pondělí 28. listopadu 2016

Proč se vracet ze Srí Lanky

Jak už jsem vám psala minule, Srí Lanka je obnovitelný přírodní zdroj úsměvů a lidského tepla, na to by tam mohla svítit celá města. Příroda tam není oplocená slečinka, na kterou se nesmí šlapat a čůrat jako doma v Riegráčích, ale něco, co vás donutí úplně změnit optiku toho, jaká botanická odnož k vám ještě nepatří a co už vámi naopak začíná prorůstat. A stejně je boží vrátit se domů, víte proč?

1.      Káva
Plaché pokusy pěstovat kávu na současných čajových plantážích prý skončily nemocí keříků. Podle mě šlo spíš o vzpouru, při které se kávovníky nadále odmítly podílet na tom, jak s jejich bobulemi místní nakládají. Srílanská představa tohoto povzbuzujícího nápoje vypadá tak, že se těch magických sedm gramů mleté kávy na jedno ristretto zalije v konvici litrem vlahé vody. Vizuálně i chutově máte potom problém rozlišit, jestli pijete druháka z Pigáče, nebo kafe. A hlavně, i kdybyste byli kofeinová smažka jako já, fakt do sebe nedostanete pět šálků téhle brčoly pro pokrytí kritického množství kofeinu v krvi. Postupně začnete ztrácet přehled o tom, kam jedete a jaký je den, natož jestli je ráno, nebo večer.

2.      Rice&curry
Ráno a večer ostatně nerozlišíte ani podle toho, co právě jíte. Snídá se rýže a curry, oběd v pětatřiceti stupních rádi vynecháte, a večeří se…ano, rýže a curry. Ze začátku jsme byli z curry unesení. Užívali jsme si, jak všude chutná trochu jinak, rozněžňovali se nad barevnými miskami a přísahali si, že tohle jídlo si budeme vařit i doma do konce našich životů. Nechápali jsme ignorantská prasata, co se v restauracích kňouravě dožadovala pizzy, nebo aspoň částečného ústupku v podobě nekořeněného pokrmu. „Pche, to mohli jet do ZOO a dát si langoše u stánku“, domnívali jsme se pokrytecky skoro celý první týden. Nad jídelními lístky jsme si přestali skákat do řeči docela brzo. Už jenom text začínající na rice&curry u mě na konci pobytu vyvolával dávivý reflex, natož když menu obsahovalo i názorné obrázky. Jestli chcete vědět, na které jídlo vzpomínám s chlípnou slinou v koutku, bylo to naše poslední meníčko od Burger Kinga a klidně mi za to nafackujte žemlí zakydanou od majonézy. Pořád lepší než každodenní kopec pálivé rýže.

3.      Útulné domácí prostředí
…většinou zahrnuje nasáklou skvrnitou postel, na které se před vámi v horečce dengue musela potit stovka předchozích turistů a sprchu nad záchodem určenou k likvidaci všeho – od osobních pachů přes plíseň v dlaždičkách a šváby o velikosti malíčku. V jednom sladkém apartmánu M. při rutinním vyklepávání švábů z věcí nakvašeně vylezla z krosny žába, zatímco na vysočině na mě zaútočil metrovým skokem rozzuřený gigantický škvor schovaný pod záchodovým prkýnkem. Zrezlou sprchovou hadice s kropicím dosahem po celé koupelně nakonec ještě rádi přijmete za svého nejsilnějšího spojence.


4.      Bordel a odpadky
Místní jsou hrdí na svoji zemi, což vám nezapomenou připomenout při každé příležitosti. Ale zároveň přitom flusnou betel pod sedadlo ve vlaku a otevřeným okénkem nenuceně vyhodí plechovku od piva. Většina cest se tak dělí na jízdní pruh, krajnici pro chodce a (nejširší) odpadkový pás, ve kterém se zpravidla pasou prasata a místní skot.


