Už vám nikdy
nebudu psát o nejhorších věcech, co se můžou stát na podzim, protože mám
neodkladný pocit, že od minulého postu se mě každý nový den snaží přesvědčit o
tom, jak jsem zapomněla pár podstatných bodů připsat. Než se propracujeme
k těm opravdu zásadním, stojí za zmínku třeba to, že hned v pondělí
úči fakt vyrazily Žmura i Čičman ze školky s axiomem, že ještě
v životě neslyšely tak strašný kašel. Říkaly to se strhaným
výrazem a pěnou v koutku, takže jsem se ani neodvážila tohle tvrzení rozporovat,
zvlášť, když z nástěnky zmizely reklamy na odvšivovače a nahradil je
claim, že nemocné děti do školky nepatří s pěti vykřičníky. A protože
v mém pracovním výkazu bliká u nevyčerpané dovolené velká smutná nula,
vzala jsem si home office.
Home office
znamená, že se v úterý ráno zastavíte pro notebook do práce spolu
s dětmi, což vás stojí hodinu a půl v prostředcích MHD, kde si
nečtete knížku, ale trpělivě cedíte přes zuby, že ten pán vedle určitě nemá
umělý voko a nesmrdí po rybičkách. Potom v Korporátu jezdíte 15 minut
výtahem nahoru a dolů za užaslých výkřiků. Děti se pochopitelně stydí pozdravit
šéfa, ale nestydí se kolegyni čmajznout tic-tacy ze stolu. V jídelně se
polijou čokoládou a začnete sentimentálně vzpomínat na ta božská rána, kdy je
vám dovoleno jet o samotě do práce.
Doma připojíte
služební notebook a jdete uvařit čaj a vysokokofeinovou kávu. Smysl a radost
vašich životů mezitím vymažou pár klíčových souborů a během toho, co se je zoufale
snažíte obnovit, vyžahnou půlku kafe, což v reálu vypadá, jako byste je
prohnali urychlovačem částic v CERNu. Vytisknete pár omalovánek, nasypete
si instantní kávu přímo do úst a začnete se nepříjemně potit. Nezodpovězené
maily nabývají na naléhavosti. Čas na dlouhou pohádku, ale ouvej, Čičman potřebuje
kakat.
„Má-mí! Úž!“ volá
mě za pár minut zvonivý hlásek z koupelny.
“Ještě budu,
nesplachuj“, zadrží mě Čičman.
Na pracovním
notebooku mezitím Žmur sází veselé smajlíky do rozepsaného mailu.
„Máá-mí“ ozve se
ze záchoda, sotva ho stačím odehnat a aktualizovat si heslo na 18místnou kombinaci
písmen a čísel, aby si to Žmur v životě nezapamatoval.
„Nic, ještě to
není. Můžeš jít“ zamává Čičman blahosklonně ze záchodu.
Jak bylo to
heslo? Dopr…
„Mááá-mííí!“
Běžím znova do
koupelny a v kofeinovém rauši se ji chystám se vyrvat i se záchodem ze
země, jestli to zase nebude. Ale je. Chytne mě za ruku a dovede mě k míse.
„Tohle je táta“, míří ukazováček k majestátnímu útvaru jak od bizona. „Tohle
jsi ty“ (podlouhlé hnědé hovínko – asi jsem vám to měla fakt vyfotit, protože
vy vlastně celé ty roky ani nevíte, jak vypadám), „tohle Žmur“ a pak ten
nejmenší – „a tohle jsem já, mami“, dodá hrdě.
Že bychom měli
tyhle Vánoce konečně i betlém?
To je tak vtipny, kdyz to clovek jenom cte! A vystizny. "Děti se pochopitelně stydí pozdravit šéfa, ale nestydí se kolegyni čmajznout tic-tacy ze stolu."
OdpovědětVymazatJako zazitek to zni ale hororove. Uplne mne polilo.
Jo a to, ze detem solucestujici nerozumi, za to uz jsem taky byla parkrat vdecna. Treba zrovna vcera rano, kdyz jsem nemela na listek, tak jsem rekla, ze zkusime, jestli nam projde ten trik, zaplatit jen cas. "Dal ti listek? No tak ti to proslo, mami! Ten trik. Pan ridic si toho nevsimnul!"
Vaše povídání o čtvrtém dítěti je taky supr.
VymazatMy už čtvrté mít nebudeme a pozdě jsme zjistili, že je to škoda, že jsme se o ně měli ještě pokusit.
No ale teď už máme naštěstí i vnoučata...♥
Milan
S tím čtvrtým to trochu chápu. Ovulace je strašná potvora, vůbec tělo je strašně zrádný - člověk ještě kojí, spí pár hodin denně a tělo se naprosto nezávisle na mysli nastartuje, prásk, čas na další těhotenství! Já si dám vždycky vnitřní ledovou sprchu složenou z těch nejhorších okamžiků a strachů, který jsem za posledních pět let zažila - ale i tak se máloco vyrovná nebezpečnému sexu v období O:)
Vymazatnávod: špejle a podobně jako s kaštany
OdpovědětVymazatJak já ti rozumím... ;-) Ale v podobných chvílích myslím není ostuda aspoň na pár hodin angažovat hlídací tetu. Mně to už nejednou zachránilo duševní zdraví. Hodně sil!
OdpovědětVymazatShanti
extláča: Možná by to šlo i zapéct a pak obarvit temperkama...
OdpovědětVymazatShanti: Ostuda to určitě není, ale po týdnu trochu díra do rozpočtu. Ale díky za ně, třeba na dublované neštovice to byla velká výhra bez ohledu na cenu:)
No to jo, ale s postupujícím věkem jsem dospěla do bodu, kdy si radši zaplatím paní na úklid a sem tam hlídací tetu...něco to sice stojí, ale ve výsledku je pro mě klid a čas hodnotnější než novej kabát :) Samozřejmě by bylo idealní mít prachy na epesní botky i služebnou a duševní mír a hromady času k tomu ;-)
VymazatShanti