středa 24. srpna 2016

Čičman má novou postel

Ještě jsem vám zapomněla minule říct, jak mě M. nařkl z toho, že se podvědomě nemohu vyrovnat s faktem, že jsou děti organické bytosti, které rostou a ne bonsaje; což se prý mimo jiné projevuje tím, že přehnaně feminizuji Žmura mazlením a ochotně dělám Čičman ranní kojenecká mlíčka, i když jsou jí už tři. Tak s tím mám fakt problém. Nedovedu si totiž představit, že na tu svou šestou ranní ochotně dělám cokoliv jiného, než je odkládání budíku na mobilu.

A hlavně. Pokud se ale někdo podvědomě nevyrovnal s tím, že Čičman už není novorozenec, co patří do šprušlové postýlky, je to M. Když jsem navrhla výlet do Ikei pro důstojnější lůžko poprvé někdy před rokem, bylo moc krásný počasí na to, abychom jeli nedělní odpoledne konzumně strávit do hnusnýho nákupáku. Na podzim docela vytrvale pršelo a v zimě M. pobolívalo v krku. Na jaře už jsme dobyli hranice obchodní zóny, ale na M. padla tíseň ze zaplněného parkoviště. V létě Čičman zesílila tak, že se začala postýlka v rozích rozkližovat, což M. mobilizovalo k akci. Přestože bylo krásný počasí, bolelo ho v krku a parkoviště bylo úplně plný, protože hrozilo, že postýlka do dvou týdnů jednoduše exploduje.

M. se na projekt Čičman 2.0 šalamounsky vybavil vytisklým nákupním seznamem. (Mužský nákupní seznam si můžete snadno přiblížit pohledem na prázdnou A4, na kterou do horního levého rohu napíšete drobným písmem „rám“ a na spodní řádek „rošt“. M. si k tomu připsal i čísla polic v samoobslužném skladu a rozplánoval si pobyt včetně placení a sprintu zpátky k autu na jedenáct minut.

To ale nepočítal s tím, že si Čičman vymoří dětský nákupní vozík, se kterým nelze jezdit po eskalátorech. Poprvé nás výtah vyflusnul zpátky na parkovišti a podruhé M. prohlásilo za otce cizí batole, které do výtahu přistoupilo úplně samo. Tím se krapet vysvětlilo, proč se sem M. tak urputně brání jezdit. I těch jeho 11 minut bylo rychle v hajzlu a M. začal mít první poraženecké řeči o tom, že se odsud už nikdy nedostanem.

V oddělení lůžkovin si Žmur půlhodinku vybíral povlečení. M. seděl zhrouceně na posteli a nepřítomně si hladil vystavenou beraní kožku, když kolem nás prošel biologický otec s tím ztraceným batoletem z výtahu a tázavě se zadíval na M., ke kterému batole opět neomylně klopýtalo s oddaným výrazem. Než došlo ke konfrontaci, kdo je ten prasák, co vylákal jeho Jiříčka do výtahu, popadl M. Čičman, vrazil jí do dětského vozíku a smykem jsme zdrhali do samoobslužného skladu a k pokladnám. Tam M. štítivě vytahoval věci, které se za jeho duševní nepřítomnosti ocitly ve vozíku. „Opravdu tohle potřebujeme?“ ptal se přiškrceně a prohlížel si záchodovou štětku, jakoby šlo o diamantovou brož na večerní šaty.

V autě jsme zjistili, že nová postel zabírá polovinu vozu. Nabízelo se kolektivní řešení nechat tam auto i s nákupem a už se nikdy nevrátit, ale dopadlo to pochopitelně tak, že z další přepravy jsme byly vyloučeny já a Čičman a odeslány k nejbližší MHD. Čičman řvala, protože ji nebylo umožněno odjet v dětském nákupním vozíku a já se potácela v temných myšlenkách, že by v té miminovské postýlce ještě rok, dva vydržela, kdybychom demontovali průčelí. Na to už ale bylo pozdě, vydali jsme se tedy směrem k metru.

