Stoupačky

 

Varování: Tenhle post není pro citlivý kluky

Nikdy jsem nezažila výměnu stoupaček. Vyrůstala jsem v baráku a v pozdějších stěhovacích epizodách jsem vždycky přebývala na šťastných místech, kde byla tahle páchnoucí a špinavá práce už hotová. Abych mohla výměnu stoupaček zažít na vlastní kůži na roční výročí naší rekonstrukce.

O téhle nechutné akci se začalo mluvit už na kultovní schůzi SVJ, kde plukovník Angrešt navrhoval genocidu všech nově přistěhovalých obyvatel. Pak se náš barák uvážlivě rozhodoval, jestli jsou naše trubky dostatečně prohnilý, nebo zda by šlo uškudlit naspořený prachy z fondu a házet fekálie z okna. Uběhl rok a změnilo se jen to, že se účet za celou akci zvedl o milion.

Výběrová komise s inflační závratí v očích uspořádala nebývale svižný konkurz na nejlepší (čti nejlevnější) výměnu trubek na světě, jehož výsledky nám opatrně oznámila na dalším shromáždění. Výsledkem bylo několik ošklivých paralelních hádek zároveň, důchodkyně vztekle bušící pěstičkami do stolků a rozkurážený pan Angrešt. „Banda podplacených kriminálníků“ bylo asi jediné slušné oslovení komise, které tady může publikováno bez hvězdiček.

Největší oser (a tahle definice se hvězdičkami nahradit nedá, dámy a pánové) je fakt, že vám při výměně stoupaček neteče voda celý týden od 7 do 7 a váš záchod stojí dva dny odstavený a zcela dezorientovaný v kuchyni. Vítězná firma vyvěsila na nástěnku časový plán, jehož začátek se s podivnou přesností shoduje s termínem mé menstruace.

První den byl s mistry trubek Em. Víte, máme laťku řemeslníků proklatě nízko. Většina těch současných řemeslníků může za naše sympatie poděkovat panu Vasilenkovi, který se schovával do komory, kdykoliv se řeč náhodou stočila na policii, a před odevzdáním práce nám utekl s klíčema. To je totiž požehnání nás smolařů – jednou budeme mít řemeslníky, co nejsou trestně stíhaný, psy, co neserou do postele a vnoučata, co nelžou. Kéž by tohle všechno platilo i o našem budoucím prezidentovi.

Em říkal, že jsou to sympatický kluci, co se snaží nedělat víc bince, než musí. I tak je CELÝ náš byt pokryt černým prachem z rozřezaných trubek a letokruhů zaschlých exkrementů předchozích generací. Ale víte, co je na tom nejhorší?

„Normálně čůráš do flašky od Nestýčka“ uděluje mi Em defekační rady jako protřelý bezzáchodovec.  

„No jasně, úplně normálně“ přikyvuji a vnitřně se divím, za koho jsem se to provdala. Ne nadarmo se říká, že až krize tříbí charakter.

„Čičman čůrala včera odpoledne do kyblíku na balkoně ÚPLNĚ NORMÁLNĚ“ pokrčí rameny Em, jako kdyby mi blikající japonskej hajzl hrající písničky za vymočení nebyl dost dobrej.

Čičman ale pochopitelně nemenstruuje. Kyblíkem s močí přilákáte tak maximálně mravence, a to ještě pouze jako diabetik. Ale víte, koho přilákáte kyblíkem krve? „Predátory. Orly, supy a žraloky“ říkám Emovi a cítím, jak ve mně kypí ta hormonální dysbalance, a že by v kyblíku nemuselo zůstat jen u mý krve.

Dneska ráno dorazili kluci a musím uznat, že jsou proti věčně zakabouněnýmu Vasilenkovi s falešným knírkem fakt v pohodě. Dokonce používají kouzelná slovíčka jako je děkuji a prosím, nebo se empaticky omlouvají za zvýšenou hladinu hluku. Empatie však rozhodně není vlastnost, která by trápila všechny obyvatele našeho paneláku.

„Govno, padá govno“ slyším zoufalý výkřik z místnosti, kde stával záchod. Něco si přej. A je to tak. Přestože všichni už několik měsíců dopředu znají dnešní Den D, někdo si skočil na velkou i spolu s pomyšlením, že je někde otevřená trubka a pod ní stojí dělník. Kdo stejně jako já podezírá plukovníka Angrešta, nestyďte se psát své tipy do komentářů. Kdo bude záchod na konci dne uklízet, tipovat nemusíte. Budu to já.

Ošetřila jsem raněného řemeslníka svým posledním balením vlhčených kapesníčků a teď jen nahlas přemýšlím. Kdo další měl pindy proti téhle rekonstrukci? Jen abych věděla, komu ten kyblík krve vylít na rohožku. Protože tohle přesně s vámi výměna stoupaček udělá a já už nikdy nebudu taková, jako v nevinných dobách před ní.

Prostor pro první hrdé archeologické objevy:

Cigarety Lípa v betonu, 1965