Třídní hrůzky

 

Když jsem byla malá, se sadistickým úšklebkem jsem se těšívala, jak jednou budu chodit na třídní schůzky. Jak si na sebe navleču svůj nejlepší mohérovej svetr jako máma, nasadím si na ksicht ten nesnesitelně dospělej výraz, a pak budu doma svý děti hysterickým tónem usvědčovat, že o přestávkách hází namazanej chleba na strop a já to vím.

Z toho jsem dávno vyrostla. Stejně jako z přesvědčení, že si za výplatu budu kupovat opulentní množství barbín a maršmelounů.

Aktuálně spadly třídní schůzky na žebříčku popularity někam mezi preventivku u zubaře a čištění ucpanýho hajzlu. Nechce se vám, ale musíte. Stejně jako po těchto nezbytných úkonech se pak nějakou dobu přetřásá otázka osobní nedbalosti versus genetických dispozic.

Třídní schůzky obou dětí se většinou odehrávají stejný den, i když probíhají v odlišných vzdělávacích podnicích. Nejspíš na to existuje nějaká komise, která vyhodnotí počasí, postavení planet a obecný depresívní potenciál daného dne.

Pro nás doma to znamená, že si musíme rozdělit, kdo jde na Čičman a kdo na Žmura. Em na to má nějaký zvláštní smysl nebo to má v hlavě dávno propočítaný jako Rainman. Se 100% úspěšností chodí zásadně na schůzky dítěte, který je v daným kvartálu bezproblémový nebo dokonce na stoupající křivce své výkonnosti.

O (ne)úspěšnosti vašich dětí se přitom pochopitelně jako rodič nedozvíte, protože otázky i skrytě směrované na školu vaše děti odpálkují automatickou odpovědí: „jo, dobrý“, „nevím“, „nic“, nebo „jasně, že bych to řekl/a, kdyby to bylo důležitý“ (never ever).

„Ale po minulým fiasku si vybírám první já, na koho půjdu“ zabírám si u Ema, kterej ví. Ví, že si zase vyberu blbě.

„Už umíš dělit pořádně pod sebou?“ ptám se Čičman. „Jo, dobrý“ odpoví, aniž by si sundala sluchátka. „Koupilas mi něco ke svačině? Mám hroznej hlad.“ (protože určitě házela svůj krajíc chleba na strop, čtu mezi řádky).

„Nechceš si zahrát pexeso?“ jdu na to se Žmurem od lesa. „A když jsme u toho hazardu, hrajete ještě o přestávkách o prachy?“ „Nevííím“ zahučí Žmur. „Ale dostal jsem teď jedna mínus z elektrickýho obvodu“.

„Dobře, beru Žmura“ hlásím Emovi, který jen s úsměvem lehce pokrčí levým ramenem.

Poslat na schůzky Ema je v gender nevyváženém pedagogickém kolektivu jako poslat George Cloonyho na nákupy do DMka.

„Když mi učitelka potřetí opakovala, jakej udělala Čičman pokrok ve slovních úlohách“, už jsem jen skromně mávnul rukou. „Pak se rozplývala nad jejím slohem, ale to už ji začala okřikovat nějaká zoufalá matka, že ve třídě snad není jen Čičman“. Měli byste vědět, že mě přesně tahle duhová víla minule zpražila, jestli se s Čičman aspoň někdy učím a že má nejspíš poruchu pozornosti.

Dál už to Em nerozebíral, ale pravděpodobně ho pak úča vlákala do kabinetu pod záminkou prohlídky Čičmaniny vítězného linorytu na téma jaro, kde ho spolu s dalšími kolegyněmi krmila zabaveným proviantem žáků a lichotkami o jeho rodičovské výjimečnosti. Být chlap ve škole je tak jednoduchý.

Být ženou na třídních schůzkách a následných konzultacích je vždycky za trest. Učitelky mají stejně jako Em silně vyvinutý šestý smysl, konkrétně na to, co si o nich myslíte a kde přesně jsou vaše slabiny.

