Ještě jsem vám
zapomněla minule říct, jak mě M. nařkl z toho, že se podvědomě nemohu
vyrovnat s faktem, že jsou děti organické bytosti, které rostou a ne
bonsaje; což se prý
mimo jiné projevuje tím, že přehnaně feminizuji Žmura mazlením a ochotně
dělám Čičman ranní kojenecká mlíčka, i když jsou jí už tři. Tak s tím mám fakt
problém. Nedovedu si totiž představit, že na tu svou šestou ranní ochotně
dělám cokoliv jiného, než je odkládání budíku na mobilu.
A hlavně. Pokud
se ale někdo podvědomě nevyrovnal s tím, že Čičman už není novorozenec, co
patří do šprušlové postýlky, je to M. Když jsem navrhla výlet do Ikei pro
důstojnější lůžko poprvé někdy před rokem, bylo moc krásný počasí na to,
abychom jeli nedělní odpoledne konzumně strávit do hnusnýho nákupáku. Na podzim docela vytrvale pršelo a v zimě M. pobolívalo
v krku. Na jaře už jsme dobyli hranice obchodní zóny, ale na M. padla
tíseň ze zaplněného parkoviště. V létě Čičman zesílila tak, že se začala
postýlka v rozích rozkližovat, což M. mobilizovalo k akci. Přestože bylo krásný
počasí, bolelo ho v krku a parkoviště bylo úplně plný, protože hrozilo, že
postýlka do dvou týdnů jednoduše exploduje.
M. se na projekt
Čičman 2.0 šalamounsky vybavil vytisklým nákupním seznamem. (Mužský nákupní
seznam si můžete snadno přiblížit pohledem na prázdnou A4, na kterou do horního
levého rohu napíšete drobným písmem „rám“ a na spodní řádek „rošt“. M. si k tomu
připsal i čísla polic v samoobslužném skladu a rozplánoval si pobyt včetně
placení a sprintu zpátky k autu na jedenáct minut.
To ale nepočítal
s tím, že si Čičman vymoří dětský nákupní vozík, se kterým nelze jezdit po
eskalátorech. Poprvé nás výtah vyflusnul zpátky na parkovišti a podruhé M. prohlásilo
za otce cizí batole, které do výtahu přistoupilo úplně samo. Tím se krapet
vysvětlilo, proč se sem M. tak urputně brání jezdit. I těch jeho 11 minut bylo rychle
v hajzlu a M. začal mít první poraženecké řeči o tom, že se odsud už nikdy
nedostanem.
V oddělení lůžkovin
si Žmur půlhodinku vybíral povlečení. M. seděl zhrouceně na posteli a nepřítomně
si hladil vystavenou beraní kožku, když kolem nás prošel biologický otec s tím
ztraceným batoletem z výtahu a tázavě se zadíval na M., ke kterému batole
opět neomylně klopýtalo s oddaným výrazem. Než došlo ke konfrontaci, kdo
je ten prasák, co vylákal jeho Jiříčka do výtahu, popadl M. Čičman, vrazil jí
do dětského vozíku a smykem jsme zdrhali do samoobslužného skladu a k pokladnám.
Tam M. štítivě vytahoval věci, které se za jeho duševní nepřítomnosti ocitly ve
vozíku. „Opravdu tohle potřebujeme?“
ptal se přiškrceně a prohlížel si záchodovou štětku, jakoby šlo o diamantovou
brož na večerní šaty.
V autě jsme
zjistili, že nová postel zabírá polovinu vozu. Nabízelo se kolektivní řešení
nechat tam auto i s nákupem a už se nikdy nevrátit, ale dopadlo to
pochopitelně tak, že z další přepravy jsme byly vyloučeny já a Čičman a
odeslány k nejbližší MHD. Čičman řvala, protože ji nebylo umožněno odjet v dětském
nákupním vozíku a já se potácela v temných myšlenkách, že by v té miminovské
postýlce ještě rok, dva vydržela, kdybychom demontovali průčelí. Na to už ale bylo
pozdě, vydali jsme se tedy směrem k metru.
Tady se
dostáváme k tomu, že veškeré cesty na Černém mostě vedou do obchodního
centra. Byla jsem tam naposled před deseti lety, kdy to byla ještě
neškodná komoušská pasáž s Globusem a pár kšefty. Za ta léta nabobtnalo do
podoby vlastního města ve městě, odkud vás nedostane GPSka, ani podrobná mapa.
Ze začátku mi to připadalo mrazivě bizár, ale když jsme se podruhé vymotali u
Mekáče, přemohla jsem se a zeptala se u stolu jedné rodiny na to, jak se odsud,
ehm, dostaneme ven k metru. „No, to my právě nevíme“, řekl mi bezelstně
chlápek a jeho žena přikyvovala. „My jsme od Budějic a tady jsme poprvé a
vůbec netušíme, jak se dostaneme zpátky domů“. „Kdybyste potřebovala vědět, kde
jsou záchody, nebo Promod, tak to vám ráda poradím“, nabídla mi přičinlivě jeho
žena. Začala jsem M. chápat. Bohužel tam nebyla ovčí kožka, kterou bych si
mohla pohladit na zklidnění. A ven nás vyvedl až otec Fouras v securiťácké uniformě.
Mohly jsme si
cestu metrem oživit ještě výstupem na Staromáku a ležet počůraný strachem před
orlojem, když Konvička pálil z airsoft sniperky, ale pro večerní dávku
adrenalinu bohatě stačilo zajet domů. M. tam seděl zbrocený potem u napůl vybalených
krabic. Vzali jsme rám na dvoulůžko.