Omán: Voňavá země kadidla a počůraných myší

 

Teprve až při návštěvě arabský země si uvědomíte, jaká pohoda je kopat za křesťanskej tým. Ježíš mi trochu připomíná bývalýho šéfa Bohumila (to jméno je pravý), a není to jen plnovousem, co v té době rozhodně nefrčel jak před 2000 lety v Jeruzalémě nebo v současný hipsterský kavárně na Krymský.

Všichni jsme na našeho Bohumila Spasitele tak trochu pindali a dělali si z něj srandu, protože na každý poradě pronášel moudrá pojednání z byznysu a neustále se snažil náš tým snažil vysvobodit z otroctví jiné divize. Tuhle slavnou cestu podnikl suchou nohou samozřejmě jen on sám a nás všechny málem vyrazili. Ale nakonec jsme mu vždycky rádi odpustili, protože nás bral na poslední večeře a vodu na víno občas měnil i v pracovní době. Když jste za ním dostatečně dlouho dolejzali a drmolili otčenáše o vyšší plat, tak sice vyvracel oči jak v posledním tažení, ale kromě krvavých slz většinou káplo i něco do výplaty.

Pro Alláha pracovala sousední účetní divize. Tihle lidé se na rozdíl od nás vyskytovali na nástěnce nejvýkonnějších zaměstnanců každý měsíc. Chodili do práce jako první, odcházeli jako poslední a nikdy se blbě nehihňali nad vínem v kávových šálcích. Protože v nich vždycky měli jen 100 % tekutý kofein, aby si titul zaměstnance měsíce předplatili na celý další kvartál. Asi bych trochu přeháněla, když bych vám tvrdila, že pětkrát denně padali na kolena, jen aby velebili svýho manažera. Ale jsem si celkem jistá, že za jediný špatně vypočítaný DPH by lítaly hlavy vzduchem jak na průměrným městským popravišti v Rijádu.

Náš byznys Ježíš a účetní Alláh spolu vedli bitky na všech manažerských konferencích. Z těchto soubojů odcházel Ježíš utlučený argumenty, že při pochůzkách mezi prostým lidem neumí efektivně vnucovat víru v naše služby a jeho učedníci jsou jen parta línejch kůží. Při prezentaci našich výsledků se pokusil blýsknout pár zázraky, za což většinou od Alláha schytal jen šutrákem do ksichtu a po zbytek konference je pak musel klidnit Buddha z HR.

Možná to je podobný v Ománu, kde je nulová kriminalita. Sice můžete hodit peněženku na zem a vrátit se pro ni za hodinu, ale někde vzadu ve vašem mozku taky tak trochu tušíte, že za tímhle zázrakem morálky stojí zástupy zlodějíčků s usekanýma rukama.

Nic to ale nemění na tom, že Ománci jsou jedni z nejpřívětivějších lidí, který můžete na cestách potkat. A bonus pro všechny introverty – nic se vám nesnaží vnucovat, a to ani na trhu (súku). Což je příjemná zkušenost třeba oproti tureckému Bodrumu, kde se musíte přes nabídky fejkových kabelek a echt gold řetězů prostřílet pomocí záporů používaných jako sloveso i citoslovce.

Omán je taky moje první poušť, se kterou jsem navíc strávila první horkou noc. Čekala jsem jen písek a vybělený kosti turistů, kteří se stejně jako já potýkají s absencí orientačního smyslu. Po západu slunce se ale poušť proměnila v živou arénu rozjařených šedých myší. Dokonce natolik odrzlých, že došlo k pokusu o krádež jídla hned vedle grilu a jednu z nich Em počůral. Údajně nechtěně, ale co si budem. Oba čekali, co z toho druhýho vypadne. Jako akt pomsty pak vypadala nahryzaná rohož na sezení, kterou jsme neprozřetelně nechali venku. A ještě jedna věc byla na ránu v poušti okouzlující – mezi dunami se válela mlha a všechno bylo mokrý. Stan, chomáčky pouštní trávy a určitě i myši, i ty nepočůraný.

Ranní stopy zločinu

Pokusy o objednávku menšího množství jídla se v téhle zemi míjí účinkem. Pro představu, na fotce jsou dvě běžná obědová meníčka. K nim nám majitel restaurace přinesl ještě čtyři misky čehosi, co rozhodně musíme ochutnat (prakticky by to ale znamenalo perforaci střev nejen kvůli množství, ale i koncentrovanému obsahu chilli papriček). Všechno včetně „nospajsy“ je pálivý a skvělý, kupodivu bez drtivých trávicích dopadů.

Kozy jsou všude a žerou všechno. Krátkosrsté i jejich dlouhosrsté kámošky se poflakovaly na poledním vražedným slunci, který vás neúprosně mumifikuje během čtvrt hodiny. Místní kozy žerou kelímky od kafe, igelitky a neidentifikovatelný odpad z prašných cest. Po jednom vydatném obědě ve vesnické restauraci chodily kozy zvědavě nakukovat skoro až ke stolu. Důvod jejich zájmu nám ozřejmil personál, když zbytky našeho pikantního biryani s pálivou čočku vyškrabal jednoduše na placatý kámen, co ležel přes ulici. Na oběd se seběhly kozy z celého kraje.

Jen jsem se přišla zeptat, už nebudete?

Moře není na koupání. Nebo aspoň „naše“ pobřeží lemovaly hromádky mrtvých ježíků s vyčítavými výrazy, které moře v pravidelných intervalech zvracelo na břeh. „Bad water“ uzavřel to se smutným pokrčením ramen beduín sedící na pláži a nalil mi z termosky kafe s kardamomem. Kdybych byla přímořský turista v resortu, asi by mě to zklamalo. „Nezklamalo, protože by ses koupala jen v bazénu a zajídala to all-you-can-eat“ dodal k tomu Em a měl asi pravdu.

Na plážích lze pozorovat vzácné formy podmořského života, 

bohužel v neživém stavu. Stejně jako chudák tahle tiše se 

rozkládající kareta.

Zahalenost. Místní ženský dress code znamená pro ženy černou abáju a šátek přes vlasy. Závoj přes obličej není povinný, ale hojně využívaný. Pro cizinky stačí neukazovat ramena a kolena (tílko a šortky pod zadek jsou ekvivalentem toho, když si v Česku vyjdete nakoupit jen v erotickém spodním prádle). Na přímém slunci v 34 stupních se nakonec ukázala dlouhá sukně z šátku jako efektivní nástroj přežití.

Když zahalit, tak značkově

Turisté nejsou problém. Na cestě jsme se potkali jen s pár baťůžkáři, horší to bylo na místech, které jsou tučně zvýrazněný ve všech jazykových mutacích Lonely planet. Což byla většina wadi, jezírek se smaragdově zelenou vodou ve vyschlých korytech řek s možností koupání. Přecpaná parkoviště, odpadky a štrůdly lovců nejlepší fotek na insta vyzbrojený selfie tyčkou. Otazníkem zůstává, kolik turistů vydatně naolejovaných opalovákem jezírko spolu se svou vzácnou jeskynní rybou zvládne, než ztratí svou průzračnost. Což se dá vlastně říct o Ománu tak nějak obecně.