„Musela jsem ho podruhé přesadit“ cedí přes zuby češtinářka. „A ty jeho slohy, ta stylistika, ta úprava, ty neshody podnětu s přísudkem“ nespokojeně mlaská a mně se chce zařvat, že to má po Emovi, kterej by si to tady měl správně vyžrat do poslední hrubky.

„A ten jeho elektrický obvod? Co vám k tomu mám dodat. Napadlo by vás strkat si dráty do nosních dírek?“ hýří zklamáním fyzikářka.

Ale dno mého kalichu hořkosti jsem si olízla až u matematikářky. „Spoléhá na nějakou svou vnitřní logiku, která ho občas zrazuje. Asi se domnívá, že učit se vzorce je pod jeho úroveň“.

„A jak to myslíte? Jakože třeba objem krychle nespočítá jako, ém, O = a x b x c, ale že si to odvodí?“

„Vidíte, a tohle je přesně ono. Objem krychle se počítá jako V = a³. Aspoň už víme, po kom to má.“

Příště vsadím na Čičman!

Em na schůzkách

Psice na schůzkách

Cítíš ty pozitivní vibrace?

 

Právě teď vám vyvrátím všechny předsudky, co jste si vytvořili o mých urbexových výletech do polorozbořených baráků a pod zem.

Kdepak, i Psice si to umí udělat hezký. Dokonce jezdí do míst, která jsou vyhlášená svou pozitivní energií! O jednom z nich byste měli vědět, protože je jedinečný: Je to tak trochu urbex, tak trochu creepy a nejvíc pozitivní na tom všem bude, když pro Ema seženete veltlínský červený v místním vinařství Korbel. Že se mi poptáte, prosím pěkně?

Zbytky ženského kláštera Rosa Coeli najdete v Dolních Kounicích kousek od Brna. Je to ideální místo, když chcete nechat děti na den a noc v péči brněnských prarodičů, a přitom se za pozitivní energií neplahočit až na druhý konec republiky.

Zdroj vesmírné energie a nekonečný pramen lásky. Tak o tomhle místě mluví lovci pozitivních jevů, a taky web samotných Kounic. Protože co byste byli za město, kdybyste tenhle zázrak neprodávali aspoň za lidový vstupný. Ale co konkrétně tady vyzařuje, to vám nikdo nenapíše. Prostě jsme se tam museli vypravit sami.

Rosa Coeli dřív: Jeptišky v říji

Bavíme se o nejstarším českém ženském klášter ever. Ale co si budem, holky, to z něj ještě pořád nedělá studnici pozitivních vibes. Každá, která kdy pracovala v ženském kolektivu, mi to myslím odsouhlasíte.

Zvlášť, když za jeho výstavbou v roce 1181 stál jen jeden jediný mizerný důvod. Konkrétně ten, že někdo něco předtím pěkně posral. Ten někdo byl Vilém z Pulína, který se na svých vojenských výpravách tak trochu utrhl z řetězu a rutinní vraždění nepřátel si začal zpestřovat drancováním církevních staveb. Přes prsty za to dostal až od papeže. Vraždění prý cajk, ale za ty kostely musel založit klášter pro 100 panen.

Potom klášter dlouhá staletí vzkvétal, což jsou v příbězích starých staveb vždycky ty nejslabší místa. Znáte to – nekonečné vyjmenovávání nových fasád, přístřešků a architektonických stylů, co si mohli prosperující a nakynulí majitelé dovolit. Nevím, jak vy, já ale při podobných výkladech usínám stejně, jako když mi někdo monotónním hlasem vypráví o dramatickým výběru mezi 20 druhy kachliček při rekonstrukci koupelny.

