý nádraží.  Chlápek ale dělá, že tenhle trapas roku vůbec neslyší a rovnou se představuje jako Pavel, instalatér z Německa.

„Hlavně mu nedávej číslo“ syčí na mě znova obě holky, když mi pan Pavel tluče do hlavy klíny o tom, jak má lukrativní zaměstnání a zajištění na důchod, značka dlouho jsem neměl sex. Na tohle už nepomáhá ani vylhaná historka o tom, jak mám strašně žárlivýho manžela, kterej se tady může objevit každou chvíli, protože má vážný problém se sebekontrolou (a právě mu bude končit lekce boxu).

„Tak já už musím,“ loučím se chvatně a utíkám k paní, která vypadá, že je od koní. Ale není a evidentně je to tady fakt vostrý, protože se na mě zatváří, že zavolá ochranku, jestli se s ní chci seznamovat. A díky tomu pochopím, proč je plzeňský nádraží nejhorší: evidentně tady dochází k nevyžádanýmu balení, což dosvědčují i hladový oči chlápka z uklízecí čety, kterej kolem nás hrozně nenápadně krouží a zametá úplně čistý dlaždice. Tak která z nás na něj zbyde?

Konečně dorazí opravdová paní od koní. Odevzdám holky a s úlevou spěchám na nástupiště číslo jedna, když se na schodech srazíme s panem Pavlem. „Jaká náhoda, to musí bejt znamení!“ vykřikne Pavel, kterej mě evidentně stalkoval celou dobu a přesně podle toho vyměřil trajektorii svý chůze.

„Jé, vy jedete do Prahy, tam já mám sestřenici. Že bych zajel za ní, místo do Kadaně?,“ probírá si Pavel zamyšleně vousy, když naráz vykřiknu, že asi vidím manžela a současně přijede vlak.

Už dlouho jsem nepřemýšlela, jestli svý rezervovaný místo nenechat prázdný a necestovat radši na záchodě, kterej sice čpí močí a cholerou, ale aspoň se dá zamykat. Protože nikdy nevíte, co si z nejhoršího českýho nádraží odvezete – možná dávku heroinu, možná pana Pavla.

Ale i na to jsou sporný názory. „Tys odmítla instalatéra???“ podivuje se kolegyně v práci, jak kdybych o víkendu dala kopačky Beckhamovi. „Víš, jak je těžký a drahý ho v Praze vůbec sehnat?!“

Všechno něco stojí. Otázka zní, čím budu platit/ Giphy