Šest (sjetých) oslů s Cibulkou

Znáte coulrofobii, chorobný strach z klaunů? Víte, my se s M. občas strašně divíme a vnímáme jako jisté nedorozumění osudu, že zrovna my musíme mít celkem ujetý děcka. Ale když se společně zamyslíme, co může vzejít ze spojení nekrofobičky a coulrofobika, stejně nedojdeme k o moc nadějnějším diagnózám potomků. Mnoho párů spojuje třeba společný strach z uprchlíků, pokérovaného souseda, co se vrátil po dvaceti letech z Mírova, nebo zdražování plynu, nám stačí vytvářet si příjemné mrazení po páteři společnou vizualizací mrtvého šáši na rohožce přede dveřma, nebo klauna, co se úlisně směje svými parondontálními choboty pod rozteklým mejkapem a žongluje s mrtvými křečky. ´

Zatímco já jsem ale nikdy neměla potřebu brát děcka na funus, M. se rozhodl vyzvat svou coulrofobii na souboj a vzít Pižmiče do cirkusu. Toho jsem se odmítla společně s Čičman účastnit, dnes proto výjimečně bez autorských práv, zato s kompletní rekonstrukcí celého vyprávění.

„Původně jsem si oprávněně myslel, že po tom fiasku na začátku už nás snad ani nemůže nic horšího potkat“ začíná M. dramaticky a checkuje po skříňkách v kuchyni, jestli máme doma nějaký skrytý alkohol. „Vedle nás seděl prskavej dědek s předkusem a tlustým chlapečkem, kterej z něj pořád tahal prachy na bonbóny. Když si ten malej muffin narval lentilku do nosní dírky, poprskal dědek dvě řady před náma, jak se domáhal, jestli je v šapitó lékař“. „A nedal mi ani jednu lentilku“, přisazuje si Žmur.

„Potom to tak nějak rozvláčně začalo“, pokračoval M. „Pár vypelichaných nezvladatelně slinících oslů závislých na Valiu, kteří roboticky kroužili po manéži. Pojal jsem podezření, že je po každém kolečku hrůzy v šatně převlékali do kostýmů velblouda, kozy a pak slona. Dvě grínpízačky si tam už chtěly sundávat trička na protest, ale bohužel to přerušil Muffin, když se začal dávit maršmelounem a ten zvuk osly vyděsil natolik, že se málem ušlapali k smrti.“

„Řekni radši o těch klaunech“, pobízel ho netrpělivě Žmur. „Byli strašní?“ zeptala jsem se se zájmem. „O těch klaunech se mi bude zdát do konce života“, rovzpomněl se M., že ještě nenašel alkohol a nasucho polkl. „Myslím, žes měla jít taky – vypadali jako transsexuální zombie z nějaké posmrtné burlesky“ otřásl se. „Táta měl celou dobu ruce před očima, a když začali šášové vyvolávat lidi z publika, radši sbíral tomu chlapečkovi popadaný lentilky ze země, aby nebyl vidět.“

„To jsem ale dělal jenom proto, aby si měl co strkat do nosu, udusil se a konečně přestal šustit“ podrážděně zazdil Žmura M.. „A ty nemáš co říkat – chtěls odejít, už když tam byla ta hadí žena z Mongolska.“

„To byla hrozná nuda, mami. Paní v lesklejch děravejch plavkách, co si strčí flašku do pusy a pak na ní udělá stojku a nohama mává jak pavouk." 

„Nebudu. Tohle večer dělat fakt nebudu.“ vyměňuji si pohled s M.

„A to jste si nepočkali ani na medvěda na motorce?“ „Chtělas říct na převlečenýho osla na motorce?“ doplňuje mě dotčeně M. „Nechtěl jsem riskovat, jak řídí osel v plyšovým hacafraku na opiátech – vsadím se, že by si Muffin odkrknul cukrovou vatu a on by tam v šoku vyjezdil krvavou dálnici v obecenstvu jako sebevražedný atentátník a pak by mu už nic nebránilo rozjet se do ulic. Šli jsme okamžitě domů a přes moje hlasitá varování  jsme šli jako jediní  - připadá mi, že dneska už lidi úplně ztratili pud sebezáchovy.“

Příště jsem na řadě já. Nechci si přehnaně lichotit, ale myslím, že i kdybych vzala Žmura na náhodný cizí funus, odbydeme si to s větší důstojností!

