středa 28. června 2017

Mezinárodní den telemarketingu


...slavíme právě dnes?

Ne, že by dnešní den začal zcela neobvykle, naopak. Do ranní rutiny na záchodě s kartáčkem a plivancemi pasty na kolenou mi zazvonil telefon. Pokud jste běžný majitel telefonu na naší planetě, může vám v následujících minutách volat kdokoliv – babička s receptem na rebarborový koláč, loterijní společnost, nebo dítě z hacknutého programu anonymního dárcovství sperma. V případě, že jste klientem mbank, vám ranní telefonáty tep nezrychlí. Na druhém konci bude zpocený absolvent telemarketingového školení a vedle něj kouč s falešnýma zubama, který mu bude celou dobu motivačně drtit rameno a šeptat, ať se usmívá do telefonu.
„Dobuý den paní Psice, jmenuji se Euik Šilhavý, volám z mbank a uád bych vám popuál kuááásné slunečné uáááno…“
„Kontokorent, nebo nejvýhodnější půjčka bez starostí?“ šetřím nám oběma čas.
„Ém, s pojištěním splácet budete bez obav“ splete si Erik řádek, který má číst.
„Popravdě větší obavy mám z pokračování našeho telefonátu“ řeknu a típnu ho. Psice: Mbank 1:0
O hodinu později mi volá cizí číslo. „Dobrý den, jmenuji se Martin Povolný a rád bych vám popřál krásné slunečné ráno…“
„To si ze mě děláte už srandu, ne? Zvýšili vám limity otravnosti až k hranicím utýrání klientů nabídkami úvěrů? Máte nutkání dnes podruhé informovat o pojištění splátek, abyste mohl s vaším psychoterapeutem označit svůj dnešní den za přínosný? Berete drogy?“
Ticho.
„Ehm, paní Psice, jen jsem vám chtěl říct, že jsem váš nový bankovní poradce a nic po vás nechci“, řekne Martin tak ukřivděně, že byste mu dali drobák, nebo si aspoň sjednali kontokorent, jen aby se nerozbrečel v přímém přenosu. „Chtěl jsem vám jen dát na sebe číslo, kdybyste do budoucna třeba něco potřebovala…omlouvám se“ dodal tiše. Potom se ozvalo už jenom chrastění. Patrně od toho, jak se snažil schoulit s plyšákem a čokoládou pod přepážku. Psice: Mbank 1:1
Telemarketingový majstrštyk ale servíruje jako dezert po obědě zalykající se paní, kterou si hned představím v zapařených šatech s květinovým vzorem, nakousnutým sachrem a šlehačkou na knírku.
„Dobrý den paní Psice, u telefonu Ludmila Drahokoupilová, Moravské naftové doly. Měla bych pro vás nabídku… “
Moravské naftové doly rozhodí i tak vyžilého odběratele obchodních sdělení, jako jsem já. Voní benzínem. Dobrodružstvím. Naftovým baronem, který mi kyne z ropné plošiny.
„Ano? Ano!“ Chytím se hned jak kapr na žížalu, což paní trochu překvapí.
„Opravdu máte zájem? Potom je skvělé, že využijete naší nabídky výhodnější energie pro váš rodinný rozpočet“ předčítá paní Lída mechanicky a skrytě odkrkává šlehačku.
„Počkejte, já nechci žádnou výhodnější energii. Jsem trochu zklamaná…“
„Představovala jste si něco jiného“, vzdychne Lída a vysmrká se.
„To jo. A odkud vlastně máte moje číslo?“ proberu se už úplně z telemarketingové narkózy.
„Já tady sedím před počítačem a on mi pořád losuje a vytáčí čísla“ popisuje Lída s kapkou naivity svůj denní chleba. Než se dostanu k otázce, jak a kdy řeší vyměšování, Lída nabídne, že pokud by mě to opravdu zajímalo, pošle mi původ mého čísla v databázi e-mailem. Pokud jí tedy laskavě poskytnu svou adresu.
„On mi to ten počítač zakazuje říkat do telefonu, ale mailem můžu“  dodá omluvně.
Ale protože jsem přece jenom okoralá, tak si Lída neškrtne ani se svým zákeřným  centrálním mozkem, k němuž je zřejmě přikurtovaná se sluchátkem, miskou vody a přídělem sladkostí. Je mi totiž jasné, že bych se stala jen dalším nedobrovolným subscriberem obskurního newsletteru o těžbě ropy na Hané.
Zeptejte se na to prosím, jestli Lída dneska zavolá i vám, jo?

pondělí 19. června 2017

Island: První tři dny

Byli jsme čtyři: M., já, kamarád Tom a kamarád Honza a vlastně si ani nepamatuju, koho z nás napadla jako prvního myšlenka jet právě na Island. Vzhledem k těmto nevyjasněným okolnostem bych se vůbec nedivila, kdybych to tenkrát řekla z plezíru zrovna já. V každém případě šlo o úrodný nápad. M. koupil letenky a kluci polární vybavení. Já jsem si koupila nové plavky, v nichž jsem plánovala strávit týden v kuse v termálních pramenech a ďábelsky rudý SPF filtr na rty, o kterém tady ještě hodně uslyšíte (na rozdíl od plavek).

