Kradu, kradeš, krademe

…to víte, že jsem to od Žmura chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak do ní vší silou kopne.“

Spala jsem skoro 24 hodin v kuse. Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.

Dneska odpoledne bolest konečně polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.

Třeba na iDNES se v tomhle ohledu můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie. Fakt díky za pokažený stáří, AI.

Krádeže patřily ke koloritu dětství. Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.

Zhruba o deset let později jsem ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.

„Holky, musíte mít oči všude a hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři flašky tvrdýho pod bundu.

„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně nic nenahlásili.

Zpětně bych ho jen chtěla vidět při měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci, nebo personál.

Pak je taky kategorie krádeží, co jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu, který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní sebevraždou.

„Jaká škoda“, usmívala jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.

Pak si představte, že vás tyhle všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram Mirka Dušína.

Už jen když si čtu rádoby kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.