Až příliš hodný e-shopy

Mám takovou guilty pleasure. Nejsem bůhvíjak nakupovací typ, ale jednou měsíčně si potřebuju koupit něco nad standard běžnýho přežití.

Podezírám můj vnitřní hormonální systém, že to souvisí s určitou fází cyklu. Takže se mohu těšit, že mě tyhle výstřelky v klimakteriu definitivně opustí. Anebo naopak – v přechodu spolu se svým kontem zděšeně zjistíme, že jsme bez přívalu estrogenu úplně namydlený.

Naštěstí vlastním kromě vaječníků i mozek, který chytře vyhodnotí nákupy jako zbrklou a nepromyšlenou událost, jako když si v noci nerozsvítím cestou na záchod a nabourám do sušáku prádla. 

„ZASE“ procedí při těchto událostech můj mozek a přinutí mě zadat platbu převodem a ne kartou. „Pokud to budeš nutně potřebovat ještě za pár dnů, tak ti to koupím“ dodá k tomu milostivě část mého mozku zodpovědná za týrání, zatímco se mé dopaminové receptory odměny hroutí v záchvatech nekontrolovaného pláče.

Nicméně krásným výsledkem je, že dobrých 70 % nákupů se ve skutečnosti jako nutnosti pro přežití fakt neukážou. Jenže zřejmě dochází k revoluci – začínají vznikat e-shopy, na který je tahle strategie krátká.

Jako prodejce luxusní kosmetiky, kterého vám tady bohužel nemůžu představit pod skutečnou značkou, protože byste to udělali taky a vlastně by pak chudáci přišli na buben. Objednala jsem si u nich pleťové sérum za patnáct stovek, což jsem vyhodnotila jako píčovinu hned druhého rána: „Ještě, že jsem to nekoupila kartou“ plácám se po ramenou, ale vtom mi volá PPL, že pro mě má balíček - a v něm se blyští mé nezaplacené sérum se spoustou dalších vzorků a srdečných pozdravů.

Samozřejmě, že se mě pokouší ovládnout kriminální část hemisféry s vidinou nečekaného zisku. Dochází k pouliční bitce na úrovni neurotransmitérů a nakonec jsme jim napsala pokorný e-mail: „Děkuji za bleskové zaslání, ale ten balíček ani nebyl zaplacený a nakonec jsem si to rozmyslela. Kam ho mohu poslat zpátky?“

Obratem mi cinkne odpověď: „Aha, to jsme si ani nevšimli. Víte, my vlastně ani nejsme zvyklí, že by nám zákazníci posílali zboží zpátky. Tak si ho nechte a pošlete nám třeba pozitivní recenzi. Jsme si jistí, že se k nám vrátíte.“

„Pochopitelně jsem jim napsala všude milion pozitivních recenzí a ještě jsem si od nich koupila nechutně drahej krém,“ vyprávím pak Houbičovi, když jsme zašli spolu do parku na jedno. „Jestli bude takových shopů přibývat, moje taktika bude v troskách.“

„Přibývá jich,“ potvrdil Houbič moje temné předtuchy. A tady je jeho příběh:

Někdy za začátku léta si koupil nechutně drahou sadu designového nářadí z malé české firmy, zkrátka ekvivalent potřeb pro přežití, jen v pánském vydání. „Prozřel jsem do 2 dnů“ pokyvuje Houbič.

Tři měsíce se naštěstí nedělo vůbec nic a Houbič zapomněl. Potom mu začaly chodit upřímné a srdceryvné maily s omluvou nejdřív z oddělení odbytu a potom i od samotného majitele.

To Houbičovi samozřejmě zalichotilo, ale vzepjal se a napsal jim, že se na svou objednávku těšil tři měsíce a zrovna od dnešního rána už o ni nestojí. Jenže znovu dochází ke stejné chybě– ten mail se zase někam zatoulal.

„Vypravím k vám do Prahy osobního řidiče s balíčkem a malou pozorností za čekání“ odepsal mu na jeho odmítnutí majitel firmy někde poblíž Uherského Hradiště. Celá společnost byla svým přešlapem očividně zdrcená. Vypadalo to, že vevnitř došlo k výpovědi hned několika zaměstnanců zodpovědných za příjem objednávek. Ženský z účetního napekly koláčky, chlápek z HR přidal do balíku domácí slivovici, majitel přibalil 50 kusů značkových propisek.  

