Bez podprdy

 

„…a všichni jsou tam na ulicích tak nějak víc uvolněný. To je totiž tím, že ženský tam nenosí podprsenku. Žádný, mladý ani ty starší. Chystej se. Čekám, že maximálně do dalšího léta je tenhle trend v Praze taky.“ hýří Em po prodlouženém víkendu v Barceloně optimismem.

Když se řekne „bez podprdy“, vybavím si paní Myškovou ze školkový jídelny, která podle tvaru a zakončení svých mléčných žláz musela prokazatelně některý děti v tomto předškolním zařízení kojit. A nejsou to jen předškolní fantazie, bez podprdy a v bílým tričku je i na společný fotce.

Ostatní učitelky v tuhých podprdách z Jitexu stojí od paní Myškový v upjatém odstupu, protože byla zjevně rebel i v téhle době, kdy si ženský neholily podpaží. Na fotce bohužel není zobrazen školkový údržbář, abychom si udělali obrázek o tom, kam by se v téhle společnosti zařadil typický šovinistický boomer. Podle mě by stál u učitelek, ale čuměl do dekoltu kuchařce.

„No tak to ani náhodou“ řekla jsem na to Emovi, protože jsem v tomhle ohledu přeneseně i doslova celkem sešněrovaná. Prostě si bez ní připadám jako selka na lascívní pohlednici z Tyrolska, a hlavně na vlastní oči vidím estetický efekt „bez“ a „s“. Dudy a nebe. 

Zároveň mi ještě zbývá pár let a stupňů odpudivosti do věku, kdy budu záměrně přivádět mladíky na ulici do rozpaků rozparkem až do poloviny krajkových kalhotek a u toho se budu krákavě smát smíchem staré čarodějnice. Pojď k mamce!

Takže jsem Emovy utopistické představy o světě bez podprsenek na pár dnů vypustila, aby se ke mně vrátily jako bumerang. Dávejte si pozor na to, co si lidé kolem vás přejí.

Minulý týden jsem si nehtem rozhňápla mateřské znamínko na zádech. Teklo z toho docela dost krve, a to opakovaně, protože se nacházelo přesně tam, kde se zapíná podprsenka. Zašla jsem se svým zuboženým névem na chíru, kde bylo do 5 minut po všem.

Vsuvka: Taky máte rádi chirurgii? Mně tenhle lékařský obor fakt baví. Ležíte na lehátku a smějete se vtípkům chirurga, jestli to může vzít i s lopatkou, protože víte, že nežertuje. Pravý opak mé praktické doktorky, kam přijdete s podezřením na slepák a odejdete s úplně stejnou bolestí, dietním doporučením a sadou diagnostických proužků pro analýzu moči.  Chirurgie má výsledky hned, jen už je nemůžete vzít zpátky.

„Tu podprsenku si ani neberte“, okřikne mě sestra, když se strojím v koutě ordinace a mám v úmyslu civilizovaně odejít. "Jako jak neberte?" 

„Přece si nebudete dráždit čerstvě operovanou ránu“ odpoví mi logicky, až znejistím, jestli mi ten doktor pod rouškou lokální anestezie fakt neodříznul a nevykostil půlku zad. „Aha“ zmůžu se pouze na tuhle vysoce bystrou a sebevědomou odpověď. Poslušně si sbalím pushupku do batohu, nahodím tričko a vycouvám do čekárny narvaný pacienty, abych prošla svou uličkou hanby.

„Pooperační komplikace. Beru si dneska home office“ napíšu rovnou šéfovi a pokračuji do metra. „Haló, my nemáme podprsenku!“, vyřvávají moje prsa na celej vagón. „Možná umíme i jódlovat!“ „Pojď k mamce!“ slibně mrkají na školní výlet včetně učitele. A víte co? Dneska jdu do práce s podprsenkou na čerstvé ráně. Ať mi ty záda klidně uhnijou, ale rozvolněný trendy z Barcelony si za mě prosím vezměte na starost někdo jinej!

Jedeme na dovolenou bez ní

 

Je to divný. Dřu jak bangladéšská šička, aby to český HDP k něčemu vypadalo a abychom měli nejdražší nemovitosti a papriky ve střední Evropě. Ale i přes to celoroční pilný generování tabulek, prezentací, článků a e-mailů na mě v půlce června padne takovej zvláštní pohov.

