O hovně

Už vám nikdy nebudu psát o nejhorších věcech, co se můžou stát na podzim, protože mám neodkladný pocit, že od minulého postu se mě každý nový den snaží přesvědčit o tom, jak jsem zapomněla pár podstatných bodů připsat. Než se propracujeme k těm opravdu zásadním, stojí za zmínku třeba to, že hned v pondělí úči fakt vyrazily Žmura i Čičman ze školky s axiomem, že ještě v životě neslyšely tak strašný kašel. Říkaly to se strhaným výrazem a pěnou v koutku, takže jsem se ani neodvážila tohle tvrzení rozporovat, zvlášť, když z nástěnky zmizely reklamy na odvšivovače a nahradil je claim, že nemocné děti do školky nepatří s pěti vykřičníky. A protože v mém pracovním výkazu bliká u nevyčerpané dovolené velká smutná nula, vzala jsem si home office.

Home office znamená, že se v úterý ráno zastavíte pro notebook do práce spolu s dětmi, což vás stojí hodinu a půl v prostředcích MHD, kde si nečtete knížku, ale trpělivě cedíte přes zuby, že ten pán vedle určitě nemá umělý voko a nesmrdí po rybičkách. Potom v Korporátu jezdíte 15 minut výtahem nahoru a dolů za užaslých výkřiků. Děti se pochopitelně stydí pozdravit šéfa, ale nestydí se kolegyni čmajznout tic-tacy ze stolu. V jídelně se polijou čokoládou a začnete sentimentálně vzpomínat na ta božská rána, kdy je vám dovoleno jet o samotě do práce.

Doma připojíte služební notebook a jdete uvařit čaj a vysokokofeinovou kávu. Smysl a radost vašich životů mezitím vymažou pár klíčových souborů a během toho, co se je zoufale snažíte obnovit, vyžahnou půlku kafe, což v reálu vypadá, jako byste je prohnali urychlovačem částic v CERNu. Vytisknete pár omalovánek, nasypete si instantní kávu přímo do úst a začnete se nepříjemně potit. Nezodpovězené maily nabývají na naléhavosti. Čas na dlouhou pohádku, ale ouvej, Čičman potřebuje kakat.

„Má-mí! Úž!“ volá mě za pár minut zvonivý hlásek z koupelny.

“Ještě budu, nesplachuj“, zadrží mě Čičman.

Na pracovním notebooku mezitím Žmur sází veselé smajlíky do rozepsaného mailu.

„Máá-mí“ ozve se ze záchoda, sotva ho stačím odehnat a aktualizovat si heslo na 18místnou kombinaci písmen a čísel, aby si to Žmur v životě nezapamatoval.

„Nic, ještě to není. Můžeš jít“ zamává Čičman blahosklonně ze záchodu.

Jak bylo to heslo? Dopr…

„Mááá-mííí!“

Běžím znova do koupelny a v kofeinovém rauši se ji chystám se vyrvat i se záchodem ze země, jestli to zase nebude. Ale je. Chytne mě za ruku a dovede mě k míse. „Tohle je táta“, míří ukazováček k majestátnímu útvaru jak od bizona. „Tohle jsi ty“ (podlouhlé hnědé hovínko – asi jsem vám to měla fakt vyfotit, protože vy vlastně celé ty roky ani nevíte, jak vypadám), „tohle Žmur“ a pak ten nejmenší – „a tohle jsem já, mami“, dodá hrdě.

Že bychom měli tyhle Vánoce konečně i betlém?