Havrani a vědma Graciela

Začneme obligátně. Podzim je tady! Období, které s pochmurným chrapotem nazývám „přiletěli havrani“ a turbulentně zvyšuji dávky přírodních antidepresiv, burčáku a rozemletých netopýřích drápků. Prý je podzim barevný: příznivci tohoto názoru mají zřejmě na mysli zčervenalé prsty od přízemních mrazíků, když ráno narážíte do výlohy ve snaze najít v husté mlze vchod do lékárny. Nebo lahvově zelenou barvu kapek proti kašli, na kterých je fajn jen to, že chutnají jako Alpa a obsahují alkohol.

To ještě není nic proti tomu, jak jde podzimní atmosféře naproti můj táta. Máma totiž odjela na tři týdny k moři a táta převzal do svých kompetencí barák a zvířata. Protože má alergii na sluneční svit – a protože se podle mě každoročně těší právě na tyhle tři týdny starých dobrých časů, kdy může jíst přepálené tuky a nemusí psa oblékat do káro svetříku, když venku fouká. „Ale volej mu“ klade mi máma na srdce. „Ať mi tam něco nevyvede!“ Osobně se mi tedy moc nezamlouvá, aby někdo dohlížel jako mravnostní policie na člověka, který je plnoletý víc než půl století (a ještě zrovna já!), ale poslušně volám, že za týden přijedeme. Zvedne mi telefon na pátý pokus. „Ahóój!" zařve a je znát, že někdo na druhé usilovně ztišuje na plné pecky puštěnou hudbu, ale plete si hlasitost s tunerem stanic. “Jasný, přijeďte. Tak někdy příští týden jó?“, stihnu ještě odposlechnout, než se tajemný společník v pozadí začne hurónsky smát, nebo zvracet. Den před plánovanou návštěvou táta pro navození správného napětí telefon vypne úplně.

Ale toho nedbám a přijedeme. Na začátku ulice se mi poprvé rozklepou kolena, protože přímo před příjezdovkou k našemu domu stojí funebrácká dodávka. A dveře od baráku jsou otevřené dokořán. Myslím, že o mé nekrofobii jsem vám už psala víc než dost, tudíž vás teď nemůže překvapit, že místo oprávněných pocitů žalu nad ztrátou otce v prvotním šoku přemýšlím, jestli budu muset identifikovat mrtvolu a že si táta přes veškerá kladená přikázání zase zadělal na pěknej průser, až se máma vrátí. 

Potom ze dveří vyběhne náš labrador. Bezva, pes přežil. Doufejme, že se uměl prokousat do pytle granulí a neohlodával tělo, protože to identifikaci učiní značně komplikovanější, než bude i tak, protože mě budou muset funebráci propleskávat a dávat čichat k čpavku. Pár sekund intenzivního brain joggingu na téma funus a za psem se vyřítí táta. Křřřach, pustím tašku a kus skály ze srdce. „Co se tady sakra…?“ nestihnu doříct a táta už vypráví, že jeho kámoš, majitel pohřební služby, má zakázáno parkovat před panelákama, protože se lidi pořád děsí, kdo zase umřel. „Řek sem mu, že si to může nechávat klidně tady, mně to nevadí…“ Tak tohle je můj absolut táta. Někdo si na podzim staví před barák vyřezané dýně a někdo pohřební vůz.

A ještě jedna novinka, v sousedství se objevilo pár nových obchodů. Nebudu vás zdržovat jejich výpisem, protože až na jednu výjimku jsou neuvěřitelně bez invence. Vinárna s doplňkovým prodejem sýrů na místě, kde zkrachovala speciálka s vínama. Tak určitě, holandská gouda to vytrhne, zvlášť když je další sýrárna hned za rohem. Předražená italská trattoria místo předražené italské pizzerie, kam nikdo nechodil. Nepřísluší mi hodnotit podnikatelské záměry ani proprané prachy, ale uznejte, že tenhle kšeft se aspoň něčím odlišuje:

Zvenčí to vypadá díky celoplošné fólii na skle spíš jako herna.
Tak copak bude vevnitř, že to nesmí být vidět?

Vědma Graciela!
Taky si připadáte jako ve favele na kraji Rio de Janeira?
Dokonce odstraňuje kletby. A kdoví, jak je to s tou sexuální magií za neprůsvitnou výlohou...