Nastal Den D a Houbič měl školení. Na telefonu měl prý okolo 30 nepřijatých hovorů a zpráv typu: „Zvoníme u vás už půl hodiny, ale asi nejste doma. Kde vás najdeme???“ nebo „Máme tady přespat a zkusit to zítra znovu?“

„Normálně jsem se začal bát“ svěřil se mi Houbič, který má v telefonu uložených 5 čísel pod jménem „NEZVEDAT“ a dal si doživotní zákaz objednávek z neprověřených, snad až PŘÍLIŠ HODNÝCH e-shopů. Přidali byste nějaké na black list i vy? Nebo vás pálej jen ty zlý?

 

Smrt za pár kaček. Kolik stojí ta vaše?

Životní pojištění je rozumná cena za strach a pochyby o tom, co všechno tady ještě vydržíte. Em k němu zodpovědně přistoupil někdy krátce po narození našich dětí. Nejspíš při pohledu na neustále otevřená vřeštící ústa našich batolat došel k názoru, že případný odchod z tohoto světa by byl vysvobozením. A zároveň byl natolik ohleduplný, že chtěl, aby mi zůstalo něco na školku a další předražený dětský zábavy. Všichni to známe z filmů: Jeden z partnerů po večeři prohodí, že jde pro poštu nebo cigarety – a bylo to naposled, co ho doma viděli.

Po dlouhé roky jsem svoje vlastní životní pojištění neřešila. Jednak mi připadalo, že jako matka nemám zákonný nárok na to, abych jen tak mýrnyx týrnyx natáhla bačkory. „No prosimtě, co tomu řeknou lidi? Máma vod dětí. To je ostuda!“ ťukala by si na čelo máma nad mou rakví. A pak mi taky můj částečný příjem z několika částečných úvazků nepřišel nikdy tak velkomožný, aby Emovi po mém předčasném skonu radikálně chyběl.

Ale úvazky potěšeně kynou jako kvásek u chleborodých čtenářů (ahoj IK!) a uzavřít životko se mi pozdává i jako dobrá strategie proti úzkostem – moje smrt přinese nejbližším pěkných pár výhod (jen to nepřepísknout s výší pojistného plnění, aby se z mé smrti v očích Ema a dětí nestal lákavě výnosný podnik).

Jak se později ukázalo, tyto obavy byly přehnané.

Možná patříte mezi zkušené matadory, co se týká promiskuitních vztahů s pojišťováky, bankéři a dalšími lidmi, co se vás snaží oškubat. Já jsem v tomhle ohledu něco jako Ošklivka Katka s rovnátkama, chlupatýma nohama a naprosto bez zkušeností.

Tuhle představu ve mně jen podpořil bývalý pojišťovák Ema, který mě na první dobrou odmítl s tím, že začal sklízet zlatý vejce v jiném oboru, konkrétně v IT. 

„Ale můžeme to zkusit, kolik byste chtěla měsíčně tak platit?“ zeptal se nenápadně. Údajně jen ze známosti, protože předtím finančně obskakoval mého muže. „Aha, tak to pro vás bohužel nemůžu nic udělat“ odkopl mě obratem po mé odpovědi.

Napsala jsem do pár pojišťoven a srovnávačů a můj život změnil – jako když Ošklivku Katku oholíte od hlavy až k patě a navlíknete ji do rajcovních šatů s výstřihem.

Dostávala jsem pozvánky na rande každou hodinu. Potom jsem zjistila, že si můžu své budoucí finanční partnery vybírat ještě před schůzkou a nechala si od nich posílat nabídky a lichotky. „Mohl bych se Vám ozvat třeba za týden a zeptat se, jestli jste si vybrala? Třeba vás nakonec zaujmu“ poníženě škemral agent z Metlife, abych ho chladnokrevně odpálkovala „Ne, tímto jsme spolu skončili. Vymažte mé číslo z databáze, pane Petře.“

Když volal Chytrý Honza, potopila jsem ho s tím, že Patron volal o dvě minuty před ním. Připadalo mi, že jsem se vrátila do období, kdy mi narostla prsa a bylo to boží. Bejby přece jen nebude sedět v koutě!

