Mazlavé tajemství krabice s Legem

„Frau Hauser, můj otec odjel ranním transportem do Terezína. Mohu se spolehnout na naši domluvu, že ho nepošlete dál na východ?“

„Ale samozřejmě Rebeko. Můžete se spolehnout na to, že budete už brzy s celou rodinou zase spolu!“

 

Tohle není noční můra, ani vzpomínky z minulého života, ale kousek z LARP festivalu, který jsme si střihly s Marťou o víkendu. Hra se jmenovala Prezident a točila se kolem postavy Emila Háchy, Marťa si vystřihla ve shodě se svým skutečným příjmením starou nacistickou bestii a já ve shodě se svým masochismem nejvíc beznadějnou roli Židovky, čímž jsem si celý zážitek poněkud zkrátila – protože z téhle role se dalo odjet jen nedobrovolně a jednosměrným vlakem. V každém případě bylo odpoledne s přišpendlenou židovskou hvězdou natolik dusivé, že jsme skončily se strašným hladem a žízní ve Vystřeleným voku, poslechly si ještě možná poslední letošní koncert venku a potkali podle svých slov nejchudšího transsexuála v Evropě.

 

Tím tak trochu končí pohodová část týdne a začíná vyvrhovací zbytek. V neděli odpoledne jsme si dali výlet do lesa – slunce hřálo, les šuměl a po chudáku Pižmurovi na lesní stezce zůstavala cestička zvratků, na kterou se dychtivě sbíhali mravenci z celých Brd.  V pondělí ráno byla Čičman nezvykle zamlklá až do chvíle, kdy vrhla hrozitánskou šavli z mlíčka do mé klávesnice. Čímž se dostáváme k zářijové spotřebě 2ks klávesnic/ měs., protože tu první polil Žmur „trošičkou“ šťávy a na té druhé vlivem trávicích enzymů nefungují písmena B, V, C a já při psaní přeskakuji mezi notebookem a externí klávesnicí jako multiinstrumentalisté, co hrají na housle, nohama na klavír a hlavou třískají do gongu.

 

A jak správně tušíte, včera jsem se nevzbudila zrovna se zdravou chutí na snídani já. Nejdřív jsem si to nechtěla moc přiznat, prostě mě asi nesedly ty krevetové závitky k večeři, což je věc, kterou lze od záludných mořských plodů vždycky očekávat. Potom za mnou přišly děti s knížkou „U lékaře“ s obrázky porůznu polámaných, zpuchlých a obolákovaných dětí, která mi poněkud přitížila. A když mě potom Žmur poprosil, jestli bych mu mohla pomoct s garáží z Lega, najednou jsem věděla, že mám jen dvě možnosti a desetinu sekundy na rozhodnutí. Poblít se na buď koberec, nebo do krabice s kostičkama za užaslého dvojhlasného zvolání „No mamiiii?!“

 

To mají za ty klávesnice!