5.      Spodní proudy
Indický oceán je na první omak teplej kámoš, co nedá ruku z vašeho ramene a druhou vás pleská vlnkou po zadku. Než se stihnete osmělit, přižene se menší tsunami. Boj o život, žaludek plnej velrybích chcánků (hlavně že celou dobu úzkostlivě pijete balenou vodu žejo…) a než proletíte tunelem, vyflusne vás to na sousední pláž. Plavky za vámi mrskne pár minut poté. Vysmrkáte si do dlaně hromádku písku a musíte to jít zažít ještě jednou. Jako křeček v kole.


6.      Děsivá doprava
Na typické cestě po Srí Lance se nestíháte bát o svůj život, protože si nejste jistí, jestli už jste nezaklepali bačkorama na poslední křižovatce a tohle je jen nějaký dopravní očistec. Vlaky i autobusy jezdí zásadně s otevřenými dveřmi, ze kterých visí často jen za jediný úchop ruky všichni, kdo nastoupili poslední. Nastupuje i vystupuje se za jízdy a to i ve vlaku – z něj je lepší katapultovat se do zmíněného pásu s odpadky, jež vás obejme a pohltí jako vláčná matrace. Jediným akceptovaným pravidlem je to, že silnější má přednost a víc trubí, ale na silnici najdete i mnoho závodních tuktuků, kteří předjíždějí náklaďák a o cenťák je přitom líže pokroucený nárazník autobusu. Nejlepší je zavřít oči, stejně jako u přecházení.
  
7.      Somři, zlodějíčci a těžko odstranitelní kamarádi
Beru dvojí ceny pro turisty a pro místní, beru smlouvání a beru, že někdy za stejnou věc zaplatím úplně jinou cenu – pokud se to pořád pohybuje aspoň v nějakých rozmazaných mezích. Ale na tohle vás naši bezďáci z hlaváku fakt nepřipraví, protože někteří místní performeři (a to často v lepším tričku, než je to vaše) nemají laťku nízko – nemají ji totiž vůbec nikde.

„Ahoj, kam jdeš? Jdeš do supermarketu? Paráda, máme stejnou cestu. A ty mi na jejím konci zaplatíš i můj nákup – kámo, vždyť jsme spolu právě strávili cestu přes dva bloky a víš o mně všechno. Přece nechceš, aby moje rodina chcípla hlady, že ne?“ Pokud máte mokvavý vřed, nebo lepru, je přímo povinností udělat si stánek přes půl chodníku a vystavit zchromlou končetinu na pult hned vedle chilli placek.

P.S. Sorry za nekvalitu fotek. Když jsme u těch somrů, můžete mi příště přispět na lepší mobil. Jo, co se na Srí Lance naučíš…

Agitka! Názornější lokální verze "Raději knihu"

Před fabrikou na čaj se o parkovací místa ráno nikdo nehádá. Auto má generál a zbytek top managementu přijede na kole...

Tohle není alpská selanka...
Krávy se totiž pasou na hřbitově, jak jinak než v odpadcích. Tady i zarytý nerecyklátor odpadu pozná, co po vás zbyde po smrti. Zlatý žuby a petflašky.









sobota 19. listopadu 2016

Sri Lanka: Nejlepsi vecirky jsou v podpalubi

Na nadrazi na Sri Lance mate o cestujicich jasno jeste pred odjezdem - do prvni, druhe a treti tridy se totiz musite zpusobne radit uz na nastupisti. Prvni tridou jezdi vymydleni cizinci, co bezne jezdi s ridicem, ale cetli v Lonely Planet o uzasne panoramaticke vyhlidce na zeleznici a tak to velke dobrodruzstvi po kratke hadce partneru podstoupi. Docela casto toho oba lituji uz za par minut na perone poplivanem cervenyma flusancema z betele a pokrytym potulnymi psi a dalsim nebezpecim v ruznych stadiich rozkladu.

Druha trida stoji par korun a najdete v ni mix mistnich a batuzkaru. Treti trida je to same, ale misto spinaveho zachodu evropskeho typu curate do spinave diry do zeme. A tak si tak rano stojime na nastupusti v Elle na fleku pro lidi druhe a treti kategorie, kdyz tam zacne proudit procesi svatecne oblecenych mistnaku. Zeny v barevnych sarich, muzi nazehlene kosile, nekteri maji bubny a za celou tou radou snad stovky malych lidi cupitaji dva liliputi. Tenhle pruvod jako promenada cirkusu Berousek cestou uplne zatopi vydesenou prvni tridu natesno pritisklou k nadrazni budove a prelijou se k nam. Vsichni se usmivaji, nekdo zacina hrat na buben, v kotli uz se tanci. Nemuzete nestat s pusou od ucha k uchu, davate si ranni koupel v lidech a usmevech.