Tímto pochybným stylem, který se mi karmicky určitě vrátí, jsem dotančila k online schůzce s panem Alešem z Patronu. Pan Aleš měl dobrosrdečně obtloustlý hlas a zpocenou košili hned u krku. Zbytek na kameře díkybohu nevidím. Když mluví, je to jako když se snaží naráz spolknout čtyři karlovarské knedlíky se svíčkovou. Ale nechme jeho nadváhu stranou – aspoň nevypadá jako vyhublý sup, jak si pojišťováky vždycky představuju. Spíš jako dobrácký brojler, nejistě se kymácející na tlustých nožkách uprostřed velkovýkrmné haly.

První seznamovací fail na sebe nenechal dlouho čekat. „A váš manžel si uzavřel Metlife? Hmhm…mno koukejte," potřepával nesouhlasně podbradkem pan Aleš, „tahle společnost má zajímavé nabídky pro lidi maximálně do 40 let. Na tohle pojištění už jste STARÁ.“

„Pro takové lidi jako vy bych tady měl třeba tuhle konzervativní nabídečku od České pojišťovny, uhm, mlask. Vidíte sdílenou obrazovku? Když budete platit do 65 let šest set korun měsíčně, vaši pozůstalí dostanou milion.“ Taky jste si mě teď představili jako seniorku z reklamy na menopauzu?

„Milion? Ale to je strašně málo“, syknu. „Za to si za mě v téhle době nic nekoupí.“

„To máte pravdu, a ještě to navíc nezahrnuje sebevraždu. Pokud byste o ní uvažovala…“

„Popravdě díky naší schůzce už na ní začínám pomýšlet“ utrousím sarkasticky a pan Aleš na to bezelstně odpoví, že by to bylo za tučný příplatek a musela bych s tím počkat aspoň tři měsíce po podpisu.

Než jsme stihli probrat detaily, jakými způsoby by mi pan Aleš doporučoval se zabít, přešel samovolně na další radostné téma.

„Ony jsou i další věci, horší než smrt, to vám povím, chm, mlask,“ pokýval pan Aleš všemi svými zapařenými záhyby. „Představte si, že budete na vozejku s umělým vývodem – mno, na to by se penízky na přilepšenou nehodily?“

„Tak já se vám do pátku ozvu“ řekla jsem na konci TÍM tónem, kterým holky říkají, že už nikdy nezavolaj. Nikdy! „Tak já vám zavolám v pondělí, kdybyste jako náhodou zapomněla“ usmál se dobromyslně pan Aleš na znamení, že se ho už v životě nezbavím.

A tím pádem se tenhle příspěvek zařazuje do stejné skupiny jako zátěžová přikrývka. Máte nějakýho normálního finančního poradce, kterýho by vám nevadilo sdílet? Nebo pojišťovnu, co vám v tomhle ohledu nenabídne za vaše těžce vydělaný love jen pár šušňů?  A hlavně - je i pro STARÝ?!

Je úplně jedno, jak vypadáte a jak se cítíte.
Pojišťovák vás po čtyřicítce vidí prostě takhle.

Gastro peklo

Mohli bychom si tady dneska povídat o začátku školy a o tom, jak v pondělí Žmur odcházel z domova v 6:30, aby si se svým nejlepším kamarádem zajistil společné místo v poslední lavici (a nebyli první, sotva stihli na vysněné místo hodit penál na znamení záboru!)

Ale předchozí články a komentáře o cestování otvírají daleko zajímavější a nechutnější problematiku než je český vzdělávací systém. Haggis, britské guacamole, nebo fudge, nakousnutý u Marie Veroniky.

Odhoďme teď stranou všechny ty hříšný chvilky, kdy si pod stolem nenápadně povolujeme pásky a knoflíky. Všechny vzpomínky na jídlo, při kterých se vám automaticky zvedá produkce slin.

Protože existuje něco jako gastro darknet, údolí chuťových stínů nebo prostě něco jako obrácenej svět ve Stranger Things, ve kterým blijete červy do umyvadla.