Budím se až na husitský války. To je obecně silné téma a nezklame ani v Rosa Coeli. Klášter poprvé blafnul jasným plamenem a spadla mu střecha. Taky vidíte ty jeptišky, jak se rozutíkávají do všech stran za bimbání zvonu, kterýmu už hoří provaz? Ktož sú boží bojovníci…

A hlavní zápletka už klepe na dveře, žádná otravná pauza na detaily románské přestavby. V 16. století sem přijde nový probošt Martin Göschl, co má s katolickou vírou poměrně kreativní vztahy. Přestoupí na luteránství a ožení se s místní jeptiškou. Ostatní holky (jak jinak) nechtějí zůstat pozadu, a tak se spustí s půlkou přilehlé vesnice. Podle historických materiálů se proti bezbožnicím vzbouřili všichni obyvatelé přilehlé vísky.

Ale. Fakt byste se jako chlap ve středověku bouřil zrovna před vášnivou jeptiškou? O který navíc od jejích kámošek víte, že pod tím hábitem nenosí vůbec nic? Takže klášter v pomstě vydrancovaly rozzuřené manželky a zhrzení chlapíci, o které nezavadily ani ovulující řeholnice. Mimochodem, jednu z nich tam rovnou zazdili. Však vám říkám, úplná sluníčkářská svatyně.

Rosa Coeli teď: Řeholnice ve vrstvách a světýlka v zahradě 

Vlastně se toho na vývoj událostí dochovalo docela dost. Rozbořená gotická loď, ze které se místo na stropní oblouky díváte rovnou do nebe.

Rajská zahrada, asi nejkouzelnější část kláštera vůbec. Pokud je někde epicentrum pozitivní energie, přísahala bych, že je to tady. Na dvorečku obklopeném gotickým podloubím, opředeným břečťanem.

Dokud jsem nezjistila, kam se pohřbívaly nebožky řádové sestry. Jsou v podlahách chodeb, rovnou ve třech vrstvách. A nešlo o žádný stařenky sešlé věkem. Podle archeo průzkumu jim bylo okolo 30 let. Zvýšená úmrtnost prý souvisela se zdejším úsporným zvykem zatápět pouze v jediný společný místnosti. Takže tak trochu Frozen.

Co je tady oproti naší první návštěvě s Emem novinka, je možnost ubytovat se za poměrně mrzký peníz přímo v areálu kláštera. Máte pro sebe celu s křížkem a původním trámovým stropem.

A teď to nejlepší: Máte pro sebe možnost vyjít si po setmění na dvorek, zdvihnout těžkou závoru a proklouznout středověkou dřevěnou bránou do klášterní zahrady, tedy být v klášteře zvenčí.

Je to magie. Kvetou a voní tam stromy. Zdi kláštera vypadají jako festovní základna nějaké obrovské vesmírné lodi. Houká tam sýček! A když se na chvíli podíváte k zemi, rozblikají se okolo vás zelenkavě fosforeskující body. Věřte mi, že jsme je za vás podrobili vědecké analýze a kromě slimáka na zabahněných prstech jsme si z toho neodnesli nic. Možná to byly larvy světlušek, oči jeptišek, nebo místa, kde je možný vykopat poklady.

Na tomhle místě každopádně zjihne i ten sebevětší skeptik. Dlouho jsem se necítila tak dobře, jako o půlnoci pod chrámovou klenbou, s prsty zabořenými do jarní hlíny.

Jo, a když už tam teda budete, stavte se prosím vás ve vinařství Korbel a zeptejte se mi tam, kdy budou mít zase víno Večerka (Veltlínské červené). To jsme tam měli úplně poprvé a bylo to nejjiskřivější, nejlehčí a nejvyváženější víno, co jsem kdy pila (a nikde jinde jsme ho neviděli). Něco na tý energii prostě bude!

Tu pannu Marii vytesejte podle naší nejhezčí jeptišky.
A podle koho Ježíška, šéfe? Ém, tak třeba podle probošta.

Když Alzheimer, tak s Hopkinsem

 

Jsem hroznej hypochondr, ale to už víte. Kromě toho si o sobě taky myslím, že bych byla ultimátně poddajný médium na hypnózu. To kdybyste třeba náhodou věděli o nějakým kouzelníkovi, co svou poslední asistentku v boxu omylem přeřízl motorovou pilou. Možná bych mohla vystupovat i bez kouzelníka. Dovedu totiž zdatně zhypnotizovat sama sebe.

