Spát si jak v hrobě

 

Někdy si vzpomenu, jak jste mi pomohli s výběrem záchodové štětky a zalije mě u srdce takový hřejivý pocit dojetí. Jako když si do výstřihu vylijete kakao z puntíkovaného hrnku od babičky.

Mít lidi, kterým záleží na čistotě vašeho záchodu, i když na něm nikdy neseděli! Mít lidi, co si na vás vzpomenou pokaždé, když uvidí štětku v Kauflandu.

Takže bych pro tento týden vynechala hluboký lidský příběh a poprosila vás ještě jednou o pomoc s takovou obyčejnou věcí. Kecám. Není obyčejná, protože se týká spánku. Bez kvalitního spánku pro vás Psice nebude psát hluboké lidské příběhy a vy tuhle chvilku času využijete pravděpodobně na mnohem horší věci. Efektem motýlích křídel pak navíc na druhém konci světa přejede autobus koťátko, nebo přestanou vyrábět pistáciovou Deli.

Takže k věci. Potřebuji novou přikrývku. Neříká se mi to snadno a už vůbec o tom nemůžu mluvit nahlas před mou současnou. Nechci to radši ani počítat, ale pravděpodobně je strašně stará. Je to totiž peřina na dvoulůžko, svědčící o nevyzrálosti nákupů na začátku společného bydlení s Em.

V té době to byla naducaná kráska a v posteli to s ní bylo jako v jakýmkoliv jiným vztahu, kde si chcete pro zpestření vyzkoušet trojku. Nejdřív to lidi příjemně spojí, ale po pár horkých nocích vypuknou ostré konflikty. K ránu jsem tak byla odhalená, opuštěná a třesoucí se na kraji postele buď já, nebo Em. Zajímavý je, že v pozici outsidera nebyla nikdy peřina.

Em funguje jako obaleč, který se do peřiny pomalu a nenápadně balí jako do palačinky. Já jsem o peřinu údajně bojovala loktem. Ale věřte člověku, co většinu noci válí sudy.

Dopadlo to, jak muselo. Naši obří peřinu jsem dostala já, ale Em si v tý době připadal s pokrývkou standardních rozměrů už ošizeně, takže si pořídil novou velkou plachtu a poměry se stabilizovaly.

Jenže mezitím moje naducaná kráska zestárla. Při poslední výměně ložního prádla mi navíc nemohlo ujít, že si ji z nějakých nečestných důvodů oblíbila taky křeččice Julie, takže je uprostřed trochu nahryzaná. Na jiných místech má nažloutlé fleky, o kterých jsem se nedávno dočetla, že jde o výkaly roztočů. Tady už i moje lakota a odpor ke konzumerismu naráží na své limity.

Jakmile mě tedy algoritmy Google a sociálních sítí jednoho dne rozložily tvrzením, že spím v hovnech, neztrácel se dál čas. Všechny další útočné kampaně měly jediný cíl: přesvědčit mě, že navzdory své pokročilé koprofilii jsem lidská bytost, která si zaslouží lásku a ještě něco mnohem lepšího: 

Přinejmenším přikrývku z kašmírských kůzlátek za dvacet tisíc. Anebo zátěžovou antistresovou přikrývku plněnou skleněnými kuličkami. V týhle peřině má podle vědeckých studií 88 % lidí hlubší spánek, delší fázi REM, stimulovanější limbický systém a serotoninu víc než laboratorní makak s kapačkou roztoku LSD v paži. Navíc podle vědců roztoči prokazatelně nežerou sklo, takže vám tu novou pěknou deku výhledově nikdo neposere znova. A měli mě.

Tady vidíte, jak jsem se za pár dnů změnila a může za to debilní Facebook. Dívám se s odporem na svou vlastní peřinu s dutými vlákny, která je mimochodem ve svém jarním květinovém povlečení stejně krásná jako za mlada. A místo toho pokukuju po šestikilové dusivé přikrývce nacpané střepy. Lidi jsou dneska schopný prodat vám fakt cokoliv.