"Ahoj, co se deje? Buddhisticky svatek?"  ptam se typka, co si vzal liliputa s trumpetkou za krk.
"Buddhisticky svatek!" uprimne se tleska do kolen typek, az malem setrese trpaslicka. "Tohle vsechno", obkrouzi rukou tancici dav, "jsou moji kolegove z fabriky na denim. Dneska mame teambuilding v Nuware jeste s dalsima. Celkem je nas sest set. Muzu si te vyfotit? Odkud ses?"

Dovedete si tohle predstavit ve vasi praci? V te me by to vypadalo asi takhle:

Sef na meetingu: "Jo vlastne jeste jedna vec. No, vim, ze nebudete nadseni, ale vedeni se rozhodlo usporadat akci pro zamestnance. Je to uz tuhle sobotu..."
Dav podrizenych: "V sobotu? To se asi posrali, ne? Mysli si snad management, ze nemame pravo na osobni zivot? Budou za to priplatky za vikend? Jakej je budget na chlast?"
V sobotu bude stat na perone sef a dva patolizalove. A jsem si jista, ze nikdo z nich nebude zpivat.

A takhle to vypada na porade u nich:

Sef: "Jo a vlastne jeste jedna vec: Vedeni se rozhodlo usporadat akci pro zamestnance. Je to uz tuhle sobotu a pojedeme vlakem!"
Dav podrizenych: "Wooow!"
Mechanici provozu: "Muzeme si sebou vzit bubinky?"
Dav podrizenych: "Jooooo!!!!"
Barvicky denimu: "A my budeme tancovat!"
Mechanici: "Jooooo!!!!"
Liliputi: "Kdyz nas vezmete na ramena, budeme troubit na trumpetky!"
Vsichni: "Jooooo!!!!!"

Tohle je na Sri Lance jedna z nejlepsich veci. Nemusite pit kafe, abyste byli v praci vykonnejsi a nepotrebujete alkohol pro tanec na nadrazi v devet rano. 

čtvrtek 10. listopadu 2016

První sníh

Ano, i ten nesměle zašedlý poprašek na střechách a autech se počítá k tomu, aby Psice zabředla do sentimentálních pocitů. Můj první sníh bylo vytáhnout narychlo boby a tátu na kopec, abych potom prosvištěla po bahně mezi strništěm z trávy a skončila v potoce za hurónského smíchu otce nahoře. Mokrý tenisky, protože se ještě nestihly koupit zimní boty. Nebo lodičky od sněhu a tajně sdílená krutorůžová rtěnka, když jsme s nejlepší kamarádkou zdrhly v půlce tanečních do hospody. Pak taky předzvěst pěti měsíců konstantně omrzlých prstů a narozenin, na který nepřijde půlka lidí s výmluvou na hnusný počasí.

Přesně v tomhle vydání to podědila ČIčman, která ostatně ráno vítala první sníh zhnuseným „fůj“.

A nevím, jestli je to tím, že se Žmur narodil na Silvestra, ale jeho radost ze zimy je naopak nezměrná a pro teplomilného člověka řekla bych až nesnesitelná. Žmur, který si před večerním koupáním chodí házet do vany tvořítka plná ledu z mrazáku, s prvním sněhem pookřeje jak tučňák v pražské ZOO. „Teď ještě, aby nám tak mrzlo“, modlí se vroucně během toho, co si nabírá plné hrsti žlutého pražského sněhu (a sype si ho do chřtánu, když se nekoukám.)

