pondělí 15. srpna 2016

Matka, vole!

 „Bacha, matka jde!“

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy se vaše vlastní matka proměnila v mentálně retardovanou důstojnici znepřáteleného vojska, oháklou do uniformy z 80. let s ledviňákem z kočky místo neprůstřelný vesty? Sice se dala celkem snadno obelhat o pravém účelu výběru rodičovské daně na stravenky, ale disponovala přesně mířenými laserovými střelami trapnosti, kterými vás před kámoši prostřílela tak, že vám z křečovitě zaťatých čelistí praskaly drátky u rovnátek. Vlastní matka byla démon a ve srovnání s ní byl fotr neškodný nadporučík, jehož největší formou protestu bylo pětileté mlčení a pár výměn bezpečnostního zámku na dveřích. Tuhle malou tátovu rebelii jsem brala celkem přezíravě, protože jsem se domů obratně dostávala pomocí štaflí a půlmetrového okénka od hajzlu. Časem jsem to vybrousila na časový rekord dvě minuty, což mě mohlo kariérně nastartovat úplně do jinýho fochu, ale o tom dnešní post nebude.

Bude totiž o tom, jak se tím démonem stávám já. (Však to znáte s těma božíma mlýnama). Začalo to celkem plíživě. Děti zkrátka rostou rychleji, než to zvládá načítat můj procesor. Přijde mi, že Žmur byl ještě nedávno malej kluk s legrační kšiltovkou Blesk Mc Queen, co byl upřímně rád, že v pátek nemusí do školky a může jít se svou milovanou maminkou na sraz s kamarádkou (a pít stydlivě kakao v koutě). Tomu už odzvonila hrana, protože Žmur nevěří nikomu nad deset a moje kamarádky samozřejmě spadají do stejné kategorie lidí, kteří si ze své vlastní pohodlnosti a duševní neduživosti neudrží základní přehled o nových edicích Lego Technics, ani to nikam nedotáhli v Minecraftu.

Sentimentálně můžu zavzpomínat i na to, jak se nechal Žmur nechal do jistého věku oblékat naprosto do čehokoliv, počínaje růžovýma fuseklema s květinkovým dezénem až po můj háčkovaný převlek Elvise utkaný z chemlonu a rad z Receptáře.

Dnes už se svým mdlým oděvním vkusem nemůžu samostatně koupit ani tepláky, aniž by se Žmur nechytil za hlavu a štítivě nezaštkal „Žlutý! Nikdo z naší party nenosí žlutý tepláky!“

S Čičman je to s oblíkáním jiná, protože Čičman je děvče s názorem zhruba od tří měsíců, kdy poprvé odmítla nosit modrou mikinu po bratrovi. Vím, že když koupím cokoliv se třpytkami, Hello Kitty, lila, nebo pastelově růžového, nešlápnu vedle. Nakupování pro Čičman je radost, v podstatě se stačí řídit jednoduchým indikátorem toho, jak velký odpor ve mně daný kousek textilu vzbuzuje. Čím větší, tím lepší.

Čičman se tedy za mě aktuálně jen stydí před svým chlapcem, když ji chodím vyzvedávat ze školky. Většinou spolu sedí v důvěrném rozhovoru s nohama propletenýma pod dětským jídelním stolem a Čičman důsledně ignoruje mou přítomnost, dokud není učitelkou explicitně upozorněna, že jsem její matka. Teprve potom se sklopenýma očima odchází, dost možná proto, že Maxíkova elegantní matka nenosí loňskou kolekci háemka.

Co je další záležitostí posledních pár týdnů, je zjištění, jak moc je Žmur na prachy. Ono to původně bylo roztomilé, ten malý klouček, co si házel korunky do prasátka. Dnes prasátko nabobtnalo do podoby desetilitrové zavařovací nádoby na okurky a koruna je hluboko pod Žmurovu rozlišovací schopnost.

Když přestal mít ten roztomilej batolecí ksicht a penězovod od dojatých babiček pomalu vysychal, začal nám krást drobný z peněženek. To rychle narazilo, protože neznal míru a byl záhy usvědčen, takže dnes jeho pohádkové konto čítá přes litra díky kombinaci několika špinavých triků od fiktivních narozenin po bezďácké techniky jako pravidelný monitoring, jestli nezůstaly v parkovacím automatu drobný. (To jsem dřív považovala za pošetilost, dokud jsem na vlastní oči nespatřila, jak z těch černých lepkavých otvorů tahá padesátikoruny.)

Nedávno měl M. narozeniny, což Žmura nepokrytě zajímalo především díky rozšířeným možnostem, jak si zvýšit svůj glykemický index za pomocí nezdravých ztužených tuků. Ukázala jsem mu nachystané dárky a v našem oblíbeném sociálně-vzdělávacím okénku jsem navrhla „Však mu můžeš třeba něco nakreslit. „Nebo koupit“, pokývla jsem významně směrem k jeho olbřímí zavařovačce mincí. Žmur na to nic neřekl, ale přišel za mnou za chvíli s útrpným výrazem.

