Alois: Exit

Milé děti, dnes si trochu zopakujeme dějiny tohoto blogu. Kdopak z vás si pamatuje na Aloise, moji umíněnou podkožní bulku? Všem jeho příznivcům musím nyní oznámit smutnou novinu, protože Alois už pár dní tvrdne mezi nechtěným bio materiálem v odpadkovém koši nejmenované chirurgické ambulance, pokud nevyletěl malešickým komínem.

Do krabičky jsem ho nedostala a tak dnes můžeme jen společně tiše zavzpomínat na ty dva dlouhé roky, co mi čechral vlasy a v zimě se tulil pod teplou šálu. A řeknu vám, jsem docela ráda, že jsem se odhodlala – protože ponechávat si tyhle Aloise může docela snadno přerůst v to, že vám přestane vadit taky čouhající plnovous z nosu, nebo chlupatá bradavice na čele.

Samotnému Aloisově konci předcházelo kouzelné pražské jitro, které jsem po dlouhé době nestrávila v kanceláři ani s dětmi, a měla jsem ho regulérně a opravdovsky jenom pro sebe. Což je na druhou stranu smutná věc, že člověk musí obětovat doslova kus sebe, aby si mohl takové ráno dopřát. To moje začalo brazilskou kávou a špenátovou palačinkou na trhu. Potom jsem to vzala křížem přes Smečky, kde ještě neotevřeli obchody a před vchodem do bordelu kouřilo pár štětek snídaňové cigáro. Zavřené krámy centru vůbec výrazně prospívají, protože sníží počet zevlujících turistů na pár Amíků s poblitýma converskama před nonstopem a zbydou jen fakt divný existence a ranní kolbenkářï. 

Ta atmosféra Prahy zívající z oparu mě tak vtáhla, že jsem po cestě zabloudila i do kostela Svatého kříže, který se choulí mezi značkovými shopy na Příkopech. Představte si, mají tam kopii Turínského plátna v životní velikosti a frontu na zpověď už takhle po ránu. Dokonce mě ta atmosféra vcucla natolik, že jsem se rádoby zajímala o katolický věstník na sloupu hned zpovědnice a mohla slyšet všechno ošklivé, co kdy v životě napáchala steřenka v květovaném šátku přede mnou, ale začala jsem si připadat jako stalker a hlavně jsem už trochu nestíhala termín.

Z toho mě vyvedla plná čekárna, ale na chirurgii to chodívá naštěstí rychle. Rychle a bezbolestně šel i nebožtík Alois. Když jsem si potom sedla a uviděla chomáč zkrvavených utěrek, které přede mnou sestřička nestihla schovat, rychle jsem pochopila, proč si mám jít radši na deset minut sednout do čekárny. I přesto, že jsem tam zakempovala tak dlouho, až to opět přivábilo sestru a vyrazila mě, jsem nasedla do špatné tramvaje a pak přecházela před troubící kolonou na červenou. To vás dovede k myšlenkám, jestli s bulkou nemohli vzít i kus mozku, nebo třeba smysl pro pečlivost a schopnost paličkovat ubrusy. Naštěstí se to u mě nepotvrdilo. Ostatně co se týká porušování své osobní integrity šlo stejně o malou rozcvičku.  

Před týdnem jsem byla na konzultaci v tetovacím studiu, protože si držím vlastně skoro tak dlouho jako Aloise i jeden motiv, kterým jsem si už fakt jistá. Mimochodem na tu konzultaci měl M. samozřejmě na poslední chvíli pohotovost, takže jsem šla do studia i s dětmi, pištícími před mřížemi hrůzou jak ve strašidelném zámku. Pollval mě ledový pot při představách, co budou dělat a hlavně říkat vevnitř, ale nakonec se staly miláčky tatérů v hromadě nálepek a asi ani nemusím dodávat, že Žmur už vymrzuje s kérkou Spidermana přes záda. Tak o tom zase příště. Jo a vlastně taky ještě o letence! Tak fajn víkend!