To ty děti! „Hej, to jako dneska nevstáváš? Tos jako úplně rezignoval na vzdělávací systém, a co jako tvoje maturita a tvoje budoucí holka, co se s tebou rozejde, protože si pleteš objem s obvodem?“

„Hlavně v klidu“ houkne Žmur z postele a zaboří hlavu zpátky do polštáře. „Odpadla nám první hodina, a pak se budem stejně dívat na filmy nebo hrát fotbal.“

Takže jdeme s Čičman do školy a do práce samy a pomlouváme ho, že to není spravedlivý a že zrovna on si to nezaslouží, protože za pár dnů navíc jede na školu v přírodě flákat se někam za Plzeň. Ale vlastně zas tak moc nepospícháme, protože Čičmanina učitelka kompletně rezignovala už začátkem června a já mám šéfa na teambuildingu top manažerů. Takže se bude flákat někde za Plzní stejně jako Žmur a hledat poklad v křoví, jen u toho bude na rozdíl od něj nalitej.

Taky se kvapem blíží naše polská dovolená, takže nemá cenu rozdělávat nový velký věci a ty starý můžou vyhnít přesně v tom týdnu, kdy všem v automatický odpovědi dojde info, že nejsem ani na signálu. Protože znáte Polsko.

Takže nám tu zbývá v podstatě jediný projekt, který nemůžu nechat vyhnít, protože by se to nestalo jen v přeneseném významu: náš křeček. Je potřeba najít někoho, kdo si naši starou dobrou Julču vezme na týden domů na prázdniny. Julče táhne na dva roky, což je v přepočtu na lidský věk nelítostná cifra. 80 let.

Julie zachovává kondičku i celkem výstřední žravost a lakotu, ale znáte královnu Alžbětu a všechny tyhle čiperný dámy v pastelových kostýmcích: jeden den činorodě vydědí Harryho a zpeskuje služebnou za tuhé hovězí a druhý den ji najdete mrtvou. Julie sice pořád vyleze na topení a skočí dolů jak výsadkář ze Silver A. Ale taky už má zádech stařeckou lysinku, a když jdete v noci kolem klece na záchod, můžete zaslechnout, jak si tam v koutě smrťák brousí kosu a pobrukuje u toho pohřební marš.

Padlo tedy rozhodnutí nevozit Julču s její obří klecí a bohatým příslušenstvím nikam daleko a odbavit její hlídání pokud možno in-house.

K tomuto účelu jsem pověřila naše nicnedělající děti, které v červnu rostou jak dříví v lese. Zadání bylo jednoduché – napsat a vyvěsit na veřejnou nástěnku našeho domu inzerát, který chytne za srdíčko všechny hodné lidi v našem paneláku. „Děti prodaj všechno, nabídky se jen pohrnou“, zamnula jsem si ruce.

Inzerát rozhodně zaujal, o tom žádná. Když jsem o pár hodin sbíhala schody, neunikla mi statná postava plukovníka Angrešta. Plukovník je ušitý ze sukna Lidových milicí a je to prototyp zatrpklýho dědka. Myslím, že přesně podle něho vznikl Alvin Straight, nebo Evžen Huml z Chalupářů, nebo odnož zatrpklýho dědka, kterýho máte v baráku vy.

Plukovník Angrešt tedy stojí před nástěnkou a vůbec se nesnaží krotit své emoce. „Lidi už dneska nevěděj co by!“ postupně jeho hlas stoupal do výšek jako na koncertu Andrea Bocelli. „To sou samý dovolený, ale povinnosti, postarat se vo svoje děcka -  to ne! To aby jim tady hlídali ty jejich rozmazlený fracky chudáci sousedi. To tak, ha-ha! To si za rámeček nedáte, co já vám napíšu!“

Popravdě řečeno mi to připadalo jako přehnané, odsoudit a navždy vyhnat z lidské společnosti někoho, kdo se snaží na týden zajistit nevinné hlídání hlodavce. Ale když jsem váhavě sešla zbývající schody vedoucí k nástěnce, tak nějak jsem pochopila, kam Angrešt míří. Tadá, sošku Rodiče roku v našem baráku získává…Psice!