Hrozně se těším, až budu jednou zazobaná stařena s vyžehleným ksichtem a kufrem z tuleních mláďátek, která bude letecky cestovat v normálních lidských hodinách. Do té doby se budu potloukat po letištích o půl čtvrté ráno před checkinem nejhorších charterových přepážek, které obsluhují zaměstnanci za kázeňské prohřešky a nevhodné sexuální poměry. V umolousaném letadle vládne nejistota a očekávání. Kolik má kdo spodků, kdy na Islandu naposled sněžilo (minulý týden) a koho to vlastně napadlo? Pocit pohodlí nezajistí ani gay steward Martin, co se po kabině plíží jako pokročilý syfilitik a mechanicky filtruje slabou kávu za tři éčka přes přečnívající košili z krátkých rukávů špatně střiženého saka. Za necelé čtyři hodiny jsme na místě.

Den první: Slunce! Ještě před tím, než nastoupíme do letištního autobusu, přivane takový poryv větru, že se mi okamžitě vybaví všechny ty depresívní cestopisy, které obsahovaly stany rozsápané větrem ulátající směrem k Atlantiku, omrzliny a neutuchající hlad. Kupodivu zbytek prvního dne paří slunce. Lehkomyslně odhazujeme dvoje spodky ze čtyř a rozepínáme si zimní bundy, zatímco si místní kluci kopou na trávě balón v tričku a trenýrkách jako u nás. Je deset stupňů a v autopůjčovně si vyzvedáváme Dacii Duster. Podle jizev a bouchanců půjde o holku do nepohody.

Den druhý: Pustina. Také ráno svítí slunce, což povzbudí morálku celé skupiny i přesto, že se v tom vichru nedá pořádně uvařit ani čaj. Po návštěvě gejzíru společně s plným autobusem korejských turistů v bačkůrkách se rozhodujeme pro průjezd vnitrozemím, označovaný v průvodci jako riskantní a zaměstnanci autopůjčovny potom za zcela bláhovou myšlenku, která by nás jistě svévolně nenapadla, ale pro případ je vhodné zmínit, že na tohle se pojištění rozhodně nevztahuje.

Prvních pár kilometrů je fascinujících. Jedeme čtyřicítkou po štěrku a připadáme si jako vozítko Curiosity na první procházce po Marsu. Jsme sami a podle informací v průvodci tenhle stav může trvat klidně dva dny. Potom nás předjedou dva offroady. A v protisměru potkáme Poláky v malém Fiatu (?!). Dojde nám, že s turistickou sezónou na Islandu nebudeme sami už nikdy.

Den třetí: Teplá voda a tvrdý alkohol. Turistické (dez)informace o tom, jak je na Islandu proměnlivé počasí, odhazujeme do stejné škatulky jako lidové pranostiky a urban legends. Už třetí den svítí slunce, v důsledku čehož máme všichni spálené ksichty a hejskovsky jsme odhodili zimní bundy do zavazadlového prostoru. Vítr je stále svině, málokdy se podaří vodu dovést aspoň na okamžik k bodu varu a tak si užíváme raw delikates jako je křupavá instantní polévka zalitá vlažnou vodou a písečnatých kaší.

Míříme do Kjollur, které na mapě vypadá jako impozantní město, oplývající bankomaty, diskontními potravinovými řetězci a liquer storem (na Islandu je dodnes částečná prohibice, takže ve standardním pojetí obchodu ne/koupíte maximálně 2% pivo v přepočtu okolo sto českých korun.)

Kluci odhodili zábrany a díky slabé ozónové vrstvě zažívá moje rudá pomáda na rty boom i mezi pánskou většinou. Na recepci kempu Hveravellir se tak přijíždíme ohlásit jako taneční skupina transsexuálů. Recepční pro nás má dvě špatné zprávy: Naše mýtické město Kjollur je pouze náhorní plošina se dvěma dávno vybydlenými domky. Tou druhou je nabídka europiva se standardní voltáží za 250 Kč za plechovku. To nechceš.

Naštěstí je nedaleko kempu barevná sirovodíková bubláž – a navíc termální jezírko. Odpolední koupel s distingovaným švédským párem je boží. Po osmistupňovém teplotním komfortu je to velkokapacitní parní lázeń.

Za pár hodin v rámci přežití v pustině odpravíme pašovaný kubánský rum a natěšeně se před půlnocí vracíme zpátky ke zdroji tepla. Cestou přibývá prázdných lahví od piv a na místě přetéká lahvemi a lidmi, kteří ale bouřlivě trvají na tom, aby byl pokořen rekord v počtu obsazenosti pramene. Soused Rakušan nás tak na přivítanou opaří horkou vodou chlístající z trubky, potom nás na chvíli převezmou Kanaďani, než se ustálíme v horké náruči černošky z Trinidadu. „Alkohol a termální prameny je jediný možný způsob, jak to peklo tady přežít“, říká nám jediný pravý Islanďan v jezírku a musím mu dát za pravdu, že obojí zajišťuje mnohonásobně lepší komfort, než spacák do -30.


