Luděk Sobota, pan Brokolice a Psychopat z jeskyně

...prostě víkend v Mikulově

Přišel čas pochlubit se, že letošní příprava na nový školkový rok proběhla přesně tak, jak se píše ve Chvilce pro tebe, nebo jak se vlastně jmenují všechny ty volnočasové magacíny pro šik hospodyňky, co si během zpracování angreštu vlastnoručně uháčkují kalhotky a ze zbytku příze obaly na sešity. Tepláky, legíny a trička na nový školkový rok jsem zakoupila přes e-shop, ještěry jsem předala do péče M. a o víkendu odjela s Gábou na Eurotrialog do Mikulova. Přece jenom nese návrat do Korporátu své plody, protože děcka chodila do letní školky celé prázdniny a letos poprvé mi není líto, že je konec srpna a za chvíli přiletí havrani. Naopak věřím, že se budu vracet do teple zaprděného Korporátu v podzimních plískanicích ještě radši.

„Hele, ale nebudeme to v Mikulově moc hrotit“, píše mi Gába a já úplně souhlasím, což je v přímém rozporu se skutečností, že mě po příjezdu vítá veselá kupa lidí, které vede Gábina jako Napoleon přesně opačným směrem, než kde máme mít sraz. A pak už se to nějak veze. Během večera přestupujeme mezi jednotlivými stage a stejně vždycky tajemným magnetismem skončíme v plátěném stanu s útulným bárem, kde nalévají mrkvovici (což je mimochodem strašnej patok a nikdy to nezkoušejte doma sami, ale po pár opakováních vám rozleptá chuťové buňky tak, že je vlastně dobrá). Ve stanu si zatím chystá gramce kníratý týpek s masitými rty oděn v károvanou polokošili, který je nám povědomý tak maximálně z klipu Bílá orchidej a pořád čekáme, kdy přijde jeho vnuk a rozbalí nějakou krutohustou párty. K našemu překvapení ji za pár okamžiků rozjede sám DJ Děda a tím se stane naším favorizovaným performerem celé akce.

Když nás kolem půl třetí přijdou posbírat kluci na cestu domů, najdou nás s nedopitými mrkvovicemi a typem, co věrně připomíná Luďka Sobotu a ještě někým, kdo má hlavu ve tvaru brokolice a ptá se nás pořád dokola „Smím prosit?“ Naši obskurní fanoušci jsou takové první dèja-vu toho večera, kterej probíhá přesně jako ty večery deset let zpátky. Druhý byl pak nekontrolovatelný záchvat smíchu po cestě domů, kdy jsme vyly jako hyeny na měsíc bez možnosti se pořádně nadechnout, ale díkybohu ještě nejsme asi tak starý, protože jsme se nepočůraly i přesto, že jsme na to měly podezření.

V sobotu bylo třicet dva ve stínu, takže po úspěšném pokusu doplazit se přes nezastíněnou zónu pro dvojité frappé, došlo na místní jeskyni. „Žádný děti?“ zeptal se na začátku s viditelnou úlevou náš speleo průvodce, kterého si dobře pamatujeme z fronty na baru těsně před tím, než jsme odešli. „Oukej, nebudu vás zatěžovat kecama o původu této jeskyně, co stejně nikdo neposlouchá“, promluvil náš speleo guru frustrovaně, „a jdeme rovnou dolů“.

„Tady si dávejte bacha na řepu, minule jsem tady zakop a sjel půlku schodiště. Bohužel si mě místo pomoci všichni jen fotili“ pokračoval Profík v sérii sucháčů, kterým se nesmál nikdo, kdo si nezahulil, a začalo mu psychopaticky cukat víčko. To pro nás byl konspirační zdroj veselí po zbytek prohlídky, protože jsme vytvářeli scénáře od tajné plynové komory v nejspodnějším patře po variantu, kdy budeme zmateně běhat po jeskyni a Průvodce bude nelegálně drženým kalašnikovem střílet všechny, kdo se dostatečně nesmějí jeho vtipům. Naštěstí jsme naši skupinu od mrzké smrti zachránili, ačkoliv jsme se smáli většinou opožděně a něčemu úplně jinému. Zbytek víkendu utekl v podobném duchu a nepříjemně to zazdil až vyprošťovací kebab v Brně, ze kterého čouhaly ještě drápky a fousky původních majitelů mastné hmoty. 

A vůbec vám mám poslední dobou pocit, že se po laktační krizi, která se u mě protáhla skoro na čtyři roky, vrací (nové) dobré časy. Snad je nezazdím příštím depresivním postem, že havrani už přiletěli.