Tady se dostáváme k tomu, že veškeré cesty na Černém mostě vedou do obchodního centra. Byla jsem tam naposled před deseti lety, kdy to byla ještě neškodná komoušská pasáž s Globusem a pár kšefty. Za ta léta nabobtnalo do podoby vlastního města ve městě, odkud vás nedostane GPSka, ani podrobná mapa. Ze začátku mi to připadalo mrazivě bizár, ale když jsme se podruhé vymotali u Mekáče, přemohla jsem se a zeptala se u stolu jedné rodiny na to, jak se odsud, ehm, dostaneme ven k metru. „No, to my právě nevíme“, řekl mi bezelstně chlápek a jeho žena přikyvovala. „My jsme od Budějic a tady jsme poprvé a vůbec netušíme, jak se dostaneme zpátky domů“. „Kdybyste potřebovala vědět, kde jsou záchody, nebo Promod, tak to vám ráda poradím“, nabídla mi přičinlivě jeho žena. Začala jsem M. chápat. Bohužel tam nebyla ovčí kožka, kterou bych si mohla pohladit na zklidnění. A ven nás vyvedl až otec Fouras v securiťácké uniformě.

Mohly jsme si cestu metrem oživit ještě výstupem na Staromáku a ležet počůraný strachem před orlojem, když Konvička pálil z airsoft sniperky, ale pro večerní dávku adrenalinu bohatě stačilo zajet domů. M. tam seděl zbrocený potem u napůl vybalených krabic. Vzali jsme rám na dvoulůžko.

pondělí 15. srpna 2016

Matka, vole!

 „Bacha, matka jde!“

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy se vaše vlastní matka proměnila v mentálně retardovanou důstojnici znepřáteleného vojska, oháklou do uniformy z 80. let s ledviňákem z kočky místo neprůstřelný vesty? Sice se dala celkem snadno obelhat o pravém účelu výběru rodičovské daně na stravenky, ale disponovala přesně mířenými laserovými střelami trapnosti, kterými vás před kámoši prostřílela tak, že vám z křečovitě zaťatých čelistí praskaly drátky u rovnátek. Vlastní matka byla démon a ve srovnání s ní byl fotr neškodný nadporučík, jehož největší formou protestu bylo pětileté mlčení a pár výměn bezpečnostního zámku na dveřích. Tuhle malou tátovu rebelii jsem brala celkem přezíravě, protože jsem se domů obratně dostávala pomocí štaflí a půlmetrového okénka od hajzlu. Časem jsem to vybrousila na časový rekord dvě minuty, což mě mohlo kariérně nastartovat úplně do jinýho fochu, ale o tom dnešní post nebude.

Bude totiž o tom, jak se tím démonem stávám já. (Však to znáte s těma božíma mlýnama). Začalo to celkem plíživě. Děti zkrátka rostou rychleji, než to zvládá načítat můj procesor. Přijde mi, že Žmur byl ještě nedávno malej kluk s legrační kšiltovkou Blesk Mc Queen, co byl upřímně rád, že v pátek nemusí do školky a může jít se svou milovanou maminkou na sraz s kamarádkou (a pít stydlivě kakao v koutě). Tomu už odzvonila hrana, protože Žmur nevěří nikomu nad deset a moje kamarádky samozřejmě spadají do stejné kategorie lidí, kteří si ze své vlastní pohodlnosti a duševní neduživosti neudrží základní přehled o nových edicích Lego Technics, ani to nikam nedotáhli v Minecraftu.

Sentimentálně můžu zavzpomínat i na to, jak se nechal Žmur nechal do jistého věku oblékat naprosto do čehokoliv, počínaje růžovýma fuseklema s květinkovým dezénem až po můj háčkovaný převlek Elvise utkaný z chemlonu a rad z Receptáře.

Dnes už se svým mdlým oděvním vkusem nemůžu samostatně koupit ani tepláky, aniž by se Žmur nechytil za hlavu a štítivě nezaštkal „Žlutý! Nikdo z naší party nenosí žlutý tepláky!“

S Čičman je to s oblíkáním jiná, protože Čičman je děvče s názorem zhruba od tří měsíců, kdy poprvé odmítla nosit modrou mikinu po bratrovi. Vím, že když koupím cokoliv se třpytkami, Hello Kitty, lila, nebo pastelově růžového, nešlápnu vedle. Nakupování pro Čičman je radost, v podstatě se stačí řídit jednoduchým indikátorem toho, jak velký odpor ve mně daný kousek textilu vzbuzuje. Čím větší, tím lepší.