Na druhou stranu: když je pryč Em, zabalím se majetnicky do obou našich peřin a je to slastný. Je to skoro tak boží jako ležet v hrobě. Sama si nejsem jistá, jestli pod touhle zátěží v noci necourám na záchod jen proto, že si užívám svou osmihodinovou REM fázi. Anebo proto, že se fyzicky prostě nevyhrabu z postele a tělo to po chvilce zápasu vzdá? Louže pode mnou ráno není, takže není ani důvod řešit maličkosti. Prostě se vyspím do ultimátního růžova.

Takže, prosím vás. Je tu někdo, kdo to se zátěžovou přikrývkou zkusil (a už nechce jinak?). Nebo kdo si ji objednal, teď má ve skříni 10 kilo skleněných kuliček a je mu to blbý vyhodit jen kvůli ceně? Nebo ji prostě neunese k popelnicím? Už dva dny mi chodí upozornění na nedokončený nákup. Ještě je čas vyprázdnit nákupní koš a napsat jim, ať už mi nikdy nepíšou. Anebo to odkliknout a spát si... jak v hrobě.

Kradu, kradeš, krademe

…to víte, že jsem to od Žmura chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak do ní vší silou kopne.“

Spala jsem skoro 24 hodin v kuse. Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.

Dneska odpoledne bolest konečně polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.

Třeba na iDNES se v tomhle ohledu můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie. Fakt díky za pokažený stáří, AI.

Krádeže patřily ke koloritu dětství. Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.

Zhruba o deset let později jsem ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.

„Holky, musíte mít oči všude a hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři flašky tvrdýho pod bundu.

„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně nic nenahlásili.

Zpětně bych ho jen chtěla vidět při měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci, nebo personál.

Pak je taky kategorie krádeží, co jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu, který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní sebevraždou.

„Jaká škoda“, usmívala jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.

Pak si představte, že vás tyhle všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram Mirka Dušína.

Už jen když si čtu rádoby kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.

Pomsta svaté Anny

O víkendu začaly jarní prázdniny a ve 13 jarních stupních jsme s dětmi odjeli na Vysočinu. Co si budem, skoro všechny naše jarní výlety bývají každoročně signifikantním důvodem, aby venku brutálně nasněžilo. Odškrtnout si můžeme i letos.

„A co je tam teda ještě zajímavýho? Ale jako doopravdy zajímavýho?“ dožadují se děti po cestě senzací, protože památník partyzánů ani esesácká chata ve skalách jim není dost dobrá.

„Třeba to, že součástí našeho penziónu je kaple. A ve Žďáře žil zdokumentovanej upír Ulrich, co místním lidem sál krev jako někdo tady v autě“ utřu děti a přes cestu nám skočí jelen jako znamení.

Kaple byla hned za zdí našeho apartmánu a usekla z něj dobrou třetinu. Člověk by za to uskromnění očekával od vysvěcenýho prostoru nějakej vděk – třeba svatozář obtisklou na zdi, buclatý andělíčky, co se honí kolem lustru, nebo aspoň pěkný sny. Ale to ne. Spolubydlící svatá Anna se ukázala být nesnášenlivou ženskou s PMS, která ve svým okolí jen tak někoho nestrpí. A už vůbec ne děti.

„Co to je za zvuky?“ Strneme někdy kolem jedenácté, kdy jsme začali konečně usínat. Z vedlejší kaple se ozve něco jako kopání do plechových vrat. „Já se bojím“ zařve Čičman, která měla svatou Annu přes zeď asi tak půl metru od svý postele a okamžitě se přestěhovala k nám. Zuřivá Anna kope do plechu celou noc, v intervalu zhruba jednou za hodinu. Ráno nasadila do kuchyně silnější kalibr. Pavouky.

„Fuj, tady jíst nebudu“ zavřeštěl Žmur, když na něj od lednice vystartuje obrovskej pokoutník a druhý nás šouravě přijde zkontrolovat od linky. Díky šikaně sv. Anny se celá naše rodina smrskne do prostoru manželských postelí. A když si tam šeptem naplánujeme výlet, zařídí si protivná Anča u šéfa, aby mrzlo a napadaly takový návěje sněhu, ze kterých už se v životě nevrátíme.

Což se nepodaří a Anna už se definitivně přestane ovládat. Pokoutníci lezou i ze sprchy, Anča kope do plechu už od setmění a celý to začíná připomínat Kinga. Zvlášť když se ze Žmurovy přistrčený postele ozve upír Ulrich. „Musím se schovat, honí mě s křížem“ zakňourá na vysvětlení Žmur a jde se oblékat. Po bližším ohledání má horečku jak kráva. „Tos přehnala“ pronesu směrem k výklenku a druhej den jedeme s hadrovým Žmurem domů.