Citlivý údaje

Pamatujete se na to, jak Piráti slibovali, že budou elektronický volby? A vůbec, že bude skoro všechno transparentní a na pár kliků, jako když si objednáte Pad Thai a za 20 minut s ním kurýr stojí u dveří? Myslím, že zrovna teď by to výrazně pomohlo u pár dusivých failů, mezi které patří třeba letošní přijímačky na střední rekordně početného ročníku.

Ale to ne. Protože nejdřív je potřeba vyřešit mnohem zásadnější problémy českých obyvatel jako jsou rodná čísla. Samozřejmě patřím mezi postižené, protože mám rodný číslo napsaný na rodným listu i na kartičce od zdravotní pojišťovny.

Kdejaká úřednice VOZP se pak může na cigárku s kolegyněmi blýsknout podpultovou informací: „Hele holky, a znáte Psici? Představte si, že má narozky v listopadu a že je to ženská?!“

„Neblbni Milčo, ženská, vona, jo? No to mě poser. A co kdybychom ji hacknuli účet na damejidlo.cz, do kterýho se určitě taky zaregistrovala pod svým rodným číslem, jako to dělaj všichni slušný lidi. To jsem si přesně myslela, samý tučný jídla. Fujky. Tak s tímhle na nízký pojistný zapomeň, holčičko.“

Ještě, že máme každej svýho Bartoše, kterej si za 56 miliard posvítí na všechny tyhle zákeřný agentky převlečený do úřednických kostýmků. Protože od doby GDPR je naše laťka na citlivý údaje hodně vysoko, jak dokazuje má návštěva na nejmenovaném ORL.

Pondělní ráno jako stvořené k tomu, aby vaše 14 dnů pěstovaná bolest v krku vygradovala do podoby spolknutého masážního míčku. Rezervační systém ordinace vám nabízí nejbližší termín za měsíc. Anebo můžete přijít kdykoliv a „trochu si počkáte“, jak vás eufemisticky připraví na webovkách dané instituce.

Myslíte si, že na to vyzrajete, když přijdete půl hodiny před otvírací dobou. Ale tři lidi přišli vychytrale už hodinu před otvíračkou a dva další tam podle opuchlých očí přespávají už pár dnů. Je nás tu pět, co spolu chodíme neobjednaný. A do toho přichází se sebevědomým výrazem pacoši, co se prozíravě objednali hned po Vánocích, protože tahle doktorka o krky, nosy a uši prostě nemá nouzi.

Pokud vás baví role playing, tak si můžete během dlouhých desítek minut představovat, že jste americká socka a máte horší pojištění než lidi, co na svou bolest v krku mají peníze. Ale pak přichází sestra a pochopíte, o čem přesně je, když jste pacient druhé kategorie:

„Neobjednaný mi nahlásej jména a svý potíže“ vytáhne si sestra poznámkový blok a propisku kdesi ze záňadří. Naše pětka se na sebe překvapeně podívá.

„Tak já začnu,“ představí se nám rozpačitě pán s aktovkou. „Petr Doležal, ém, nosní polyp.“ Sklouzne zrakem ke svým odřeným mokasínám. Všichni soucitně pokýveme.

„Smíšková, horečka od pátku a hleny. Zelený.“ dodává stydlivě slečna vedle mě a smutně jeden z nich potáhne.

„Petra Novotná, boule na krku. Tady.“ podíváme zvědavě se spolu se sestrou na Petřin útvar pod čelistí.

„Psicová, bolest v krku.“ pípnu, protože je mi jasné, že Petřinu bulku jen tak nepřebiju. „Jenom?“ potvrdí mi mé skryté obavy sestra. „Nemůžu spát a bolí mě i pití čaje“ zachroptím a sestra mě s viditelným vnitřním nesouhlasem zapíše do notýsku.

Potom za sebou sestra práskne dveřmi a najednou už nesedíte jen v anonymní čekárně. „Zkoušela jste Neoangin?“ zeptá se mě Polyp. „Hele, další objednanej. To budem rádi, když nás vezmou vodpoledne“ málem si odplivne Bulka, když si vedle naší rozviklané lavičky vyděděnců sedne úplně nevinná důchodkyně s rezervačním číslem. Odteď je nás pět neobjednaných, co spolu sedíme. A všichni můžeme být jen vděční, že nesedíme na venerologii.