Kdo podle vás šéfuje gastro peklu? Ale pozor, podmínkou je osobní zkušenost. Všichni tak nějak tušíme, že smažená pizza nebo fermentovaná ovčí hlava chuťové pohárky k orgasmu nepřivede.

Stejně jako mnoho z nás zná legendární vařený květák nasladko (!) posypaný kakaem (!!!) z hlubin mimibazaru (manža si čvachtal…). Ale popravdě řečeno nevěřím, že existuje lidská bytost, která měla odvahu zkoušet to na sobě nebo své vlastní rodině. Takže bez podvádění – to nejhorší a na vlastní střeva prosím.

Výstavní exponát květáku nasladko s pivoňkami v pozadí podle serveru labuznik.cz

Islandská lojová klobáska

Jedna z věcí, která nadlouho zbrzdila moje nadšení bezhlavě zkoušet cokoliv z místní kuchyně (protože místní pohostinní lidé by se přece nekrmili ničím špatným, že jo). Tuhle past prodávají ve všech islandských supermarketech a vypadá podobně jako česká jitrnička.

Když ji po ohřevu rozpářete, pochopíte, že jde vlastně o obdobu sáčku s lojem na zimní krmení ptáčků. Akorát je tam kromě loje taky spoustu krve, takže bych to tvrzení s ptáčky upravila na krmící sáček pro puštíky. Zapomeňte na sůl, pepř nebo dochucovadla, tato delikatesa si na nic nehraje. 

Jen spousta kvalitního tuku a krevní plazmy na přežití tuhý zimy, ve který obvykle vybouchnou aspoň dvě sopky s názvy dlouhými na několik řádků. Dobrou chuť!

Grenadýrský pochod

Tato specialita se podávala v naší bývalé korporátní jídelně (přezdívané lidově chemička) pravidelně v pátek. Přiléhavější název by byl nejspíš „Pochod smrti.“

Sestával se totiž ze všech nedojedků, které kuchařky z talířů a várnic poctivě seškrábaly do velkého kýble z prasečáku. Zatímco čtvrteční guláš ještě nestihl zfermentovat, pondělní špagety už měly ambice z kýble utéct a založit za budovou jídelny vlastní stát včetně deklarace nezávislosti.

Svěžím tajemstvím tohoto prostého receptu je, že výsledné jídlo nikdy nebude stejné. Většinou v něm spolehlivě identifikujete těstoviny a rýži, nad zbytkem můžete kontemplovat. Je pikantní dozvuk dědictvím chilli guláše nebo kvasinek? Stane se z vás po smrti podobná pestrá a přesto beztvará hmota? Má vedení jídelny a Bůh svědomí?

Fudge

Fudge patří mezi potraviny, před jejichž konzumací se vyplatí zajistit si brzký objednací termín hned v několika ambulancích – v tomto případě bych vám doporučila zavolat si na zubní, obezitologii a cukrovkářskou poradnu.

Heroin mezi sladkostmi můžete sehnat pod obchodním názvem fudge, krowka nebo jednoduše karamelky, přičemž základní složení se celosvětově nemění: cukr, máslo, mléko. Dvě kostky tohoto tuhého paliva obsahují stejné množství kalorií jako průmyslový friťák v MacDonaldu včetně morbidně obézního manažera prodejny, který do něj neohrabaně přepadl při vyndávání hranolek.

Na fudge je stejně jako na ostatních tvrdých drogách nejhorší, když se s ním předávkujete. A jak už všichni chápeme, běžnému člověku k tomu postačí zhruba půl kostičky. Protijedem jsou octový chipsy. A když se dostanete z nejhoršího, zatoužíte zase po té kostičce instantní přeslazenosti, a tak pořád dokola. Prevence je proto základ – prostě to nezkoušejte. Nikdy!

Sincerely Media/ Unsplash

Zemlebába

Co by to bylo za gastro peklo, kdyby v něm chyběla moje noční můra ze školky. Mám tohle jídlo spojený s představou nepříjemně spořivý báby, která se snaží stejně lakotnýho dědka ohromit večeří s budgetem do 8 korun na porci.  

