Panelákovej vlk: Můj epický psí fail

 

Přemýšlela jsem, jestli sem tenhle příběh fakt dám. Protože je to vybroušený diamant typu „jsi kráva a zasloužíš si odsouzení.“ Pak mi ale Houbič řekl, že jsem zrůda a můj vnitřní pocit byl mnohem snesitelnější oproti očekávání, takže pojďme do toho. I odsouzení si zaslouží své vlastní expozice, pokud bych se na to podívala očima mého terapeuta.

Začněme vánočním zázrakem, který se zrodil v celém svém jasu a záři stromečkových světýlek. Volá paní ze slovenského útulku. Prý kdybychom měli pořád zájem, tak nám může vysněnou Muri poslat po jiných lidech. Ti k ní jedou pro jiné štěně, takže by šla snadno přibalit a vyřešit tím logistický oříšek, jak pro psa na východní Slovensko.

Jestli bychom chtěli? Páni, je Štědrý den, Čičman jako neplánovaný svědek tohoto telefonátu odlétá někam vysoko k nebesům a my s Emem pokrčíme rameny. Je to tak trochu předčasnej porod, ale pořád je ještě čas objednat granule a pelíšek na Alze s expresním doručením a přenastavit vnitřní software na plánování venčících směn. Budeme mít psa!

Nezlomnou vnitřní radost nepokazí ani telefonát z útulku v předvečer doručení. S poslední várkou psů se do útulku přestěhovaly i blechy, tak si pořiďte antiparazitální šampón. To víte, příroda. Aspoň si to natrénujete, to k psům patří. Neřešila jsem a vyklepanou psí hromádku stresu jsem hned po předání vydrbala ve sprcháči. Je naše a krásná, i když páchne jako odvšivovač ovcí.

Paraziti mají tu výhodu, že můžete jejich konečnou otázku zodpovědět během jediné aplikace. Antiparazitální šampon ale bohužel nevyřeší nulové hygienické návyky, které by člověk u půlročního psa žijícího v domě a spícího v posteli tak trochu intuitivně očekával.  Muri vyměšuje naprosto nepředvídatelně. Náš byt postupně pokrývá koberec hygienických podložek, na které je údajně zvyklá. Přesto preferuje nezakryté rohy pod stolem, rohožky, koberečky v koupelně a místa, kam lidé nejčastěji bez rozmyšlení šlapou. K tomu si přičtěte úporný průjem, se kterým přijela a představte si náš byt jako minometné pole. Už nikdy nepůjdu na záchod bez rozsvícení, slibuju si s další nacucanou ponožkou a Muri vrtí vesele ocasem, že si jdeme hrát i ve dvě v noci.

Jo, když jsme u tý postele. Nevím, jak si přesně tohle překládají kynologové, ale Muri nevynechala jedinou příležitost, aby se nenápadně vytratila a blaženě defekovala do peřin. Na minutu otevřený dveře? Za další dvě už plníte další pračku. Oproti tomu považovala venek za posvátný prostor. Tady byla skoro stoprocentně čistotná – na trávu se prostě nechodí, když už fakt nemusíte.

„Dáme ji čas. Chudák, kdoví co všechno zažila...“, říkali jsme si. „To bude možná nadlouho.“ říkali nám na to opatrně chovatelé a předávali kontakty na psí psychology. Emův kolega se třeba svěřil, že převýchova útulkového psa trvala půl roku a byl na to potřeba dům se zahradou. Na co konkrétně bylo potřeba akusticky izolované bydlení bez vynervovaných sousedů v patře, jsme pochopili za pár dnů, když jsem šla na půl den do práce.

Nevím, jestli se to dá považovat za výhodu, ale Muri neštěká. Místo toho táhle vyje. A vyje kdykoliv a jakkoliv dlouhou dobu, když tam zrovna nejsem já. Tím si nezvyšuju své osobní akcie sympatií, fakt najdete jen málo lidí, co bez mé přítomnosti takhle vyvádí. Muri byla jen zvyklá na život po boku jedný jediný ženský, co s ní byla pořád – a tu jednoduchým vzorcem vyměnila za mě. Emovy pracovní cally připomínaly denní agendu hraběte Draculy a přímou úměrou přibylo taky hromádek po celým bytě.

Zkoušela jsem s ní trénovat samotu po minutách, jejímž vrcholem byl odchod na půlhodinový nákup. „Tohle je týrání psa, milá zlatá“ řekla mi se zdviženým ukazováčkem po návratu paní Hrabánková, alias sousedka, o které jsme do té doby ještě nevěděli. Ale bylo mi jasný, že od tohoto okamžiku bude zapisovat a ukládat všechny moje nepřítomnosti do šanonu s nadpisem „Důkazy pro Unii práv zvířat“.

Tohle je týrání všech, řekla jsem si, než jsem po rodinné slzavé radě a domluvě s útulkem pro Muri uspořádala výběrové řízení na novou rodinu. A našla jsem tu pravou – čerstvé aktivní důchodce s domem a velkou zahradou v Jizerkách.

„Takhle nám tu běhá po zahradě po dvouhodinovém výšlapu do hor“ posílá mi pan Dočkal fotky a videa. „Průjem už nemá a na ostatním pracujeme. Žena je za ni moc ráda.“

Tím jsme vyřešili spokojenost Muri, ale zůstává mi tady k odškrtnutí vlastní čistý svědomí a Čičmanina touha po psu. Byla jsem ready na hodně věcí, ale ne na katastrofické scénáře. Částečně kvůli tomu, že se snažím tenhle svůj temný zlozvyk eliminovat. 

Máme smůlu na psí psychouše, nebo mají psi smůlu na nás? Existují vůbec nějací psi, co zvládnou hodinovou samotu se ctí a mají nějaký základní hygienický povědomí? Nebo jsou to prostě úplně stejný marketingový lži, jako reklamy na plíny a ve skutečnosti nejde o nic jinýho, než si zvyknout úplně na všechno?

Světlý chvilky po boji.
Tohle mně bude scházet možná napořád.