Žmurus moribundus

Potvrzeno: podzim už je ale doopravdy tady! Jestli jsem v tomto ohledu v předminulém příspěvku ještě váhala, teď pro vás mám signifikantní důkaz. A vůbec teď nemyslím rozmázlé hovno na rameni, ze kterého nevěřícně civí torzo natrávené ropuší hlavÿ a odlétající hejno čápů za obzorem. Něco mnohem, mnohem horšího. Zelenou rýmu.

Letošní první rýmu přitáhl Žmur, jak jinak, než z ústavu pro vývoj a šíření pandemických hrozeb lidstva, se kterým se můžete častěji setkat pod obchodním názvem mateřská školka. Se zelenou rýmou to máte jako s porodem, nebo vykradeným kérem. Většinou to přijde v noci. „Húúúú“, začne takhle Žmur úpět a drží se za hlavu. Docela mi trvá, než se probudím ze snu a přesvědčím se, že mi na obličej nesliní vlkodlak chystajíc se překousnout mi krční tepnu, ale je to Žmur, co mu volně tečou sople na můj polštář. „Fuj, to je nechutný“ řekne pak zhnuseně, když rozsvítím „máš to i ve vlasech!“ Jako bych si za to mohla sama nějakým zlovolným záměrem, že mně kdy napadlo pořídit a porodit si Žmura, co bude mít rýmu. „Můžeš mi dát jinej polštář? Můžeš mi najít kapesník? Můžeš mi ho podat teď hned prosímtě? A můžeš mě omluvit ve školce?“ zaskřehotá ráno a zachrchlá tak hrozitánsky, že by se mu mohly jeho křehké plícičky roztrhat na cáry jako zpuchřelý termofor.

Což se samozřejmě nestane, protože Žmur je až na kyblíky vytékajícího hnisu natolik fit, že vstává a chodí spát daleko dřív/ později než obvykle a oplývá apetitem a empatií jako dřevorubec z Větrné hůrky. Což v podstatě znamená, že se ujme řízení domácnosti a úkoluje nás s kapesníkem trvale přichyceným na nose ve stylu Michael Jackson s respirátorem. „Děkdo mi sněhl boje dejbilejší shýrové thyčinky! Přizdejte se!“ nebo „Čičbab už to bá thaky!“

A zatímco Žmur se má výborně, děkuje za optání, protože nemusí chodit do školky a může mě místo toho pronásledovat celý den a zapříčinit dodavatelskou krizi v podniku na papírové kapesníčky, plive kolem sebe tuhle turboagresívní mutaci – a lidi padají jak mouchy. Bez toho, aniž by stihli sepsat poslední slova blízkým a koupit si látkové pleny, protože papírové kapesníčky v Praze a středních Čechách došly a generální ředitel Zewy Softis podal demisi.

Tady je seznam padlých a nezvěstných za poslední týden:

• Celá užší rodina
• Marťa, která se viděla s dětmi čtvrt hodiny z více než metrové vzdálenosti
• Gabča, která u nás spala a zamykala se před nimi. Zapomněla ucpat klíčovou dírku.
• Pekařka, kam chodíme ráno pro rohlíky (na těch dnešních už bylo nakašláno)
• Kurýr PPL (Mohl bych příště radši zazvonit a nechat balíček před vchodem?)
• Spravedlivě rozhněvaní cestující z tramvaje číslo 11  

Tohle už není náhoda, nad kterou bychom jako lidstvo mohli lehkovážně mávnout rukou. Oba byli nemocní – vlastně jsou pořád nemocní s pauzou v době letních prázdnin, ale vir, který by se měl takhle k světu, kultivoval Žmur úplně poprvé. Před očima mi naskakují dolárky jako strýčkovi Skrblíkovi. Dalo by se to nějak monetizovat? Prodat armádě? Nebo smrkanci infiltrovat univerzální čistící prostředek, co by bez namáhavého drhnutí doslova vyžral všechnu špínu v bytě a ještě uklidil u sousedů, až by tam pronikl přes chodbu v baráku. Fleming přece musel taky nějak začít!