Pár ochutnávek:


Pustina

Smrad zkažených vajec...ale teplo!

Červánky při návratu z nočního koupání kolem půldruhé ranní.


úterý 6. června 2017

Den dětí a maskovaná palčivá témata současnosti


Nevím, kdo přesně přiděluje mezinárodní svátky a tahá za nitky, ale očividně je to někdo napojený na silné dětské lobby. Nestačí Vánoce, papundeklový Ježíš v jesličkách a nafouknutá bříška z kradeného cukroví. Nestačí dětská narozeninová oslava, po které najdete na zdi čokoládový negativ všech dvaceti obtisklých kamarádíčků. Nestačí kterákoliv jiná oslava klidně i cizích lidí v parku, kde vyjedí šunku z rautu. Potřebují vlastní svátek, který je v naší školce vnímán něco jako oslavy čínského nového roku, nebo karneval v Riu. Týdny před vypuknutím se na nástěnce ocitají žádosti o odvšivení a originální kostým. A pak to tak nějak zapadne a jako obvykle se ocitám mezi záškoláky, kteří podcenili přípravu.

„Emmm, ten kostým!“ zhrozím se odpoledne před akcí. Naštěstí jsem nedávno ve frontě v déémku kromě vleklých problémů se zakloněnou dělohou odposlechla i tajný tip na bazar s dětským karnevalovým oblečením a neštítím se ho použít.

Za dvacet minut přešlapujeme ve vetešárně „vše na váhu“. Personál bazaru je výkladní skříní celého podniku a nepřímým vodítkem, že v převlékacích kabinkách bují obchod s bílým masem. Háčkovaný svetřík prodavačky A probodávají kornouty špičaté podprsenky. Spodek plandající pleteniny nekompromisně zmuchlala do ustřižených ultra šortek z plesnivé jeansoviny. Prodavačka B je obalená jen do růžového župánku a bojíte se za ní trapné, ale neodvratné chvíle, až vetchý pásek rupne. Na zdech visí textilní expozice celého 20. století, od tesilových obleků pro pány po potápěčské neopreny. Atraktivní lokalita proti Olšanským hřbitovům může zajišťovat obousměrný profit: v prostorných kabinkách lze na poslední chvíli vyfešákovat nebožtíka, nebo tady střelit jeho zánovní papuče.

„Slyšela jsem, že prý tady prodáváte karnevalové oblečení“, otevřu small talk se špičatýma prsama a vzápětí doufám, že si to nevezme osobně. „Dětské“, dodám tedy pro jistotu. Prodavačka A propočte v řádu milisekund mou konfekční velikost i věk a zájmy dětí a odpoví: „Jó, měli jsme. Ale chápete, tady to frčí“, rozmáchne se od prázdných regálů po jedinou shrbenou stařenku, která škube knoflíky z povlečení a zrudne, když se dostane do hledáčku špičatých prsou. „Zkrátka je vyprodáno“ dodá s povzdechem.

"Ale jeden kostýmek nám eště zbyl Alčo“ ohýbá se Župánek pod pult. „Tahle roztomilá…“ Ticho přehluší jen cinkání rozsypaných knoflíků. Všechny včetně stařenky uvažujeme, jak tu věc z rudého tylu a třpytek nazvat. Mně napadá třeba „Malá rajda“, ale reálně hrozí, že se tentokrát někoho už opravdu dotknu. „Taková... jakoby Karkulka!“ prohlásí eufemisticky prodavačka A, ale Béčko ji překřikuje, že je to echt princeznička. Žmur valí bulvy a Čičman si bohužel myslí, že bez tohoto kusu oděvu školkový karneval nemůže začít. Takže odcházíme s „Dětskou prostitutkou“ na váhu v mikrotenovém pytlíku a nevím, jestli mám být za Žmura zklamaná, nebo ráda, že neměli chlapecké převleky.

Pořád Žmura chválíte, jaký je to kreativec, i když vám dokola opakuju, že je to nejmladší a nejzaprděnější důchodce ve střední Evropě, ale tohle je zrovna voda na váš mlýn. Žmur se totiž rozhodl pro převlek černého ninja bojovníka, který si vyrobí úplně sám. K tomu účelu mi rozstříhal krabici od bot na katanu a vrhací shuriken. Oblékl se do černých tepláků, černého trička a kuklu si vyrobil z mé staré palestiny. Snažila jsem se mu naznačit, že je to naprosto nevhodné. Že nás sbalí policie ještě před tím, než přejdeme hlavní křižovatku, ale nedbal. Přes explicitně vyžádaný originální kostým z toho fakt hlavní cena nebyla. Ani cena publika. Kalkuluji jen s tím, že školní rok brzy skončí a učitelky zapomenou.