Matka, vole!

 „Bacha, matka jde!“

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy se vaše vlastní matka proměnila v mentálně retardovanou důstojnici znepřáteleného vojska, oháklou do uniformy z 80. let s ledviňákem z kočky místo neprůstřelný vesty? Sice se dala celkem snadno obelhat o pravém účelu výběru rodičovské daně na stravenky, ale disponovala přesně mířenými laserovými střelami trapnosti, kterými vás před kámoši prostřílela tak, že vám z křečovitě zaťatých čelistí praskaly drátky u rovnátek. Vlastní matka byla démon a ve srovnání s ní byl fotr neškodný nadporučík, jehož největší formou protestu bylo pětileté mlčení a pár výměn bezpečnostního zámku na dveřích. Tuhle malou tátovu rebelii jsem brala celkem přezíravě, protože jsem se domů obratně dostávala pomocí štaflí a půlmetrového okénka od hajzlu. Časem jsem to vybrousila na časový rekord dvě minuty, což mě mohlo kariérně nastartovat úplně do jinýho fochu, ale o tom dnešní post nebude.

Bude totiž o tom, jak se tím démonem stávám já. (Však to znáte s těma božíma mlýnama). Začalo to celkem plíživě. Děti zkrátka rostou rychleji, než to zvládá načítat můj procesor. Přijde mi, že Žmur byl ještě nedávno malej kluk s legrační kšiltovkou Blesk Mc Queen, co byl upřímně rád, že v pátek nemusí do školky a může jít se svou milovanou maminkou na sraz s kamarádkou (a pít stydlivě kakao v koutě). Tomu už odzvonila hrana, protože Žmur nevěří nikomu nad deset a moje kamarádky samozřejmě spadají do stejné kategorie lidí, kteří si ze své vlastní pohodlnosti a duševní neduživosti neudrží základní přehled o nových edicích Lego Technics, ani to nikam nedotáhli v Minecraftu.

Sentimentálně můžu zavzpomínat i na to, jak se nechal Žmur nechal do jistého věku oblékat naprosto do čehokoliv, počínaje růžovýma fuseklema s květinkovým dezénem až po můj háčkovaný převlek Elvise utkaný z chemlonu a rad z Receptáře.

Dnes už se svým mdlým oděvním vkusem nemůžu samostatně koupit ani tepláky, aniž by se Žmur nechytil za hlavu a štítivě nezaštkal „Žlutý! Nikdo z naší party nenosí žlutý tepláky!“

S Čičman je to s oblíkáním jiná, protože Čičman je děvče s názorem zhruba od tří měsíců, kdy poprvé odmítla nosit modrou mikinu po bratrovi. Vím, že když koupím cokoliv se třpytkami, Hello Kitty, lila, nebo pastelově růžového, nešlápnu vedle. Nakupování pro Čičman je radost, v podstatě se stačí řídit jednoduchým indikátorem toho, jak velký odpor ve mně daný kousek textilu vzbuzuje. Čím větší, tím lepší.

Čičman se tedy za mě aktuálně jen stydí před svým chlapcem, když ji chodím vyzvedávat ze školky. Většinou spolu sedí v důvěrném rozhovoru s nohama propletenýma pod dětským jídelním stolem a Čičman důsledně ignoruje mou přítomnost, dokud není učitelkou explicitně upozorněna, že jsem její matka. Teprve potom se sklopenýma očima odchází, dost možná proto, že Maxíkova elegantní matka nenosí loňskou kolekci háemka.

Co je další záležitostí posledních pár týdnů, je zjištění, jak moc je Žmur na prachy. Ono to původně bylo roztomilé, ten malý klouček, co si házel korunky do prasátka. Dnes prasátko nabobtnalo do podoby desetilitrové zavařovací nádoby na okurky a koruna je hluboko pod Žmurovu rozlišovací schopnost.

Když přestal mít ten roztomilej batolecí ksicht a penězovod od dojatých babiček pomalu vysychal, začal nám krást drobný z peněženek. To rychle narazilo, protože neznal míru a byl záhy usvědčen, takže dnes jeho pohádkové konto čítá přes litra díky kombinaci několika špinavých triků od fiktivních narozenin po bezďácké techniky jako pravidelný monitoring, jestli nezůstaly v parkovacím automatu drobný. (To jsem dřív považovala za pošetilost, dokud jsem na vlastní oči nespatřila, jak z těch černých lepkavých otvorů tahá padesátikoruny.)

Nedávno měl M. narozeniny, což Žmura nepokrytě zajímalo především díky rozšířeným možnostem, jak si zvýšit svůj glykemický index za pomocí nezdravých ztužených tuků. Ukázala jsem mu nachystané dárky a v našem oblíbeném sociálně-vzdělávacím okénku jsem navrhla „Však mu můžeš třeba něco nakreslit. „Nebo koupit“, pokývla jsem významně směrem k jeho olbřímí zavařovačce mincí. Žmur na to nic neřekl, ale přišel za mnou za chvíli s útrpným výrazem.

„Co se stalo, potřebuješ třeba s něčím poradit?“ zeptala jsem se, protože jsem myslela, že je zmítán nerozhodností nad katalogem hodinek. „Víš, já jsem se přišel domluvit, jestli bys mu to nekoupila radši ty, když už pracuješ. Mně je líto za tátu utrácet…“ odpověděl mi upřímně zkroušeně.

Takže mám nový důvod se domnívat, že nás Žmur s tím slíbeným karavanem na stáří stejně vysere: ještě budeme rádi za cimřičku ve starobinci čpícím močí a nenávistí vrchních sester. A to jsme teprve na začátku. Jak se proboha chovají děti v opravdové pubertě?