Evoluce žen

Dřív jsem si myslela, že jsou na tom holčičky a kluci, než začnou chodit do školy, mentálně víceméně nastejno. Mohla jsem v té teorii vycházet z vlastního vývoje. Co si vzpomínám na pětiletou socialistickou psici, nosila jsem nejčastěji rozervaný tepláky, protože za ty jsem aspoň nedostávala vynadáno, pokud se na nich objevila další díra vzniklá katapultem z kola, když jsme s naší pouliční partou sjížděli z kopečka přes okresku a obloukem padali do škarpy. Taky jsme si někdy na tu stejnou silnici lehali a potom utíkali před troubením a vulgarismy řidičů. Gábina zase vzpomíná, jak na protijedoucí řidiče zvedala sukénku a byla naostro. (Tohle doufám, ne tohle určitě moje děti dělat nebudou.) Moje panenky měly ostříhané vlasy na ježka a oči přeškrtané fixkou, potud končil můj zájem ztrácet s nimi dál čas. Zato jsem měla tajnou krabici plnou protříděných odpadků ze smeťáku jako třeba zmuchlanou plechovku koly a kapsle do vzduchovky. Můj nejlepší kamarád se jmenoval Filip a v křoví za paneláky z něj býval hřímající Hitler a já jeho věrný vlčák.

Pak se asi něco stalo. Najednou přišli poníci, barbíny a oslovování kluků ve třídě příjmením. Lila elasťáky s prudkým leskem a fejkový piercing do nosu z Bravíčka. Perné chvilky s prvním tampónem. Černá rtěnka a prvorepublikové šaty po babičce. Perné chvilky v Patrikově pokojíčku, kde na horní palandě spal jeho bratr. Pokud tedy něco z rozdrbaného sídlištního sígra udělalo nadějnou mladou dámu, byl to estrogen. (Něco mi říká, že v klimakteriu se možná začnou dít dost divný věci. A to začínám mít první díry na teplácích už dnes).

Na co se u mě s počátečními rozpaky a na konci už bez jakékoliv naděje ve zlepšení čekalo skoro čtrnáct let, s tím se Čičman narodila. Čičman totiž stačí dva a půl roku k tomu, aby nastolila pravidlo, že jí nebude kupovat oblečení někdo nespolehlivý, třeba kdo není fashion guru nebo homosexuál. Naprosto chápu a sdílím její odpor k tradičnímu českému sportovnímu stylu, ale někdy mě sere, že k návštěvě hřiště je nutné převléknout se do šatů a růžových punčocháčů. Nikdy jsem nepřišla na kloub záhadě, proč někteří rodiče navlečou děcka do bílých tepláků a potom jim zakazují válet se v listí a hlíně, což je základní dětské právo a mělo by to být explicitně zmíněno v ústavě. Už mi začíná svítat – některé děti se i přes usilovaná přání svých rodičů prostě chtějí oblékat a chovat slušně!

Potom je tady ta záležitost s miminama. Většina z vás se s nimi už setkala – myslím ty pidlooké skřety, co nosí čepičky se zaječíma ušima. Jejich matky vás zpravidla přesvědčují, jak velké pokroky Goblin za poslední týden udělal, ale prázdný pohled a bimbající hlava ze strany na stranu ve vás příliš důvěry v budoucího Steva Jobse nevzbuzuje. Jsou hlasití a konstantně z nich něco vytéká, nebo aspoň odkapává. Zkrátka super věc na to, aby se člověk vzpamatoval a rychle uvědomil, jak velkou dřinu za sebou má. A začnete být konečně vděční, že vaše děcka sice kradou v obchodě a mají vši, ale netrápí je reflux ani prdíky. Čičman si to nemyslí. Jakmile se v dohledu objeví kočárek, nadšeně zvolá „mimííí!“, vezme mě za ruku a běžíme pronásledovat nějakou vyšinutou šestinedělku, která kličkuje po chodníku, protože nás v poporodní psychóze podezřívá z toho, že ji chceme skřeta unést na plastové motorce.

