Šest (sjetých) oslů s Cibulkou

Znáte coulrofobii, chorobný strach z klaunů? Víte, my se s M. občas strašně divíme a vnímáme jako jisté nedorozumění osudu, že zrovna my musíme mít celkem ujetý děcka. Ale když se společně zamyslíme, co může vzejít ze spojení nekrofobičky a coulrofobika, stejně nedojdeme k o moc nadějnějším diagnózám potomků. Mnoho párů spojuje třeba společný strach z uprchlíků, pokérovaného souseda, co se vrátil po dvaceti letech z Mírova, nebo zdražování plynu, nám stačí vytvářet si příjemné mrazení po páteři společnou vizualizací mrtvého šáši na rohožce přede dveřma, nebo klauna, co se úlisně směje svými parondontálními choboty pod rozteklým mejkapem a žongluje s mrtvými křečky. ´

Zatímco já jsem ale nikdy neměla potřebu brát děcka na funus, M. se rozhodl vyzvat svou coulrofobii na souboj a vzít Pižmiče do cirkusu. Toho jsem se odmítla společně s Čičman účastnit, dnes proto výjimečně bez autorských práv, zato s kompletní rekonstrukcí celého vyprávění.

„Původně jsem si oprávněně myslel, že po tom fiasku na začátku už nás snad ani nemůže nic horšího potkat“ začíná M. dramaticky a checkuje po skříňkách v kuchyni, jestli máme doma nějaký skrytý alkohol. „Vedle nás seděl prskavej dědek s předkusem a tlustým chlapečkem, kterej z něj pořád tahal prachy na bonbóny. Když si ten malej muffin narval lentilku do nosní dírky, poprskal dědek dvě řady před náma, jak se domáhal, jestli je v šapitó lékař“. „A nedal mi ani jednu lentilku“, přisazuje si Žmur.

„Potom to tak nějak rozvláčně začalo“, pokračoval M. „Pár vypelichaných nezvladatelně slinících oslů závislých na Valiu, kteří roboticky kroužili po manéži. Pojal jsem podezření, že je po každém kolečku hrůzy v šatně převlékali do kostýmů velblouda, kozy a pak slona. Dvě grínpízačky si tam už chtěly sundávat trička na protest, ale bohužel to přerušil Muffin, když se začal dávit maršmelounem a ten zvuk osly vyděsil natolik, že se málem ušlapali k smrti.“

„Řekni radši o těch klaunech“, pobízel ho netrpělivě Žmur. „Byli strašní?“ zeptala jsem se se zájmem. „O těch klaunech se mi bude zdát do konce života“, rovzpomněl se M., že ještě nenašel alkohol a nasucho polkl. „Myslím, žes měla jít taky – vypadali jako transsexuální zombie z nějaké posmrtné burlesky“ otřásl se. „Táta měl celou dobu ruce před očima, a když začali šášové vyvolávat lidi z publika, radši sbíral tomu chlapečkovi popadaný lentilky ze země, aby nebyl vidět.“

„To jsem ale dělal jenom proto, aby si měl co strkat do nosu, udusil se a konečně přestal šustit“ podrážděně zazdil Žmura M.. „A ty nemáš co říkat – chtěls odejít, už když tam byla ta hadí žena z Mongolska.“

„To byla hrozná nuda, mami. Paní v lesklejch děravejch plavkách, co si strčí flašku do pusy a pak na ní udělá stojku a nohama mává jak pavouk." 

„Nebudu. Tohle večer dělat fakt nebudu.“ vyměňuji si pohled s M.

„A to jste si nepočkali ani na medvěda na motorce?“ „Chtělas říct na převlečenýho osla na motorce?“ doplňuje mě dotčeně M. „Nechtěl jsem riskovat, jak řídí osel v plyšovým hacafraku na opiátech – vsadím se, že by si Muffin odkrknul cukrovou vatu a on by tam v šoku vyjezdil krvavou dálnici v obecenstvu jako sebevražedný atentátník a pak by mu už nic nebránilo rozjet se do ulic. Šli jsme okamžitě domů a přes moje hlasitá varování  jsme šli jako jediní  - připadá mi, že dneska už lidi úplně ztratili pud sebezáchovy.“

Příště jsem na řadě já. Nechci si přehnaně lichotit, ale myslím, že i kdybych vzala Žmura na náhodný cizí funus, odbydeme si to s větší důstojností!