Jedeme na dovolenou bez ní

 

Je to divný. Dřu jak bangladéšská šička, aby to český HDP k něčemu vypadalo a abychom měli nejdražší nemovitosti a papriky ve střední Evropě. Ale i přes to celoroční pilný generování tabulek, prezentací, článků a e-mailů na mě v půlce června padne takovej zvláštní pohov.

To ty děti! „Hej, to jako dneska nevstáváš? Tos jako úplně rezignoval na vzdělávací systém, a co jako tvoje maturita a tvoje budoucí holka, co se s tebou rozejde, protože si pleteš objem s obvodem?“

„Hlavně v klidu“ houkne Žmur z postele a zaboří hlavu zpátky do polštáře. „Odpadla nám první hodina, a pak se budem stejně dívat na filmy nebo hrát fotbal.“

Takže jdeme s Čičman do školy a do práce samy a pomlouváme ho, že to není spravedlivý a že zrovna on si to nezaslouží, protože za pár dnů navíc jede na školu v přírodě flákat se někam za Plzeň. Ale vlastně zas tak moc nepospícháme, protože Čičmanina učitelka kompletně rezignovala už začátkem června a já mám šéfa na teambuildingu top manažerů. Takže se bude flákat někde za Plzní stejně jako Žmur a hledat poklad v křoví, jen u toho bude na rozdíl od něj nalitej.

Taky se kvapem blíží naše polská dovolená, takže nemá cenu rozdělávat nový velký věci a ty starý můžou vyhnít přesně v tom týdnu, kdy všem v automatický odpovědi dojde info, že nejsem ani na signálu. Protože znáte Polsko.

Takže nám tu zbývá v podstatě jediný projekt, který nemůžu nechat vyhnít, protože by se to nestalo jen v přeneseném významu: náš křeček. Je potřeba najít někoho, kdo si naši starou dobrou Julču vezme na týden domů na prázdniny. Julče táhne na dva roky, což je v přepočtu na lidský věk nelítostná cifra. 80 let.

Julie zachovává kondičku i celkem výstřední žravost a lakotu, ale znáte královnu Alžbětu a všechny tyhle čiperný dámy v pastelových kostýmcích: jeden den činorodě vydědí Harryho a zpeskuje služebnou za tuhé hovězí a druhý den ji najdete mrtvou. Julie sice pořád vyleze na topení a skočí dolů jak výsadkář ze Silver A. Ale taky už má zádech stařeckou lysinku, a když jdete v noci kolem klece na záchod, můžete zaslechnout, jak si tam v koutě smrťák brousí kosu a pobrukuje u toho pohřební marš.

Padlo tedy rozhodnutí nevozit Julču s její obří klecí a bohatým příslušenstvím nikam daleko a odbavit její hlídání pokud možno in-house.

K tomuto účelu jsem pověřila naše nicnedělající děti, které v červnu rostou jak dříví v lese. Zadání bylo jednoduché – napsat a vyvěsit na veřejnou nástěnku našeho domu inzerát, který chytne za srdíčko všechny hodné lidi v našem paneláku. „Děti prodaj všechno, nabídky se jen pohrnou“, zamnula jsem si ruce.

Inzerát rozhodně zaujal, o tom žádná. Když jsem o pár hodin sbíhala schody, neunikla mi statná postava plukovníka Angrešta. Plukovník je ušitý ze sukna Lidových milicí a je to prototyp zatrpklýho dědka. Myslím, že přesně podle něho vznikl Alvin Straight, nebo Evžen Huml z Chalupářů, nebo odnož zatrpklýho dědka, kterýho máte v baráku vy.

Plukovník Angrešt tedy stojí před nástěnkou a vůbec se nesnaží krotit své emoce. „Lidi už dneska nevěděj co by!“ postupně jeho hlas stoupal do výšek jako na koncertu Andrea Bocelli. „To sou samý dovolený, ale povinnosti, postarat se vo svoje děcka -  to ne! To aby jim tady hlídali ty jejich rozmazlený fracky chudáci sousedi. To tak, ha-ha! To si za rámeček nedáte, co já vám napíšu!“

Popravdě řečeno mi to připadalo jako přehnané, odsoudit a navždy vyhnat z lidské společnosti někoho, kdo se snaží na týden zajistit nevinné hlídání hlodavce. Ale když jsem váhavě sešla zbývající schody vedoucí k nástěnce, tak nějak jsem pochopila, kam Angrešt míří. Tadá, sošku Rodiče roku v našem baráku získává…Psice!