Manuál na demolici bytu I.: Malování

Původně jsem měla v plánu obdařit vás nějakým šťavnatým reportem ze začátku školkového roku – třeba, že učitelky pracovaly brigádně jako štětky v rodinném penziónu na Istrii a já na to mám důkazy. Nebo že Žmurův nejlepší kámoš změnil sexuální identitu a nosí šatičky. Ale musím vás zklamat: školka zůstala stabilně beze změny. Žmur pořád chodí s Kryštofem, miluje Dorotku a ani po ročním platonickém vztahu se s ní nebaví, aby to nepoznala.

Nezbývá než sáhnout do kapes a vytáhnout pár zmuchlaných historek, které jsem vám naslibovala v létě a ještě se k nim nedostala. A začneme u malování.

Když děcka odjela na týden k babičce, propadla jsem na začátku týdne diagnóze ADHD.  Pobíhala jsem jako křeček ve šlapacím kolotoči a horečnatě přemýšlela, co všechno jsem kdy chtěla dělat a neměla na to čas. To máte knížky. Úklid. Piknik v parku. Srazy. Odkládané resty do práce. Vytáhnout ze zadní poličky chilli papričky a vařit pikantní jídla. Vymalovat koupelnu. Výsledkem těchto akcí byl zcela opačný výsledek, kdy jsem se nad Prahou prohnala jako hurikán Katrina a zplichtila nečekaně velký rádius věcí a činností.  Představíme si to názorně třeba na příkladu koupelny.

Vyškrabávám do záchoda zbytek připáleného chilli guláše, který splynul tělem i duší s hrncem, protože jsem se zapomněla u notebooku. Přitom se rozhlížím po koupelně. Co já jsem to jen chtěla. Aha – ta hnusná meruňková barva, co mě tady sere už od doby, co jsme se nastěhovali. Doufám, že se mnou souhlasně pokýváte. Na meruňkovou si může koupelnu vymalovat přiteplený módní stylista, nebo hrbatý zahradník, který prožil svůj první a poslední pohlavní styk v meruňkovém sadu. (Nechávám na vašem zvážení, kdo z nich byl předchozí nájemník). A zrovna kousek od nás je obchod s barvami, co má ve výloze chameleóna a při každém otevření dveří z něj táhne ředidlo jako z igelitového sáčku čichače na hlaváku. Okamžitě odhodím hrnec do dřezu a vyrážím.

Pokud se někdy chystáte malovat, připravte se na to, že nejvíc času vám zabere zásek v krámě. Já jsem porovnávala asi hodinu odstín „Voňavý rozmarýn“ s „Nekonečným oceánem“ a „Mrazivou Antarktidou“. Když už to vypadalo, že v krámě zakempuju přes noc a prodavač nemístně dlouho pokašlával a chrastil klíči, odhodlal se mi prozradit, že potřebuji paropropustný akryl a tohle jsou barvy na dřevo. Zklamaně jsem popadla „Tyrkysovou zátoku“ a nechala se vystrčit ze dveří.

Doma jsem našla váleček z minulého malování a pár igelitek. Po zkušenosti s tímhle malováním bych vám moc nedoporučovala chlácholit se tím, že si dáte pozor a zakrývání podlahy a nábytku mikrotenem je opatření na místě jen pro nešiky a postižené.  Já jsem přes svoji brilantní souhru hemisfér a vrozený kutilský šarm ohodila vanu a většinu nábytku. Zbytek barvy mi nakapalo do vlasů a dokonce i na zuby, když jsem je cenila vypětím při malování stropu balancujíc na vratké stoličce. A taky musím dodat, že přes to, jak se mi v prvotním nadšení zdála naše koupelna malá a malování jako super relax od duševní práce, je to jen pěkně a dárkově zabalený výjeb. Fušeřina, při které se zpotíte tak, že vám steče řasenka, dvakrát málem s brekem vytočíte číslo profesionálního malíře a jednou si pohrajete s myšlenkou, že podpálíte barák a koupíte si letenku do země, která nevydává hledané osoby. 

Ale po tom všem vám dopamin přece jen zalije vaše centra blaženosti.  I  tahle dřina má svůj konec. A je zázrak, že barva vyšla i na stěny, ačkoliv je nabarvená vana, vlasy, zuby, a šlápoty k lednici pro vychlazený drink. Uklidila jsem a netrpělivě vyčkávala příchod M.

„Ahój! Copak to tady tak smrdí?“ hlaholí za chvíli M. ze dveří.

„Ále. Jen jsem tady trošku uklízela“, odpoví skromně Psice hospodyňka a očekává zasloužený aplaus.

„Pane bože, co se to tady stalo?“ zařve M. leknutím z koupelny.

„Tobě se ten odstín nelíbí?“ zeptám se váhavě z chodby.

„Modrá je v pohodě“, huláká dál M. „Ale všude se ti to loupe!“

Přiskočím do koupelny a M. nekecá. Ze stropu a stěn se v houfech oddělují kolečka a proužky schnoucí barvy a krabatí se jako lstivý úsměv prodavače akrylátových barev. „Ale tohle ještě před půl hodinou nedělalo!“

Dotknu se jednoho kousíčku a upadne koláč. Co teď s tím? „To už máš teď jedno“, řekne Milý rezignovaně. Aspoň se teď už opravdu musíme přestěhovat. S tím teď můžeš udělat úplně cokoliv. Klidně ty díry natři třeba na červenou.“

Když na červenou, tak na červenou. Druhý den po vstupu do obchodu s barvami registruji ve tváři prodavače určité znepokojení. „Víte, já musím za chvíli na oběd“, začne se chabě vymlouvat, ale já jdu najisto. „Potřebuju jasně červenou. Jako je Coca-Cola nebo tepenní krvácení. To ho trochu vyděsí, ale vyštrachá poptávanou lahvičku a já jdu domů obtáhnout fleky. 

Vypadají…trošku jako buňky:

Jedna skvrna má zaječí uši, tak mu přikreslím dalšího:

Takže vlastně docela dobrý, kdyby se Žmur po návratu šel dívat na pohádku, jak slíbil a kdyby místo toho nevylezl na stoličku, nevyčóroval lahvičku barvy a vedle ležící štětec a nešel si vymalovat k sobě do pokoje:

Od té doby se stala Žmurova freska předmětem spekulací. Podobně jako na ultrazvukovém snímku nenarozeného dítěte tam každý vidí něco jiného. Třeba medvěda s klackem, jak běží za lamou.

Červená je prostě fajn. A nejlepší je, že i po Žmurovi zbyla ještě větší polovina obsahu!