Miminka máme samozřejmě také doma. Spoustu miminek. Čičman mi je vozí v kočárku zpravidla po několika kusech, z nichž menší panenky prakticky narve i do prostoru košíku pod kočárem. Ať dělám cokoliv, je potřeba tuto činnost okamžitě přerušit, protože Čičman mi přivezla děti na hlídání a ty je potřeba pečlivě napojit z bílé lahvičky a dát jim plíny. Z kojení panenek jsem naštěstí osvobozena.

A nejsou to jen hadry a mimina. O tom, že ve výběru partnera dnešní ženy už rozhodně nezůstávají v pasívní roli, mě přesvědčila dnešní Žmurova příhoda.

„Hele co jsem dostal!“ mává mi po vyzvednutí ze školky drobným předmětem před očima. „No to nevím“, snažím se zaostřit a zároveň včas uhnout, aby mi s tím nevypíchl oko.

„To je diamant a dostal jsem ho od Ambrožíny“ chlubí se Žmur. „Ambrožína si ve školce vybrala tři kluky, kterým dala své diamanty.“

„A to jich měla tolik?“ divím se. „Téda, ta je bohatá!“

„No, ona si vždycky vybrala svého oblíbeného kluka a pak si ten diamant odkousla z trička“ vysvětluje Žmur a opatrně mi vloží do dlaně růžový flitr.

Uvědomila jsem si, že až jednou budu hlídat Čičman jejich deset vřeštících dětí a prdět do děr svých vytahaných tepláků, nebo jezdit s dědkama na kole po sídlu, tak tou dobou stejně budu beznadějně out. Budu mimo, i když si budu natírat chleba koenzymem Q10 a poctivě pěstovat brain jogging. Hlavně si musím někam napsat, že místo marného poučování svých dětí a vnoučat je lepší jenom mlčet, nebo jen příležitostně významně vzdychnout. Jako moje babička na černou rtěnku. 

Havrani a vědma Graciela

Začneme obligátně. Podzim je tady! Období, které s pochmurným chrapotem nazývám „přiletěli havrani“ a turbulentně zvyšuji dávky přírodních antidepresiv, burčáku a rozemletých netopýřích drápků. Prý je podzim barevný: příznivci tohoto názoru mají zřejmě na mysli zčervenalé prsty od přízemních mrazíků, když ráno narážíte do výlohy ve snaze najít v husté mlze vchod do lékárny. Nebo lahvově zelenou barvu kapek proti kašli, na kterých je fajn jen to, že chutnají jako Alpa a obsahují alkohol.

To ještě není nic proti tomu, jak jde podzimní atmosféře naproti můj táta. Máma totiž odjela na tři týdny k moři a táta převzal do svých kompetencí barák a zvířata. Protože má alergii na sluneční svit – a protože se podle mě každoročně těší právě na tyhle tři týdny starých dobrých časů, kdy může jíst přepálené tuky a nemusí psa oblékat do káro svetříku, když venku fouká. „Ale volej mu“ klade mi máma na srdce. „Ať mi tam něco nevyvede!“ Osobně se mi tedy moc nezamlouvá, aby někdo dohlížel jako mravnostní policie na člověka, který je plnoletý víc než půl století (a ještě zrovna já!), ale poslušně volám, že za týden přijedeme. Zvedne mi telefon na pátý pokus. „Ahóój!" zařve a je znát, že někdo na druhé usilovně ztišuje na plné pecky puštěnou hudbu, ale plete si hlasitost s tunerem stanic. “Jasný, přijeďte. Tak někdy příští týden jó?“, stihnu ještě odposlechnout, než se tajemný společník v pozadí začne hurónsky smát, nebo zvracet. Den před plánovanou návštěvou táta pro navození správného napětí telefon vypne úplně.

Ale toho nedbám a přijedeme. Na začátku ulice se mi poprvé rozklepou kolena, protože přímo před příjezdovkou k našemu domu stojí funebrácká dodávka. A dveře od baráku jsou otevřené dokořán. Myslím, že o mé nekrofobii jsem vám už psala víc než dost, tudíž vás teď nemůže překvapit, že místo oprávněných pocitů žalu nad ztrátou otce v prvotním šoku přemýšlím, jestli budu muset identifikovat mrtvolu a že si táta přes veškerá kladená přikázání zase zadělal na pěknej průser, až se máma vrátí. 