Takže si připravíme deset gumových rohlíků a nahnilých jablek, co se už nedají strčit ani dětem na svačinu. Nakrájíme na kousky a zalijeme to celý mlíkem (tady už se slabším povahám začíná navalovat). Marnotratnější rodiny zasypou skořicí a šup s ním do trouby. 

Výsledkem je hmota, která je uvnitř blemcavá, zatímco tadá - navrchu máme čerstvě rozpečené rohlíky. Dokud to nevyzvracíte zpátky na talíř přímo před konsternovanými učitelkami, budou vám to ve školce nutit pořád dokola.

Taky v tom vidíte živou hmoty mimozemského původu?/ toprecepty.cz

Chleba s májkou a ubrouskem

A ještě jedno trauma z dětství, týkající se školních výletů. Dneska už rozmazlený děti nevědí, do jaký restaurace se jít dřív najíst. Ale když jsme jeli zasmrádlou karosou na Pravčickou bránu my, měli jsme v batůžcích jen svačiny z domova.

Dodnes ve mně tak nějak zůstal ten esprit výfukových plynů mísící s útočným aroma paštiky vykukující mezi dvěma krajíci šumavy, co po celodenním natřásání v třicítkách voní a chutná… no, prostě jako hovno. Dekadentní pocit z pojídání exkrementů ještě znásobuje odpoledne již neoddělitelný papírový ubrousek, dodávající smyslový požitek převalování použitého toaleťáku v ústech.

Chlebíčok s paštétou pre manžu ze slovenského mimibazaru. 
Nech sa čvachtá!

Portugalské žaludeční víno

A na závěr přípitek, ladící ke všem příšerným jídlům na světě. Jednou jsme při návštěvě Portugalska vlítli do nějakého obchodu, pořídit si víno na večerní posezení na pláži. Nad výběrem zrovna v téhle zemi nemusíte dlouze spekulovat – téměř jakékoliv místní je dobré.

Když jsme s Emem po dlouhé procházce konečně našli TO místo a otevřeli nenápadně se tvářící lahev, byli jsme eufemisticky řečeno rozčarovaní. To víno chutnalo jako směs petroleje, pelyňku, rozdrceného aspirinu a něčeho žíravého, patrně louhu. Zkusili jsme se každý napít asi 3x - v domnění, že se nám to jen zdá. Pokaždé jsme v něm ale detekovali jen další toxickou substanci, například olej na promazávání motorů.

Druhý den jsme si o tom nápoji zjišťovali víc, protože jsme si nebyli úplně jistí, zda nešlo jen o technický benzín v balení připomínajícím vinnou láhev (což by bylo obzvlášť zákeřné, uznejte). Ale fakt to bylo víno, určené pro chabrusy na trávení. Podle mě tedy spíš eutanazie pro beznadějné případy žaludečních vředů.

A co vaše never more na talíři?

Pravda o haggisu

Člověk se někdy honí po Vietnamech, Panamách a Srí Lankách, aby našel tu pravou kousek od EU.

Tahle země mi prostě sedla. Jak hrnec na prdel. Nebo Julča do topení. A přitom jsem tam nejdřív vlastně ani nechtěla.

„Do Skotska? Jako vážně?“ ptám se našich kamarádů, co nám před 5 lety jeli na svatbu a nevěděli o tom. „Nemůžeme radši do Irska?“ snažím jim nenápadně podsunout, protože mi Irové připadají jako lidi s větším názorem (a hladomorem! a rašeliništěm!) než jejich sousedi, ale kluci mě přehlasovali, protože Skotsko má hory, na které je zapotřebí lézt. „Rašeliniště a hladomor tam můžeš zažít taky“, smířlivě mi nabídl Václav.

V sobotu nás po příjezdu čekal dvouhodinový přesun do Newtonmore už za tmy, takže jsem nemohla dostatečně obdivovat místní reálie. Zato jsem mohla obdivovat hotel, o kterém jsem vám už letmo psala v komentářích. Závěsy z těžkého sametu, mahagonový psací stůl a postel, ve které umíraly děti na neštovice – už večerní dojem z našeho útulného pokojíčku byl velkolepý. A co teprve ráno!

