Poslední výstřel: Indiáni versus praporčíci

 

Už máte naplánovaný, co budete dělat v posledním srpnovým týdnu?

Ovšem, že ne. V opačném případě jste autista, plánovací maniak, anebo matka.

Právě dnes nastal zase TEN den, kdy se v pražských DDM v 8 ráno spouští rezervační systém na příměstské a pobytové tábory na celé léto. Je to Den D, ve kterém na rezervační weby zaútočí víc matek, než kolik byste napočítali ozbrojených ruských hackerů před firewallem webu generála Pavla.

Nejsme ani o chlup bezpečnější a důvěryhodnější – máme všechny stejný nekalý úmysly. Zaplácnout za dotovanou cenu aspoň týden z dvouměsíčního bohapustýho volna, proti kterýmu mých usmrkaných 25 dnů korporátní dovolené na celej rok vypadá jako prázdniny objednaný z Wishe.

Všechny máme ostrý lokty a rychlý připojení, protože zhruba v 8.06 je dobojováno a v 8.15 už visí poslední místa jen na táborech modelářů. Výherce bere vše – děcka mají program, kamarády, teplé obědy a jsou propuštěny s koncem běžné pracovní doby.

Jako správný plánovací geek jsem ale debaty nad trávením letošních prázdnin rozvířila ještě dřív.

„Prázdniny, zbláznila ses? Venku nasněžilo.“ pindaly obě děti, ale já zůstala neoblomná. Stačila mi představa parního letního dne, který stráví se svým elektronickým zařízením a k večeru se budou pohybovat daleko přes hranici únosné zpruzenosti a zevláctví.

„Je to jen jeden speciální požadavek. Každý z vás si vybere jeden pobytový tábor.“

„Ještě byste se mohli trefit do jednoho termínu“ dodal Em a oběma nám zazářily oči nefalšovanou nadějí. Týden bezdětní!

Jako první si svůj internační tábor Čičman. Nejspíš vás nepřekvapí, že jde o koňský tábor. Narozdíl od loňské hodinky jízd denně a zbývajících 23 hodin povalování se kolem karavanu jak v americkým redneck seriálu bude ale letošní tábor úplně jiný.

Každý dítě získává jednoho koně, o kterýho se následujících deset dnů stará jako o svýho ráčka poustevníčka. Samozřejmě, má to svá negativa – můžete vyfasovat zatrpklýho mstivýho seniora s hnědýma zubama, meteorismem a zabijáckým dechem po shnilých jablkách.

Anebo taky koňskou verzi jednoho mého bývalého kolegy, který v jednom záchvatu vzteku rozflákal notebook na kusy a v létě se plížil pod stolem, aby dámské části kanclu vyfotil kalhotky. Jednou si objednal si do zasedačky escort, k jeho cti ale musím dodat, že až po pracovní době. Stejně jsem si ale na ten kulatý stůl už nikdy nepoložila svačinu tak bezstarostně, jako dřív.

Součástí koňskýho tábora bude několikadenní putování, o němž vůbec netuším, jak ho naše malá snow flake zvládne. Rozhodně by to ale mohlo mít pozitivní dopad na spokojenost se současnými standardy spaní v dvoupatrové posteli. Taky se počítá s veganským spoluvařením, od kterého si zase  my rodiče můžeme slibovat snídaňové topinky s uzeným tofu rovnou do postele. Praktické dopady plánovaných lekcí lukostřelby zatím nemám rozmyšlený. Ale myslím, že všichni máme v hlavní otázce jasno – v podstatě jde o rekvalifikační kurz na indiána.

„Já bych věděl, co bych dělal úplně nejradši a ani by vás to nestálo moc peněz,“ uvedl Žmur poněkud tajuplně.

„Stačilo by mi, kdybych si sbalil kompas, spacák, plachtu a svou příručku SAS a vy byste mě zavezli někam do lesa. Za tejden bychom se sešli na tajnej signál na smluveným místě“ zasnil se Žmur.

„Tak na to zapomeň, to je nelegální“ odpověděla jsem, ale nemohlo mi uniknout, že Em zůstal stále zasněný do představy, že odvezete dítě do lesa jako v klasické pohádce, nebo v jednom ze srdcervoucích příběhu Blesk Týrané Tlapky.

Žmur si povzdechnul, proč jsou všechny příjemný věci za hranou zákona, stejně jako to udělá za svůj adolescentní život ještě milionkrát.

Navrhla jsem mu jako alternativu survival camp, ale Žmur to odsoudil na základě jediného videa, ve kterém se zástup dětí s rozzářeným úsměvem brodil přes potok. „Přehnaně moc pozitivních lidí,“ procedil skrz zuby.

A pak jsem našla tábor, který bych směle označila jako akci, na kterou byste mě nedostali ani za osobní věnování Chrise MbNaba vyryté na zadek zálesáckou kudlou. Military camp.

„Nejdrsnější tábor v nabídce. Nastupuješ s hodností vojína. S jakou hodností budeš odcházet, to už je jen na tobě.“ tvrdí táborový promo a já nevím, jestli mám být v pohodě, nebo se pozvracet z toho, co z mého malého roztomilého chlapečka s blond chmýřím na hlavě vyrostlo.

„To jsme ho rovnou mohli poslat do Chersonu“ povzdychne si Em, když z účtu odfičí tučná částka za vidinu, že budeme mít za pár měsíců doma indiána a praporčíka. Jen si nejsem jistá, jestli lze otrávený šípy versus granáty považovat za spravedlivý sourozenecký boj.