Potom ze dveří vyběhne náš labrador. Bezva, pes přežil. Doufejme, že se uměl prokousat do pytle granulí a neohlodával tělo, protože to identifikaci učiní značně komplikovanější, než bude i tak, protože mě budou muset funebráci propleskávat a dávat čichat k čpavku. Pár sekund intenzivního brain joggingu na téma funus a za psem se vyřítí táta. Křřřach, pustím tašku a kus skály ze srdce. „Co se tady sakra…?“ nestihnu doříct a táta už vypráví, že jeho kámoš, majitel pohřební služby, má zakázáno parkovat před panelákama, protože se lidi pořád děsí, kdo zase umřel. „Řek sem mu, že si to může nechávat klidně tady, mně to nevadí…“ Tak tohle je můj absolut táta. Někdo si na podzim staví před barák vyřezané dýně a někdo pohřební vůz.

A ještě jedna novinka, v sousedství se objevilo pár nových obchodů. Nebudu vás zdržovat jejich výpisem, protože až na jednu výjimku jsou neuvěřitelně bez invence. Vinárna s doplňkovým prodejem sýrů na místě, kde zkrachovala speciálka s vínama. Tak určitě, holandská gouda to vytrhne, zvlášť když je další sýrárna hned za rohem. Předražená italská trattoria místo předražené italské pizzerie, kam nikdo nechodil. Nepřísluší mi hodnotit podnikatelské záměry ani proprané prachy, ale uznejte, že tenhle kšeft se aspoň něčím odlišuje:

Zvenčí to vypadá díky celoplošné fólii na skle spíš jako herna.
Tak copak bude vevnitř, že to nesmí být vidět?

Vědma Graciela!
Taky si připadáte jako ve favele na kraji Rio de Janeira?
Dokonce odstraňuje kletby. A kdoví, jak je to s tou sexuální magií za neprůsvitnou výlohou...

Manuál na demolici bytu I.: Malování

Původně jsem měla v plánu obdařit vás nějakým šťavnatým reportem ze začátku školkového roku – třeba, že učitelky pracovaly brigádně jako štětky v rodinném penziónu na Istrii a já na to mám důkazy. Nebo že Žmurův nejlepší kámoš změnil sexuální identitu a nosí šatičky. Ale musím vás zklamat: školka zůstala stabilně beze změny. Žmur pořád chodí s Kryštofem, miluje Dorotku a ani po ročním platonickém vztahu se s ní nebaví, aby to nepoznala.

Nezbývá než sáhnout do kapes a vytáhnout pár zmuchlaných historek, které jsem vám naslibovala v létě a ještě se k nim nedostala. A začneme u malování.

Když děcka odjela na týden k babičce, propadla jsem na začátku týdne diagnóze ADHD.  Pobíhala jsem jako křeček ve šlapacím kolotoči a horečnatě přemýšlela, co všechno jsem kdy chtěla dělat a neměla na to čas. To máte knížky. Úklid. Piknik v parku. Srazy. Odkládané resty do práce. Vytáhnout ze zadní poličky chilli papričky a vařit pikantní jídla. Vymalovat koupelnu. Výsledkem těchto akcí byl zcela opačný výsledek, kdy jsem se nad Prahou prohnala jako hurikán Katrina a zplichtila nečekaně velký rádius věcí a činností.  Představíme si to názorně třeba na příkladu koupelny.

Vyškrabávám do záchoda zbytek připáleného chilli guláše, který splynul tělem i duší s hrncem, protože jsem se zapomněla u notebooku. Přitom se rozhlížím po koupelně. Co já jsem to jen chtěla. Aha – ta hnusná meruňková barva, co mě tady sere už od doby, co jsme se nastěhovali. Doufám, že se mnou souhlasně pokýváte. Na meruňkovou si může koupelnu vymalovat přiteplený módní stylista, nebo hrbatý zahradník, který prožil svůj první a poslední pohlavní styk v meruňkovém sadu. (Nechávám na vašem zvážení, kdo z nich byl předchozí nájemník). A zrovna kousek od nás je obchod s barvami, co má ve výloze chameleóna a při každém otevření dveří z něj táhne ředidlo jako z igelitového sáčku čichače na hlaváku. Okamžitě odhodím hrnec do dřezu a vyrážím.

