Noční hlídka

 

Spánkový poruchy mají v naší rodině hluboký kořeny. Jen se zeptejte prababičky-spiritistky, jaký měla spaní se svou rozmrzelou partou vyvolaných duchů, kteří se po seancích hromadili v kuchyni jako cestující při stávce na letišti. Dovedete si představit ty uštěpačné komentáře? „Frau Muller, už jsme vám přece řekli, kam dědeček zašil ty stříbrné příbory i o neplánovaném těhotenství sestřenice Anny. Opakovali jsme to desetkrát, nestačí to? Mohla byste konečně přestat šoupat tím kelímkem po písmenkách a pustit nás domů? Tohle zacházení je skandál, budeme si stěžovat na správě hřbitova…“

Myslím, že proti ní jsme všichni jen trochu neklidní spáči. S klidným spaním jsem měla problém odmala. Máma to házela na našeho tehdejšího kocoura, co mě prý chodil pravidelně zalehávat do dětské postýlky i do kočárku. Myslím, že mé problémy ale nepramenily ze smradlavýho kočičího zadku ani z dechu po čerstvě vytráveném hlodavci. Maximálně vzešly z toxoplazmózy.

Když už jsem byla větší a kocoura jsem byla schopná sklepat vlastními silami, probouzela jsem se občas na podivných místech, jako je koupelna. Nebo standardně v posteli, ale s podivnými věcmi pod peřinou – jako jsou třeba nůžky a kalendář rozstříhaný na úzké proužky. Tenkrát jsem proti sobě pojala podezření, že bych si mohla ve spánku ostříhat své dlouhé blond vlasy a nůžky jsem před sebou pečlivě schovávala do obýváku v přízemí.

Mé rodiče nejspíš problémy se spánkem moc netrápily, protože jediným překvapeným svědkem svých nočních výletů jsem byla jen já.

Čičman po mně tyhle noční příhody zdědila do puntíku, stejně jako křivé horní dvojky. Doufejme, že jednou budou k mání rovnátka nejen na zuby, ale i na nepokřivený spánek.

„Čičman, ty někam odcházíš? A bereš si sebou stoličku?“ ptala jsem se jednou večer, když prkenně kráčela bytem s dětskou stoličkou pod paží směrem ke dveřím. Čičman se otočila s příšerným úsměvem dvojčat z Osvícení, ale mlčela. Nic neřekla, ani když jsem ji jemně odebrala stoličku a přikryla ji peřinou.

Somnambulismus v naší rodině obloukem obchází Ema, a to z jediného důvodu: Em nespí. Nejspíš je z přímé rodové linie nějakých hominidů z pralesa, kde jde o kejhák hlavně v noci. Stačí zaspat jediný šustnutí v křoví a probudí vás vaše vlastní pištění v rozšklebený tlamě jaguára, kterýho vaše máma marně mlátí klackem.

Em v noci leží a čeká na svýho jaguára. Navíc bez záložníka s klackem v ruce, protože já ráno vůbec nevím, co se dělo.

„To byla strašná noc,“ vypráví Em ráno. „Venku někdo hodinu hledal svýho ztracenýho psa. Pak lítal vrtulník. Někdo se strašně pozvracel v křoví před naším domem – ale možná to byly jen smrtelný skřeky, protože pak přijela policie s blikajícím majáčkem.“ Co na to máte říct? Můžete jen litovat, že jste byli zase v bezvědomí a mezi prsty vám mezitím protéká ta nejzábavnější třetina života.

Což je samozřejmě věčným tématem vzájemné partnerské závisti. Em zase touží spát jak hovado a vsaďte se, že by mu pohled na mé bezvládné tělo připadal nespravedlivej, i kdyby venku bouchla atomovka nebo se ze sousedního balkonu přilítl čínskej balón.

Ale zpátky k dnešní noci. Em tvrdil, že někdy kolem třetí v bytě nad námi vypukla šílená párty s hudbou a rozbíjením skleniček. Takže mě ponechal v ložnici ve víru vodky a hádek jen pár metrů nade mnou a šel se zavřít vedle do pracovny. 

Nechal ale otevřené dveře, takže mě vzbudilo světlo a bouchání lednice z kuchyně. Vyšourala jsem se a kolem mě prošla Čičman s úsměvem s jogurtem v ruce. Což mě nepřišlo divný, protože v jejich pokoji mezitím snídal a otráveně zíral do komplu už oblečený Žmur.

Trochu zarážející bylo, že v téhle ranní scenérii chyběl Em, který bývá na nohou už před půl sedmou (před úsvitem v pralese loví anakondy). Jen ať si pospí, řekla jsem si blahosklonně a dala vařit vodu na čaj.

Ale nepospal. „Můžete mi říct, co tady vy všichni děláte za rámus?!“ zasyčí Em nevděčně a dodá, že jsou 4 ráno, ještě než mu stihnu popřát dobré ráno.

„Čičman, já tě zabiju,“ otráveně třískne lžičkou do stolu Žmur. „Mně to bylo divný, a co budu pak snídat?“ ptá se zklamaně nad prázdným kelímkem od jogurtu.

Čičman jako obvykle v tuto noční hodinu nic neodpoví, protože jde právě s úsměvem do chodby. Možná pro stoličku? Možná pro boty, nebo taky pro nůž.

„Představte si, že jsem vstala už oblečená!“ hlásí o tři hodiny později příjemně překvapená. „No neříkej,“ odpoví kysele Žmur. „Dlužíš mi jogurt!“

Z toho vyplývá jen jediná věc: aspoň jeden nespavý hominid je pro naši rodinu povinná výbava. Bez něj bychom totiž s Čičman stály o půl pátý před školou a aspoň jedna z nás by se po chvilce bušení na dveře přestala usmívat.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Jo a mimo téma: tohle zní trochu jako sen a trochu jako noční můra, ale od tohoto pátku večer do příštího pátku večer nebudu ani tady, ani u vás na blogu. Budu si užívat digitální detox kdesi daleko v poušti. Anebo spadnu s letadlem, protože pro nás lidi se strachem z létání neexistují dovolené, ale jen exotické pohřby. V prvním případě vám pak o všem napíšu a v druhém případě se přijdu rozloučit jako rozmrzelý poltergeist z dnešního úvodu. 

Jak si chci představovat usínání v dětství

Moje opravdové usínání v dětství (malá Psice ve spodní vrstvě)