Na Netflixu je konečně Otec s Anthony Hopkinsem, za mě nejlepší podání Alzheimerovy choroby ever. Jste na sebe hrdí, že u filmů nebrečíte? Tady o svou plaketu otrlýho diváka přijdete nejpozději na konci, vsaďte se o balení papírových kapesníčků.

Anthonyho demence se nezrcadlí jen v chování příčetných lidí okolo. Pomocí časových smyček a chybějících scén se výpadky přenáší i na diváky, takže se můžete spolu s Hopkinsem upřímně rozčilovat nad tím, co zase sakra dělá ten nesympatickej chlápek na jeho gauči, a proč místo jeho dcery přišla domů úplně cizí ženská. Jednou se z těch vašich nesmyslů zblázním!

Jediná jistota jsou přitom vaše hodinky, který si schováváte spolu s ostatními poklady do trubky pod vanu. Proč? Protože vám je někdo neustále krade. A to je další skandál k nábytku, který vám někdo naschvál pořád přeskládává. Existenční drama na pár metrech čtverečních bytu, o kterým si myslíte, že je váš. Ale není. A taky film o truchlení dcery nad tátou, co pořád ještě žije.

Zkrátka klobouk dolů. Kdybych byla schopná odehrát tenhle výkon, chytla bych Alzheimera nejpozději do týdne, jako běžný lidi zánět spojivek. Mimochodem, věděli jste, že nejmladší pacientce českého Alzheimer centra bylo 37 let? A že se věk pacientů neustále snižuje? Doslova epidemie demence, bijí na poplach vědci.

To už člověka přinutí k zamyšlení, jak si stojí na svém osobním žebříčku kognitivních funkcí. S roztržitostí jsem na tom mizerně snad od narození, ale můžu vám říct, že od shlédnutí filmu Otec to se mnou jde vyloženě z kopce.

Začala jsem si totiž všímat nenápadných signálů. Příznaků, na které jsou bohužel lidé okolo mě zvyklí. Soucit? Zapomeňte, ani to s nimi nehne.

„Éém, můžeš mě prosím prozvonit? Někdo mi zase sebral telefon“ říkám třeba dětem nebo Emovi i několikrát týdně. Dotyčný většinou protočí oči a odsekne „máš ho určitě zapadlej za polštářem!“. A většinou tam fakt je. Ale kdoví? Možná si ho před nimi schovávám, aby mi ho nikdo nevzal. Třeba je nejvyšší čas začít si odkládat mobil a šperky za tu uvolněnou cihlu pod sprchovým koutem. Anthony to měl promyšlený.

Protože když už teda jsme tedy nakousli rodinný gaslighting: někdo mně nejspíš krade peníze přímo z peněženky. Pořád jen vybírám a všechno platím kartou, ale v peněžence mi zůstává sotva pár usmolených drobných.

Ale nejhorší je, když přijdete do práce, dobře no, s nalepeným mobilem před očima a z vašeho stolu mezitím vyházel krabičku houbovýho čaje. Taky ho utřel a drze si připíchl na paraván fotku úplně cizích dětí.

Jakmile jednou uvidíte démonicky šíleného Hopkinse, donutí vás to dívat se na ty neznámé děti na fotce jinak. „Hledáte někoho?“ zeptá se vás pak úplně cizí ženská podezřívavě, protože vypadám asi úplně stejně jako fantom korporátu. Legendární zloděj, který tady před lety kradl notebooky za bílýho dne.

A to už vám teda neomylně dojde, že nemáte Alzheimera, tadá! Jen jste v úplně stejný sekci, ale v jiným patře korporátu. Uf. Dokud mi nezazvoní mobil, ve kterým mi někdo začne nabízet pojištění a oslovovat mě jako paní Šiškovou. Zapomněla jsem snad svý příjmení? A do jaký šílený databáze jsem registrovala svý číslo?

Říkám vám, na nějaký filmy by měli dávat varování jako na cigarety. A já mám další položku do filmovýho blacklistu ke všem dílům Conjuring.