Island: První tři dny

Byli jsme čtyři: M., já, kamarád Tom a kamarád Honza a vlastně si ani nepamatuju, koho z nás napadla jako prvního myšlenka jet právě na Island. Vzhledem k těmto nevyjasněným okolnostem bych se vůbec nedivila, kdybych to tenkrát řekla z plezíru zrovna já. V každém případě šlo o úrodný nápad. M. koupil letenky a kluci polární vybavení. Já jsem si koupila nové plavky, v nichž jsem plánovala strávit týden v kuse v termálních pramenech a ďábelsky rudý SPF filtr na rty, o kterém tady ještě hodně uslyšíte (na rozdíl od plavek).

Hrozně se těším, až budu jednou zazobaná stařena s vyžehleným ksichtem a kufrem z tuleních mláďátek, která bude letecky cestovat v normálních lidských hodinách. Do té doby se budu potloukat po letištích o půl čtvrté ráno před checkinem nejhorších charterových přepážek, které obsluhují zaměstnanci za kázeňské prohřešky a nevhodné sexuální poměry. V umolousaném letadle vládne nejistota a očekávání. Kolik má kdo spodků, kdy na Islandu naposled sněžilo (minulý týden) a koho to vlastně napadlo? Pocit pohodlí nezajistí ani gay steward Martin, co se po kabině plíží jako pokročilý syfilitik a mechanicky filtruje slabou kávu za tři éčka přes přečnívající košili z krátkých rukávů špatně střiženého saka. Za necelé čtyři hodiny jsme na místě.

Den první: Slunce! Ještě před tím, než nastoupíme do letištního autobusu, přivane takový poryv větru, že se mi okamžitě vybaví všechny ty depresívní cestopisy, které obsahovaly stany rozsápané větrem ulátající směrem k Atlantiku, omrzliny a neutuchající hlad. Kupodivu zbytek prvního dne paří slunce. Lehkomyslně odhazujeme dvoje spodky ze čtyř a rozepínáme si zimní bundy, zatímco si místní kluci kopou na trávě balón v tričku a trenýrkách jako u nás. Je deset stupňů a v autopůjčovně si vyzvedáváme Dacii Duster. Podle jizev a bouchanců půjde o holku do nepohody.

Den druhý: Pustina. Také ráno svítí slunce, což povzbudí morálku celé skupiny i přesto, že se v tom vichru nedá pořádně uvařit ani čaj. Po návštěvě gejzíru společně s plným autobusem korejských turistů v bačkůrkách se rozhodujeme pro průjezd vnitrozemím, označovaný v průvodci jako riskantní a zaměstnanci autopůjčovny potom za zcela bláhovou myšlenku, která by nás jistě svévolně nenapadla, ale pro případ je vhodné zmínit, že na tohle se pojištění rozhodně nevztahuje.

Prvních pár kilometrů je fascinujících. Jedeme čtyřicítkou po štěrku a připadáme si jako vozítko Curiosity na první procházce po Marsu. Jsme sami a podle informací v průvodci tenhle stav může trvat klidně dva dny. Potom nás předjedou dva offroady. A v protisměru potkáme Poláky v malém Fiatu (?!). Dojde nám, že s turistickou sezónou na Islandu nebudeme sami už nikdy.

Den třetí: Teplá voda a tvrdý alkohol. Turistické (dez)informace o tom, jak je na Islandu proměnlivé počasí, odhazujeme do stejné škatulky jako lidové pranostiky a urban legends. Už třetí den svítí slunce, v důsledku čehož máme všichni spálené ksichty a hejskovsky jsme odhodili zimní bundy do zavazadlového prostoru. Vítr je stále svině, málokdy se podaří vodu dovést aspoň na okamžik k bodu varu a tak si užíváme raw delikates jako je křupavá instantní polévka zalitá vlažnou vodou a písečnatých kaší.

Míříme do Kjollur, které na mapě vypadá jako impozantní město, oplývající bankomaty, diskontními potravinovými řetězci a liquer storem (na Islandu je dodnes částečná prohibice, takže ve standardním pojetí obchodu ne/koupíte maximálně 2% pivo v přepočtu okolo sto českých korun.)

Kluci odhodili zábrany a díky slabé ozónové vrstvě zažívá moje rudá pomáda na rty boom i mezi pánskou většinou. Na recepci kempu Hveravellir se tak přijíždíme ohlásit jako taneční skupina transsexuálů. Recepční pro nás má dvě špatné zprávy: Naše mýtické město Kjollur je pouze náhorní plošina se dvěma dávno vybydlenými domky. Tou druhou je nabídka europiva se standardní voltáží za 250 Kč za plechovku. To nechceš.

Naštěstí je nedaleko kempu barevná sirovodíková bubláž – a navíc termální jezírko. Odpolední koupel s distingovaným švédským párem je boží. Po osmistupňovém teplotním komfortu je to velkokapacitní parní lázeń.

Za pár hodin v rámci přežití v pustině odpravíme pašovaný kubánský rum a natěšeně se před půlnocí vracíme zpátky ke zdroji tepla. Cestou přibývá prázdných lahví od piv a na místě přetéká lahvemi a lidmi, kteří ale bouřlivě trvají na tom, aby byl pokořen rekord v počtu obsazenosti pramene. Soused Rakušan nás tak na přivítanou opaří horkou vodou chlístající z trubky, potom nás na chvíli převezmou Kanaďani, než se ustálíme v horké náruči černošky z Trinidadu. „Alkohol a termální prameny je jediný možný způsob, jak to peklo tady přežít“, říká nám jediný pravý Islanďan v jezírku a musím mu dát za pravdu, že obojí zajišťuje mnohonásobně lepší komfort, než spacák do -30.

Pár ochutnávek:

Pustina

Smrad zkažených vajec...ale teplo!

Červánky při návratu z nočního koupání kolem půldruhé ranní.