Čičman se tedy za mě aktuálně jen stydí před svým chlapcem, když ji chodím vyzvedávat ze školky. Většinou spolu sedí v důvěrném rozhovoru s nohama propletenýma pod dětským jídelním stolem a Čičman důsledně ignoruje mou přítomnost, dokud není učitelkou explicitně upozorněna, že jsem její matka. Teprve potom se sklopenýma očima odchází, dost možná proto, že Maxíkova elegantní matka nenosí loňskou kolekci háemka.

Co je další záležitostí posledních pár týdnů, je zjištění, jak moc je Žmur na prachy. Ono to původně bylo roztomilé, ten malý klouček, co si házel korunky do prasátka. Dnes prasátko nabobtnalo do podoby desetilitrové zavařovací nádoby na okurky a koruna je hluboko pod Žmurovu rozlišovací schopnost.

Když přestal mít ten roztomilej batolecí ksicht a penězovod od dojatých babiček pomalu vysychal, začal nám krást drobný z peněženek. To rychle narazilo, protože neznal míru a byl záhy usvědčen, takže dnes jeho pohádkové konto čítá přes litra díky kombinaci několika špinavých triků od fiktivních narozenin po bezďácké techniky jako pravidelný monitoring, jestli nezůstaly v parkovacím automatu drobný. (To jsem dřív považovala za pošetilost, dokud jsem na vlastní oči nespatřila, jak z těch černých lepkavých otvorů tahá padesátikoruny.)

Nedávno měl M. narozeniny, což Žmura nepokrytě zajímalo především díky rozšířeným možnostem, jak si zvýšit svůj glykemický index za pomocí nezdravých ztužených tuků. Ukázala jsem mu nachystané dárky a v našem oblíbeném sociálně-vzdělávacím okénku jsem navrhla „Však mu můžeš třeba něco nakreslit. „Nebo koupit“, pokývla jsem významně směrem k jeho olbřímí zavařovačce mincí. Žmur na to nic neřekl, ale přišel za mnou za chvíli s útrpným výrazem.

„Co se stalo, potřebuješ třeba s něčím poradit?“ zeptala jsem se, protože jsem myslela, že je zmítán nerozhodností nad katalogem hodinek. „Víš, já jsem se přišel domluvit, jestli bys mu to nekoupila radši ty, když už pracuješ. Mně je líto za tátu utrácet…“ odpověděl mi upřímně zkroušeně.

Takže mám nový důvod se domnívat, že nás Žmur s tím slíbeným karavanem na stáří stejně vysere: ještě budeme rádi za cimřičku ve starobinci čpícím močí a nenávistí vrchních sester. A to jsme teprve na začátku. Jak se proboha chovají děti v opravdové pubertě?

neděle 7. srpna 2016

Fronta na zážitky

Tak vám nevím. Ještě minulý týden jsem myslela, že bude dnešní post jako od zápisek od Jacka Londona naškrábaný na březové kůře s vlčími chlupy za nehty, ale po týdnu ve Slovinsku musím trochu změnit koncept.

A nemůže za to jen fakt, že jsme si jako příhodný termín pro cestu vybrali zrovna ten nejhorší dopravní víkend roku, protože se chystalo dobytí Jadranu Němci a Holanďany a ve Slovinsku byl Putin, protože mi neříkejte, že se všichni jeho fanoušci z Česka na povel sebrali a jeli právě za ním. Bohužel nejeli ani za námi, protože se nacházeli hlavně před námi. Byli ve frontě na pumpě, byli u ledovcového jezera, kam jsme skočili po hlavě pár minut před šílenou bouřkou (podotýkám, že to bylo za celou dobu jediné koupání, kde jsme byli na chvíli sami, aspoň když začaly oblohu párat první blesky), byli před námi, když se vyprodal poslední volný termín na raft a jedna stará ochechule před kempem neváhala nasadit vlastní endoprotézy a skočila nám málem pod kola, aby ověřila náš potenciál využitelnosti pro prázdninové přátelství. Dřív, než to od někoho schytám v komentářích, bych ráda deklarovala, že mi nevadí Češi, ani se za ně nestydím úplně ve všech případech, ale fakt mi vadí fronty a dělení se o každý metr čtvereční hor, nebo uhýbání před pelotonem čtyřiceti cyklistů, po kterých zůstává pach fest propoceného polyesteru jako kondenzační čára za Boeingem 777.