„Co se stalo, potřebuješ třeba s něčím poradit?“ zeptala jsem se, protože jsem myslela, že je zmítán nerozhodností nad katalogem hodinek. „Víš, já jsem se přišel domluvit, jestli bys mu to nekoupila radši ty, když už pracuješ. Mně je líto za tátu utrácet…“ odpověděl mi upřímně zkroušeně.

Takže mám nový důvod se domnívat, že nás Žmur s tím slíbeným karavanem na stáří stejně vysere: ještě budeme rádi za cimřičku ve starobinci čpícím močí a nenávistí vrchních sester. A to jsme teprve na začátku. Jak se proboha chovají děti v opravdové pubertě?

17 komentářů:

  1. Taky jsem byla spořínek. Ale na dárky pro rodinu vždycky došlo, tak nevím. A koukám, že mám asi docela kliku, že Bibi náš nákup oblečení přijímá bez větších protestů :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak s tímhle přístupem bys mu mohla navrhnout, že za každou jeho dětskou nemoc mu z té kasičky něco vybereš, protože v tu dobu nepracuješ:o)

    OdpovědětVymazat
  3. :D :D Asi z něj roste pěkná zlatokopka :D Buď ráda, že to tak zatím nemá Čičman, protože to by asi mohlo být horší, kdyby si nedejbože jednou přivedla domů nějakého zazobaného staříka :D

    OdpovědětVymazat
  4. Ty vole, ja te prestanu cist! Nerikej mi, ze z tech roztomilych detatek muzou vyrust takovyhle... deti :)

    OdpovědětVymazat
  5. Nedávno jsem pomáhal s nějakými pracemi na domě kolegovi. Kolega koupil velký dům s tím, že dva pokoje budou pro jeho matku (cca 75 let). A moje žena se ptá našeho Pepika:"Až budu stará, vezmeš si mě taky takhle na byt?" "Pche, na to zapomeň!!!"
    Tak takovýhle poklady nám doma rostou...

    OdpovědětVymazat
  6. Nene, to je ještě moc roztomilý. Proto trénujeme ve 12 stupňové Soče,studuji stránky"jedlý plevel".
    Dita

    OdpovědětVymazat
  7. já bych tě i politovala... ale něco mi říká, že malá psice byla přesně taky taková :-D takže, nic nebude!

    OdpovědětVymazat
  8. Liška, Quanti: Já právě taky byla spořínek. Až do deseti, dvanácti let, kdy jsem začala ušetřený majlant rozmělňovat v bonbónech, Vitacitech a hračkách. Asi to byla docela rychlá jízda, protože v patnácti už jsem byla socka jako všichni ostatní:)

    Žena: To je složitější, protože to mám většinou home office:)

    Poslední: Zazobaný stařík, co se kromě nevěsty velkoryse postará taky o její seschlé rodiče, je náš aktuální business plán na důchod!

    Kulida: To jsou naopak pozitivně odstrašující případy, aby si každá matka mohla spokojeně otřít pot z čela a říct si, že u nich to ještě není tak strašný...

    Sejra: U vás je vidět, co z těch roztomilejch miminek bude za dalších pár let:) Ačkoliv naše naděje na geniálního matematika budou nejspíš plané, na to nemáme genofond.

    Dita: A pomáhá na to víc ledová voda, nebo plevel?

    Prezi: Přiznávám, já rodičům radši darovávala rukodělné ohavnosti, než kupované dary. Nebo dostali k narozeninám výjimečně mé DIY nevýherní losy zdarma, a nemuseli za ně platit jako obvykle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pomáháspíš idea, že nebudeme závislí na potomcích

      Vymazat
  9. Ten geniální matematik zase nebude chápat, že má nějaký rodiče, který potřebujou, aby se o ně staral a nikoliv aby seděl u urychlovače a počítal křivý neutrony....

    OdpovědětVymazat
  10. V pubertě je to prakticky totéž. Chlapec je jen vyšší, má hluboký hlas, chlupaté končetiny a výraznou pachovou stopu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako kocour.
      Od něj ovšem dárky nejsou očekávány a on sám neleze tak do peněz.

      Vymazat
    2. On chlapec má i výhody. Nepoužívá bedýnku, nýbrž toaletu a pod donucením vykonává domácí práce.

      Vymazat
    3. A neškrábe nábytek! Taky na rozdíl od kocoura přestal občůrávat hranice svého teritoria v raném dětství.

      Vymazat
  11. Skvělý článek, skvělá diskuse.
    Moc jsem se pobavil. ☺
    Milan

    OdpovědětVymazat