Pokud se někdy chystáte malovat, připravte se na to, že nejvíc času vám zabere zásek v krámě. Já jsem porovnávala asi hodinu odstín „Voňavý rozmarýn“ s „Nekonečným oceánem“ a „Mrazivou Antarktidou“. Když už to vypadalo, že v krámě zakempuju přes noc a prodavač nemístně dlouho pokašlával a chrastil klíči, odhodlal se mi prozradit, že potřebuji paropropustný akryl a tohle jsou barvy na dřevo. Zklamaně jsem popadla „Tyrkysovou zátoku“ a nechala se vystrčit ze dveří.

Doma jsem našla váleček z minulého malování a pár igelitek. Po zkušenosti s tímhle malováním bych vám moc nedoporučovala chlácholit se tím, že si dáte pozor a zakrývání podlahy a nábytku mikrotenem je opatření na místě jen pro nešiky a postižené.  Já jsem přes svoji brilantní souhru hemisfér a vrozený kutilský šarm ohodila vanu a většinu nábytku. Zbytek barvy mi nakapalo do vlasů a dokonce i na zuby, když jsem je cenila vypětím při malování stropu balancujíc na vratké stoličce. A taky musím dodat, že přes to, jak se mi v prvotním nadšení zdála naše koupelna malá a malování jako super relax od duševní práce, je to jen pěkně a dárkově zabalený výjeb. Fušeřina, při které se zpotíte tak, že vám steče řasenka, dvakrát málem s brekem vytočíte číslo profesionálního malíře a jednou si pohrajete s myšlenkou, že podpálíte barák a koupíte si letenku do země, která nevydává hledané osoby. 

Ale po tom všem vám dopamin přece jen zalije vaše centra blaženosti.  I  tahle dřina má svůj konec. A je zázrak, že barva vyšla i na stěny, ačkoliv je nabarvená vana, vlasy, zuby, a šlápoty k lednici pro vychlazený drink. Uklidila jsem a netrpělivě vyčkávala příchod M.

„Ahój! Copak to tady tak smrdí?“ hlaholí za chvíli M. ze dveří.

„Ále. Jen jsem tady trošku uklízela“, odpoví skromně Psice hospodyňka a očekává zasloužený aplaus.

„Pane bože, co se to tady stalo?“ zařve M. leknutím z koupelny.

„Tobě se ten odstín nelíbí?“ zeptám se váhavě z chodby.

„Modrá je v pohodě“, huláká dál M. „Ale všude se ti to loupe!“

Přiskočím do koupelny a M. nekecá. Ze stropu a stěn se v houfech oddělují kolečka a proužky schnoucí barvy a krabatí se jako lstivý úsměv prodavače akrylátových barev. „Ale tohle ještě před půl hodinou nedělalo!“

Dotknu se jednoho kousíčku a upadne koláč. Co teď s tím? „To už máš teď jedno“, řekne Milý rezignovaně. Aspoň se teď už opravdu musíme přestěhovat. S tím teď můžeš udělat úplně cokoliv. Klidně ty díry natři třeba na červenou.“

Když na červenou, tak na červenou. Druhý den po vstupu do obchodu s barvami registruji ve tváři prodavače určité znepokojení. „Víte, já musím za chvíli na oběd“, začne se chabě vymlouvat, ale já jdu najisto. „Potřebuju jasně červenou. Jako je Coca-Cola nebo tepenní krvácení. To ho trochu vyděsí, ale vyštrachá poptávanou lahvičku a já jdu domů obtáhnout fleky. 

Vypadají…trošku jako buňky:

Jedna skvrna má zaječí uši, tak mu přikreslím dalšího:

Takže vlastně docela dobrý, kdyby se Žmur po návratu šel dívat na pohádku, jak slíbil a kdyby místo toho nevylezl na stoličku, nevyčóroval lahvičku barvy a vedle ležící štětec a nešel si vymalovat k sobě do pokoje:

Od té doby se stala Žmurova freska předmětem spekulací. Podobně jako na ultrazvukovém snímku nenarozeného dítěte tam každý vidí něco jiného. Třeba medvěda s klackem, jak běží za lamou.

Červená je prostě fajn. A nejlepší je, že i po Žmurovi zbyla ještě větší polovina obsahu!