Představte si slečnu Marplovou, co si sbalí do úhledného kufříku rozpletený rukáv svetru, křížovky a daktyloskopickou sadu. A teď si jich představte dvacet, jak sedí u stolečků prostřených sněhobílými ubrusy a kolem nich svižně kličkuje indický personál s čajovými soupravami. 

Přes francouzské dveře (to je jediný prvek, který v této společnosti nebyl národní) se zájmem sledujeme havrany, jak cupují sraženého zajíce na kraji vozovky a k tomu ukusujeme toasty s fazolemi, když mi Rajeesh přelije šálek čaje na damaškový ubrus. Tento hrubý poklesek neunikne oku pozorného majordoma u krbu a podívá se na něj pohledem obsahujícím nejmíň dvacet sprostých slov. Už chápu, proč se u ostatních stolů skoro nemluví. Tady se totiž komunikuje výhradně prostřednictvím zdviženého obočí.

Když přijdeme večer z treku, hladově se na recepci dotazuji, jestli mají haggis. Ano, tenhle podnik mě v jistých ohledech popuzuje. Ale zároveň musím uznat, že je dostatečně tradiční na ochutnávku, ke které mě podnítil Galahad.

Recepční pozvedne levé obočí a oznámí mi, že haggis nevedou. A to takovým tónem, že si mě doživotně zařadila do kasty k Indům, které tady tímhle odpadem po celodenní směně nejspíš krmí. Váhavě mě pozvala na vařené hovězí a já velkopanským gestem odmítla. To máte za chudáka Rajeeshe!

V úterý jsme si vyrazili na vysokohorskou výpravu. Abyste rozuměli, Sgorr na ciche je proti Sněžce těžkej zaprděnec. Jenže na rozdíl od Sněžky překonáváte 550 výškových metrů, a to prosím pěkně na ovčí punkové stezce. Protože proč chodit po turistických stezkách, kde je mrtě lidí, vysvětlili by vám kluci (viděla jsem na ní zdálky asi 5 postaviček za celé 4 hodiny).

Ovcím nevadí chodit přes potoky, klouzavý šutry a kapradiny, protože mají kopýtka a v srsti lanolín, chránící je před vlhkostí. Pokud vás tím příroda nevybavila, nějak se vydrápete nahoru. Sice mokří, špinaví a studení, ale dáte to. Úplně se totiž odjebáte až cestou dolů, kdy v podstatě nekontrolovaně kloužete dolů po bahně a ovčích hovnech, zachytávajíc se přitom vřesu (který vám zůstává v křečovitě sevřených pěstičkách i s kořeny).

Výhledy 1. Těžce vydřený!

Tenhle výstup si zasloužil odměnu, a tím se konečně dostáváme k nadpisu dnešního příspěvku. Vybrat vhodný podnik pro haggis není jen tak, jak už jste  pochopili. Buď ho nemají, nebo je to moc turistický, nebo je to místo, kde haggis na první pohled dělají z hostů (i když na to nemáte důkazy. Zatím...)

Ale my jedno takový místo objevili. Hospodu na výpadovce, kam jezdí kamioňáci na fish and chips a kde v jídelníčku nechybí „truck breakfast“ zahrnující asi dvacet míchaných vajec. Taková Fontána pro Zuzanu ve skotským kiltu. To chceš!

Za dvacet minut se přede mnou tyčí tři věže: jedna bramborová, druhá tuřínová a třetí z mletých vnitřností ovce, v jejíchž stopách jsme dnes šli.

Není důvod otálet, bořím vidličku rovnou do prejtu. Je to pepřový, horký a hrozně dobrý, takže to hned chtějí všichni. Musím si bránit talíř, aby na mě nezbyla jen tuřínová kaše. Kupodivu i ta ale není vůbec špatná a klasická bramborovka je vlastně největší nůďo na talíři. 

Dá-li se příchylnost k nějaké zemi hodnotit podle toho, jak vám chutná národní jídlo, tak je to jasný: Psice patří do Skotska!

Výhledy 2., nevydřené. Takhle se dá kochat i při obyčejné jízdě autem. 

                                 

Málem bych zapomněla: Houbařův vlhký sen

A na závěr hřbitůvek z 18. století i s márničkou. Vždyť mě znáte, tohle prostě nemůže chybět.

I v těchto ohledech je Skotsko zemí zaslíbenou!