Ale taky musím zmínit, že jsem si při sklánění a zaklánění dlouho neprocvičila tak dobře krční páteř jako ve Škocjanských jeskyních, kde jsem se svoji závratí na úzké lávce 50m nad burácející řekou vypadala jako po éteru nebo obrně a bylo to boží, pokud vynechám fakt, že nás bylo ve skupině jak psů a ta další byla vzdálená dvě minuty od nás, takže nervní průvodkyně po nás řvaly a prskaly do píšťalek jako na rampě v Osvětimi, abychom se nepromíchali a nezůstal tam náhodou někdo přes noc (přesně nad tím jsem celou dobu uvažovala a podle nastavených kontrolních mechanismů jsem určitě nebyla sama). Řeka Soča fakt vypadá, jako když vysypete modrou skalici do sklenice mlíka, má deset stupňů a když do ní dobrovolně vlezete celí, nebo se vám smekne noha na šutru, pochopíte, proč na Titanicu zařvalo tolik lidí. Musela to být krásná země, když si ještě turisti vystačili s lančmítem v Chorvatsku. Ale to už nikdy nevrátíš, děvenko, říkávala babička, když mi vyprávěla o sňatku s dědečkem, co po něm zbyla jen tahací harmonika a nahotinky na ošoupaných fotkách v odstínu sépie.  Ačkoliv si v takové zemi zaslíbené můžete jako provozovatel služeb vzít jen lopatku a smetáček a shrabávat do ní eura z chodníku, nebo z nich dělat kupky na horských pastvinách, je to ta jednodušší cesta. Protože ti, co to mají fakt zmáklý:

-   Umísťují na své ubytovací zařízení zdálky viditelné cedule s výstrahou před útoky divokou zvěří, jako jsou například lišky. Výsledkem je, že obyvatelé přeplněného kempu obcházejí o půlnoci kolem plotu s baterkou, protože si připadají jako v cestovatelském seriálu a všechny zajímá, co bude ta nebezpečná liška vlastně dělat. Ta se zpravidla pro pobavení hostů nepřetrhne, protože bývá plně vytížená krčením se za kontejnerem a zvracením odpadků. Kreativní textaři výstražných cedulí mohou v rámci doplňkového prodeje nabízet i plyšová zvířátka a očkování proti vzteklině.

-   Předražují. Když může stát bageta, nebo voda v supermarketu půl éčka, tak ji prodáme za pět, protože si ji stejně někdo z toho žíznivýho špalíru s nordic walking hůlkami koupí.

-   Když jsme u těch cedulí: Slovinci chtějí mít pod kontrolou nejen to, co jíte a pijete, ale celý vyměšovací proces a proto platí na mnoha příhodných místech plošný zákaz kadění. Už tak komplikovanou situaci ztěžuje ještě váš sociální status. Pokud jste otrok, v klidu se totiž nevykadíte vůbec nikde.



-  Zaměstnávají neprovdané členky rodiny. Není náhoda, že jsme všechny nabídky ubytování řešili jen s ženami a není náhoda, že od první do poslední byly buď namol, nebo krajně zoufalé i bez alkoholu. Třeba madam Dragicu z pitoreskního penzionu na úpatí hor jsme museli na příkrých schodech k pokojům zezadu doslova přidržovat. Načež si M. občanku šibalsky přiložila k levému ňadru a vypakovat ji z cimry byl docela problém. Asi vás nepřekvapí, že jsme po zajištění dveří už nenašli odvahu k reklamaci zpola urvané sprchové hadice. Zlatý lišky!