Evoluce žen

Dřív jsem si myslela, že jsou na tom holčičky a kluci, než začnou chodit do školy, mentálně víceméně nastejno. Mohla jsem v té teorii vycházet z vlastního vývoje. Co si vzpomínám na pětiletou socialistickou psici, nosila jsem nejčastěji rozervaný tepláky, protože za ty jsem aspoň nedostávala vynadáno, pokud se na nich objevila další díra vzniklá katapultem z kola, když jsme s naší pouliční partou sjížděli z kopečka přes okresku a obloukem padali do škarpy. Taky jsme si někdy na tu stejnou silnici lehali a potom utíkali před troubením a vulgarismy řidičů. Gábina zase vzpomíná, jak na protijedoucí řidiče zvedala sukénku a byla naostro. (Tohle doufám, ne tohle určitě moje děti dělat nebudou.) Moje panenky měly ostříhané vlasy na ježka a oči přeškrtané fixkou, potud končil můj zájem ztrácet s nimi dál čas. Zato jsem měla tajnou krabici plnou protříděných odpadků ze smeťáku jako třeba zmuchlanou plechovku koly a kapsle do vzduchovky. Můj nejlepší kamarád se jmenoval Filip a v křoví za paneláky z něj býval hřímající Hitler a já jeho věrný vlčák.

Pak se asi něco stalo. Najednou přišli poníci, barbíny a oslovování kluků ve třídě příjmením. Lila elasťáky s prudkým leskem a fejkový piercing do nosu z Bravíčka. Perné chvilky s prvním tampónem. Černá rtěnka a prvorepublikové šaty po babičce. Perné chvilky v Patrikově pokojíčku, kde na horní palandě spal jeho bratr. Pokud tedy něco z rozdrbaného sídlištního sígra udělalo nadějnou mladou dámu, byl to estrogen. (Něco mi říká, že v klimakteriu se možná začnou dít dost divný věci. A to začínám mít první díry na teplácích už dnes).

Na co se u mě s počátečními rozpaky a na konci už bez jakékoliv naděje ve zlepšení čekalo skoro čtrnáct let, s tím se Čičman narodila. Čičman totiž stačí dva a půl roku k tomu, aby nastolila pravidlo, že jí nebude kupovat oblečení někdo nespolehlivý, třeba kdo není fashion guru nebo homosexuál. Naprosto chápu a sdílím její odpor k tradičnímu českému sportovnímu stylu, ale někdy mě sere, že k návštěvě hřiště je nutné převléknout se do šatů a růžových punčocháčů. Nikdy jsem nepřišla na kloub záhadě, proč někteří rodiče navlečou děcka do bílých tepláků a potom jim zakazují válet se v listí a hlíně, což je základní dětské právo a mělo by to být explicitně zmíněno v ústavě. Už mi začíná svítat – některé děti se i přes usilovaná přání svých rodičů prostě chtějí oblékat a chovat slušně!

Potom je tady ta záležitost s miminama. Většina z vás se s nimi už setkala – myslím ty pidlooké skřety, co nosí čepičky se zaječíma ušima. Jejich matky vás zpravidla přesvědčují, jak velké pokroky Goblin za poslední týden udělal, ale prázdný pohled a bimbající hlava ze strany na stranu ve vás příliš důvěry v budoucího Steva Jobse nevzbuzuje. Jsou hlasití a konstantně z nich něco vytéká, nebo aspoň odkapává. Zkrátka super věc na to, aby se člověk vzpamatoval a rychle uvědomil, jak velkou dřinu za sebou má. A začnete být konečně vděční, že vaše děcka sice kradou v obchodě a mají vši, ale netrápí je reflux ani prdíky. Čičman si to nemyslí. Jakmile se v dohledu objeví kočárek, nadšeně zvolá „mimííí!“, vezme mě za ruku a běžíme pronásledovat nějakou vyšinutou šestinedělku, která kličkuje po chodníku, protože nás v poporodní psychóze podezřívá z toho, že ji chceme skřeta unést na plastové motorce.

Miminka máme samozřejmě také doma. Spoustu miminek. Čičman mi je vozí v kočárku zpravidla po několika kusech, z nichž menší panenky prakticky narve i do prostoru košíku pod kočárem. Ať dělám cokoliv, je potřeba tuto činnost okamžitě přerušit, protože Čičman mi přivezla děti na hlídání a ty je potřeba pečlivě napojit z bílé lahvičky a dát jim plíny. Z kojení panenek jsem naštěstí osvobozena.

A nejsou to jen hadry a mimina. O tom, že ve výběru partnera dnešní ženy už rozhodně nezůstávají v pasívní roli, mě přesvědčila dnešní Žmurova příhoda.

„Hele co jsem dostal!“ mává mi po vyzvednutí ze školky drobným předmětem před očima. „No to nevím“, snažím se zaostřit a zároveň včas uhnout, aby mi s tím nevypíchl oko.

„To je diamant a dostal jsem ho od Ambrožíny“ chlubí se Žmur. „Ambrožína si ve školce vybrala tři kluky, kterým dala své diamanty.“

„A to jich měla tolik?“ divím se. „Téda, ta je bohatá!“

„No, ona si vždycky vybrala svého oblíbeného kluka a pak si ten diamant odkousla z trička“ vysvětluje Žmur a opatrně mi vloží do dlaně růžový flitr.

Uvědomila jsem si, že až jednou budu hlídat Čičman jejich deset vřeštících dětí a prdět do děr svých vytahaných tepláků, nebo jezdit s dědkama na kole po sídlu, tak tou dobou stejně budu beznadějně out. Budu mimo, i když si budu natírat chleba koenzymem Q10 a poctivě pěstovat brain jogging. Hlavně si musím někam napsat, že místo marného poučování svých dětí a vnoučat je lepší jenom mlčet, nebo jen příležitostně významně vzdychnout. Jako moje babička na černou rtěnku.