A tak my si tady užíváme jarní prázdniny. Já louskám paraleny z platíčka a vařím čaje, Žmura v noci povolávají na křížový výpravy a vede bitvy se svýma vlastníma halucinacema. Nevíte někdo, jak si usmířit všechny svatý?

Kurz snížené citlivosti pro začátečníky a mírně pokročilé

 

Znáte fenomén vysoce citlivých lidí? Patří mezi ně Marie Veronika, píšou se o nich knihy a mají svůj vlastní institut. Vysoce citlivé lidi můžeme z pohledu mediální pozornosti zkrátka považovat za ošetřené pacienty po převazu, proto se dneska podíváme na jejich přehlížené souputníky na opačné straně spektra.

Nízko citliví lidé jsou něco na způsob medvědů, kteří v kanadských videích z domácích webkamer přilezou na cizí zahradu, sežerou kočičí granule nebo bačkory na rohožce, a pak bezstarostně skočí bazénu, zanechávajíc ho po sobě zamořený srstí, pižmem a parazity.

Tenhle typ lidí v podstatě nemůžete ničím potrestat ani poučit pro příště, protože většinou nepochopí jemné narážky, ze kterých vysoce citliví lidé následující dva týdny nespí. Což je úžasná výhoda, která vás v životě učí komunikovat napřímo. A taky dostávat upřímnou zpětnou vazbu, zejména v situacích, kdy o ní nestojíte.

Člověk by řekl, že tyhle lidi najdete schovaný jen po IT odděleních, skladech Alzy a v ordinacích patologie, ale to je vžitý omyl. Narazíte na ně i v obchodech.

„Hmh. Tahle barvička na vás teda zrovna nevypadá nejlíp, co? Vypadáte jak obří ředkvička, hehe“ utrousí prodavačka, co se poflakuje kolem zkušebních kabinek a odrazuje zákazníky od koupě. 

Oproti jejím úslužným klonům si najednou okamžitě sjedná mou pozornost. Jako jak, nesedí? Jakože je nějakej oficiální seznam lidí s povolením nosit fuchsiovou a mě z něj vyškrtli? A mohla bych ho vidět? To ti teda děvenko naschvál ukážu, jak já umím nosit barevný svetry. Po půl roce ho prodám přes Vinted, protože ta barva je fakt ujetá.

Živoucí nízkocitlivou ikonou pro mě ale stejně zůstává náš kolega Pavel.

„Mno, jak se jmenuje…. prostě taková ta malá tlustá s křivejma zubama“ odpověděl Pavel, když jsem se ho zeptala na kontakt na controlling, oddělení vzdálené vzdušnou čarou 3 metry a ohraničené jen papundeklovým paravánem.

„Proboha, je to živá bytost. Má milující rodiče a třeba chodí darovat krev, nebo zpívá ve sboru“ syknu na něj. „Tys to chtěla vědět, tak se na ní nemáš ptát“ pokrčí Pavel rameny a krkne si. Krkne si proto, že před nedávnem dojedl můj oběd, zatímco jsem se potřebovala jen napít.

„Už nebudeš? Mně tlustý nevadí“ zaloví Pavel zkušeně vidličkou v mém talíři a než stihnu odpovědět s plnou pusou sodovky, odnáší si tučnou kořist, ze který odkapává omáčka po běloskvoucím ubrusu. To se vypere.

Přesně takového mentora totiž potřebujete, když jedete na víkend a máma s vámi mluví přes děcko. „A řekni někdy mamince, aby tě vzala taky někdy ke kadeřníkovi, že nechceš vypadat jako ucouranej hipík, ale jako upravená holčička. Takhle bych střihla tu ofinku…. No a taky ji připomeň, aby si na tebe udělala víc času na procvičování násobilky a ještě mamince vysvětli…“

„Babi ale já nechci mít ostříhaný vlasy na blbečka.“ otočí se na mě Čičman s otazníky v očích.

„Už nebudeš?“ zeptám se mámy a naberu si kousek řízku. Stará dobrá Pavlova škola!