Kurz snížené citlivosti pro začátečníky a mírně pokročilé

 

Znáte fenomén vysoce citlivých lidí? Patří mezi ně Marie Veronika, píšou se o nich knihy a mají svůj vlastní institut. Vysoce citlivé lidi můžeme z pohledu mediální pozornosti zkrátka považovat za ošetřené pacienty po převazu, proto se dneska podíváme na jejich přehlížené souputníky na opačné straně spektra.

Nízko citliví lidé jsou něco na způsob medvědů, kteří v kanadských videích z domácích webkamer přilezou na cizí zahradu, sežerou kočičí granule nebo bačkory na rohožce, a pak bezstarostně skočí bazénu, zanechávajíc ho po sobě zamořený srstí, pižmem a parazity.

Tenhle typ lidí v podstatě nemůžete ničím potrestat ani poučit pro příště, protože většinou nepochopí jemné narážky, ze kterých vysoce citliví lidé následující dva týdny nespí. Což je úžasná výhoda, která vás v životě učí komunikovat napřímo. A taky dostávat upřímnou zpětnou vazbu, zejména v situacích, kdy o ní nestojíte.

Člověk by řekl, že tyhle lidi najdete schovaný jen po IT odděleních, skladech Alzy a v ordinacích patologie, ale to je vžitý omyl. Narazíte na ně i v obchodech.

„Hmh. Tahle barvička na vás teda zrovna nevypadá nejlíp, co? Vypadáte jak obří ředkvička, hehe“ utrousí prodavačka, co se poflakuje kolem zkušebních kabinek a odrazuje zákazníky od koupě. 

Oproti jejím úslužným klonům si najednou okamžitě sjedná mou pozornost. Jako jak, nesedí? Jakože je nějakej oficiální seznam lidí s povolením nosit fuchsiovou a mě z něj vyškrtli? A mohla bych ho vidět? To ti teda děvenko naschvál ukážu, jak já umím nosit barevný svetry. Po půl roce ho prodám přes Vinted, protože ta barva je fakt ujetá.

Živoucí nízkocitlivou ikonou pro mě ale stejně zůstává náš kolega Pavel.

„Mno, jak se jmenuje…. prostě taková ta malá tlustá s křivejma zubama“ odpověděl Pavel, když jsem se ho zeptala na kontakt na controlling, oddělení vzdálené vzdušnou čarou 3 metry a ohraničené jen papundeklovým paravánem.

„Proboha, je to živá bytost. Má milující rodiče a třeba chodí darovat krev, nebo zpívá ve sboru“ syknu na něj. „Tys to chtěla vědět, tak se na ní nemáš ptát“ pokrčí Pavel rameny a krkne si. Krkne si proto, že před nedávnem dojedl můj oběd, zatímco jsem se potřebovala jen napít.

„Už nebudeš? Mně tlustý nevadí“ zaloví Pavel zkušeně vidličkou v mém talíři a než stihnu odpovědět s plnou pusou sodovky, odnáší si tučnou kořist, ze který odkapává omáčka po běloskvoucím ubrusu. To se vypere.

Přesně takového mentora totiž potřebujete, když jedete na víkend a máma s vámi mluví přes děcko. „A řekni někdy mamince, aby tě vzala taky někdy ke kadeřníkovi, že nechceš vypadat jako ucouranej hipík, ale jako upravená holčička. Takhle bych střihla tu ofinku…. No a taky ji připomeň, aby si na tebe udělala víc času na procvičování násobilky a ještě mamince vysvětli…“

„Babi ale já nechci mít ostříhaný vlasy na blbečka.“ otočí se na mě Čičman s otazníky v očích.

„Už nebudeš?“ zeptám se mámy a naberu si kousek řízku. Stará dobrá Pavlova škola!