Cítíš ty pozitivní vibrace?

 

Právě teď vám vyvrátím všechny předsudky, co jste si vytvořili o mých urbexových výletech do polorozbořených baráků a pod zem.

Kdepak, i Psice si to umí udělat hezký. Dokonce jezdí do míst, která jsou vyhlášená svou pozitivní energií! O jednom z nich byste měli vědět, protože je jedinečný: Je to tak trochu urbex, tak trochu creepy a nejvíc pozitivní na tom všem bude, když pro Ema seženete veltlínský červený v místním vinařství Korbel. Že se mi poptáte, prosím pěkně?

Zbytky ženského kláštera Rosa Coeli najdete v Dolních Kounicích kousek od Brna. Je to ideální místo, když chcete nechat děti na den a noc v péči brněnských prarodičů, a přitom se za pozitivní energií neplahočit až na druhý konec republiky.

Zdroj vesmírné energie a nekonečný pramen lásky. Tak o tomhle místě mluví lovci pozitivních jevů, a taky web samotných Kounic. Protože co byste byli za město, kdybyste tenhle zázrak neprodávali aspoň za lidový vstupný. Ale co konkrétně tady vyzařuje, to vám nikdo nenapíše. Prostě jsme se tam museli vypravit sami.

Rosa Coeli dřív: Jeptišky v říji

Bavíme se o nejstarším českém ženském klášter ever. Ale co si budem, holky, to z něj ještě pořád nedělá studnici pozitivních vibes. Každá, která kdy pracovala v ženském kolektivu, mi to myslím odsouhlasíte.

Zvlášť, když za jeho výstavbou v roce 1181 stál jen jeden jediný mizerný důvod. Konkrétně ten, že někdo něco předtím pěkně posral. Ten někdo byl Vilém z Pulína, který se na svých vojenských výpravách tak trochu utrhl z řetězu a rutinní vraždění nepřátel si začal zpestřovat drancováním církevních staveb. Přes prsty za to dostal až od papeže. Vraždění prý cajk, ale za ty kostely musel založit klášter pro 100 panen.

Potom klášter dlouhá staletí vzkvétal, což jsou v příbězích starých staveb vždycky ty nejslabší místa. Znáte to – nekonečné vyjmenovávání nových fasád, přístřešků a architektonických stylů, co si mohli prosperující a nakynulí majitelé dovolit. Nevím, jak vy, já ale při podobných výkladech usínám stejně, jako když mi někdo monotónním hlasem vypráví o dramatickým výběru mezi 20 druhy kachliček při rekonstrukci koupelny.

Budím se až na husitský války. To je obecně silné téma a nezklame ani v Rosa Coeli. Klášter poprvé blafnul jasným plamenem a spadla mu střecha. Taky vidíte ty jeptišky, jak se rozutíkávají do všech stran za bimbání zvonu, kterýmu už hoří provaz? Ktož sú boží bojovníci…

A hlavní zápletka už klepe na dveře, žádná otravná pauza na detaily románské přestavby. V 16. století sem přijde nový probošt Martin Göschl, co má s katolickou vírou poměrně kreativní vztahy. Přestoupí na luteránství a ožení se s místní jeptiškou. Ostatní holky (jak jinak) nechtějí zůstat pozadu, a tak se spustí s půlkou přilehlé vesnice. Podle historických materiálů se proti bezbožnicím vzbouřili všichni obyvatelé přilehlé vísky.

Ale. Fakt byste se jako chlap ve středověku bouřil zrovna před vášnivou jeptiškou? O který navíc od jejích kámošek víte, že pod tím hábitem nenosí vůbec nic? Takže klášter v pomstě vydrancovaly rozzuřené manželky a zhrzení chlapíci, o které nezavadily ani ovulující řeholnice. Mimochodem, jednu z nich tam rovnou zazdili. Však vám říkám, úplná sluníčkářská svatyně.

Rosa Coeli teď: Řeholnice ve vrstvách a světýlka v zahradě 

Vlastně se toho na vývoj událostí dochovalo docela dost. Rozbořená gotická loď, ze které se místo na stropní oblouky díváte rovnou do nebe.

Rajská zahrada, asi nejkouzelnější část kláštera vůbec. Pokud je někde epicentrum pozitivní energie, přísahala bych, že je to tady. Na dvorečku obklopeném gotickým podloubím, opředeným břečťanem.

Dokud jsem nezjistila, kam se pohřbívaly nebožky řádové sestry. Jsou v podlahách chodeb, rovnou ve třech vrstvách. A nešlo o žádný stařenky sešlé věkem. Podle archeo průzkumu jim bylo okolo 30 let. Zvýšená úmrtnost prý souvisela se zdejším úsporným zvykem zatápět pouze v jediný společný místnosti. Takže tak trochu Frozen.

Co je tady oproti naší první návštěvě s Emem novinka, je možnost ubytovat se za poměrně mrzký peníz přímo v areálu kláštera. Máte pro sebe celu s křížkem a původním trámovým stropem.

A teď to nejlepší: Máte pro sebe možnost vyjít si po setmění na dvorek, zdvihnout těžkou závoru a proklouznout středověkou dřevěnou bránou do klášterní zahrady, tedy být v klášteře zvenčí.

Je to magie. Kvetou a voní tam stromy. Zdi kláštera vypadají jako festovní základna nějaké obrovské vesmírné lodi. Houká tam sýček! A když se na chvíli podíváte k zemi, rozblikají se okolo vás zelenkavě fosforeskující body. Věřte mi, že jsme je za vás podrobili vědecké analýze a kromě slimáka na zabahněných prstech jsme si z toho neodnesli nic. Možná to byly larvy světlušek, oči jeptišek, nebo místa, kde je možný vykopat poklady.

Na tomhle místě každopádně zjihne i ten sebevětší skeptik. Dlouho jsem se necítila tak dobře, jako o půlnoci pod chrámovou klenbou, s prsty zabořenými do jarní hlíny.

Jo, a když už tam teda budete, stavte se prosím vás ve vinařství Korbel a zeptejte se mi tam, kdy budou mít zase víno Večerka (Veltlínské červené). To jsme tam měli úplně poprvé a bylo to nejjiskřivější, nejlehčí a nejvyváženější víno, co jsem kdy pila (a nikde jinde jsme ho neviděli). Něco na tý energii prostě bude!

Tu pannu Marii vytesejte podle naší nejhezčí jeptišky.
A podle koho Ježíška, šéfe? Ém, tak třeba podle probošta.