Čičman má novou postel

Ještě jsem vám zapomněla minule říct, jak mě M. nařkl z toho, že se podvědomě nemohu vyrovnat s faktem, že jsou děti organické bytosti, které rostou a ne bonsaje; což se prý mimo jiné projevuje tím, že přehnaně feminizuji Žmura mazlením a ochotně dělám Čičman ranní kojenecká mlíčka, i když jsou jí už tři. Tak s tím mám fakt problém. Nedovedu si totiž představit, že na tu svou šestou ranní ochotně dělám cokoliv jiného, než je odkládání budíku na mobilu.

A hlavně. Pokud se ale někdo podvědomě nevyrovnal s tím, že Čičman už není novorozenec, co patří do šprušlové postýlky, je to M. Když jsem navrhla výlet do Ikei pro důstojnější lůžko poprvé někdy před rokem, bylo moc krásný počasí na to, abychom jeli nedělní odpoledne konzumně strávit do hnusnýho nákupáku. Na podzim docela vytrvale pršelo a v zimě M. pobolívalo v krku. Na jaře už jsme dobyli hranice obchodní zóny, ale na M. padla tíseň ze zaplněného parkoviště. V létě Čičman zesílila tak, že se začala postýlka v rozích rozkližovat, což M. mobilizovalo k akci. Přestože bylo krásný počasí, bolelo ho v krku a parkoviště bylo úplně plný, protože hrozilo, že postýlka do dvou týdnů jednoduše exploduje.

M. se na projekt Čičman 2.0 šalamounsky vybavil vytisklým nákupním seznamem. (Mužský nákupní seznam si můžete snadno přiblížit pohledem na prázdnou A4, na kterou do horního levého rohu napíšete drobným písmem „rám“ a na spodní řádek „rošt“. M. si k tomu připsal i čísla polic v samoobslužném skladu a rozplánoval si pobyt včetně placení a sprintu zpátky k autu na jedenáct minut.

To ale nepočítal s tím, že si Čičman vymoří dětský nákupní vozík, se kterým nelze jezdit po eskalátorech. Poprvé nás výtah vyflusnul zpátky na parkovišti a podruhé M. prohlásilo za otce cizí batole, které do výtahu přistoupilo úplně samo. Tím se krapet vysvětlilo, proč se sem M. tak urputně brání jezdit. I těch jeho 11 minut bylo rychle v hajzlu a M. začal mít první poraženecké řeči o tom, že se odsud už nikdy nedostanem.

V oddělení lůžkovin si Žmur půlhodinku vybíral povlečení. M. seděl zhrouceně na posteli a nepřítomně si hladil vystavenou beraní kožku, když kolem nás prošel biologický otec s tím ztraceným batoletem z výtahu a tázavě se zadíval na M., ke kterému batole opět neomylně klopýtalo s oddaným výrazem. Než došlo ke konfrontaci, kdo je ten prasák, co vylákal jeho Jiříčka do výtahu, popadl M. Čičman, vrazil jí do dětského vozíku a smykem jsme zdrhali do samoobslužného skladu a k pokladnám. Tam M. štítivě vytahoval věci, které se za jeho duševní nepřítomnosti ocitly ve vozíku. „Opravdu tohle potřebujeme?“ ptal se přiškrceně a prohlížel si záchodovou štětku, jakoby šlo o diamantovou brož na večerní šaty.

V autě jsme zjistili, že nová postel zabírá polovinu vozu. Nabízelo se kolektivní řešení nechat tam auto i s nákupem a už se nikdy nevrátit, ale dopadlo to pochopitelně tak, že z další přepravy jsme byly vyloučeny já a Čičman a odeslány k nejbližší MHD. Čičman řvala, protože ji nebylo umožněno odjet v dětském nákupním vozíku a já se potácela v temných myšlenkách, že by v té miminovské postýlce ještě rok, dva vydržela, kdybychom demontovali průčelí. Na to už ale bylo pozdě, vydali jsme se tedy směrem k metru.

Tady se dostáváme k tomu, že veškeré cesty na Černém mostě vedou do obchodního centra. Byla jsem tam naposled před deseti lety, kdy to byla ještě neškodná komoušská pasáž s Globusem a pár kšefty. Za ta léta nabobtnalo do podoby vlastního města ve městě, odkud vás nedostane GPSka, ani podrobná mapa. Ze začátku mi to připadalo mrazivě bizár, ale když jsme se podruhé vymotali u Mekáče, přemohla jsem se a zeptala se u stolu jedné rodiny na to, jak se odsud, ehm, dostaneme ven k metru. „No, to my právě nevíme“, řekl mi bezelstně chlápek a jeho žena přikyvovala. „My jsme od Budějic a tady jsme poprvé a vůbec netušíme, jak se dostaneme zpátky domů“. „Kdybyste potřebovala vědět, kde jsou záchody, nebo Promod, tak to vám ráda poradím“, nabídla mi přičinlivě jeho žena. Začala jsem M. chápat. Bohužel tam nebyla ovčí kožka, kterou bych si mohla pohladit na zklidnění. A ven nás vyvedl až otec Fouras v securiťácké uniformě.

Mohly jsme si cestu metrem oživit ještě výstupem na Staromáku a ležet počůraný strachem před orlojem, když Konvička pálil z airsoft sniperky, ale pro večerní dávku adrenalinu bohatě stačilo zajet domů. M. tam seděl zbrocený potem u napůl vybalených krabic. Vzali jsme rám na dvoulůžko.