Tak - a tím na dva týdny končím se vším, co má co společného s termoforem, omrzlinama, chřipkou, nebo pletenýma fuseklema. Protože při téhle teplotě je nejvyšší čas vypadnout a letošní narozeniny strávit někde, kam nepřijde tentokrát vůbec nikdo. Pokud nepočítám cejlonskou krajtu a partičku hulmanů, co mi prošacujou krosnu. V pondělí ráno se zkrátka s M. jako obvykle s pár dolary v kapse probudíme na Srí Lance a  dá-li Buddha a místní připojení, budete vědět všechno. V opačném případě ahój za čtrnáct dnů tady!

úterý 1. listopadu 2016

Logobestie

Těžko byste hledali hutnější logopedický materiál, než jsem byla zamlada já a M., a to jsme se ještě ani neznali. M. mluvil svým kódovaným jazykem, kterému nikdo nerozuměl a psal zrcadlově, přesně jako ty poloprůsvitný děcka z horroru, co nad váma stojí v noci v medvídkovým pyžámku s nepřítomným výrazem a nožem na steaky. Já jsem nemluvila až do čtyř skoro vůbec a budila tak v matce neustálé podezření na různé stupně mentální retardace. Když jsem konečně promluvila, znělo to jako když nalitá Aťka Janoušková vyzvrací na bar protézu. Je zázrak moderní logopedie, že z nás vyrostli lidé, co si vzájemně nešlapou na jazyk a není jim souzeno komunikovat jen pomocí nalepovacích lístečků na lednici. A vůbec, logopedie je pro mě dream job, kdy si chodíte do práce vybarvovat omalovánky a mezitím s vlídným úsměvem odezíráte ze rtů malým šišlalům.

Jak už jste pochopili, pro široké spektrum logopedických vad mají naše děti zkrátka genetické predispozice a protože Žmur nastoupí příští rok do školy, rozhodla jsem se ho vzít k veselému šášovi se skládankama a trochu pořešit sykavky a zakleté Ř.

Naše entrée posrala hned v úvodu vyhořelá sestra, která neměla pražádné pochopení pro to, že si Žmur naložil plné kapsy letáků pro lidi po mrtvici a Čičman se hlasitě domáhala kakání s temnou výhružkou, že to pustí na podlahu. V ordinaci nás potom čekalo o to horší zjištění, že nešlo o sestru, ale logobestii osobně.

„Tak“, bouchla paní Krkavcová do stolu místo přivítání, když jsme se usadili a zaujala nebezpečně blízký úhel ke Žmurovi. „Zazpívej prší, prší“ procedila a posvítila si na něj lampičkou. Žmur zcela přirozeně sklopil zrak a mlčel jako skála. „Vy jste ho nenaučila prší, prší?“ zeptala se mě přísně s implicitní výčitkou zanedbání základní výchovy.

„Já myslím, že…“ „Píšu si“ zamítla mou obhajobu hned v počátku Krkavčice, naškrábala něco do stohu papíru a vytáhla ze šuplíku omalovánky a pastelky. „Tohle vymaluj“ zněl další příkaz, u kterého se nemluvilo, takže se ho Pižmič na můj vkus odvážně zhostil. Pastelka škrábe po papíře v mrazivém tichu. Krkavčice se chvíli nespokojeně zmítá a otírá si čelo do počmárané omalovánky patlala před námi. „Držíš špatně tužku!“ zařvala, když si vysušila všechny potní žlázy na nezakrytých částech těla. Žmur si povzdechnul a přehmátl pastelku těsně před tím, než mu Krkavčice se správně uchopenou a do špičky ořezanou tužkou začala klovat do prstů.

Moje představy o veselé tetičce s balónky se rozplynuly stejně jako představy o výstavním Žmurově „ř“. Tady bude největší úspěch, pokud nezačne koktat a pomočovat se v noci. Na konci logo mučení vyplňuji dotazník, zda Žmur není z rozvrácené rodiny a kompletní výčet příbuzných, kteří nemají správnou výslovnost. Připadám si trochu jako na rampě v Osvětimi a snažím se správně artikulovat, přesto zaznamenám, že Krkavčici raší na čele další smrtelné krůpěje. „Je všechno v pořádku?“ zeptám jsem se s výstavním „ř“ a ani jednou se nezakoktám. „Vy…(polknutí)…držíte špatně tužku!“