Když Alzheimer, tak s Hopkinsem

 

Jsem hroznej hypochondr, ale to už víte. Kromě toho si o sobě taky myslím, že bych byla ultimátně poddajný médium na hypnózu. To kdybyste třeba náhodou věděli o nějakým kouzelníkovi, co svou poslední asistentku v boxu omylem přeřízl motorovou pilou. Možná bych mohla vystupovat i bez kouzelníka. Dovedu totiž zdatně zhypnotizovat sama sebe.

Na Netflixu je konečně Otec s Anthony Hopkinsem, za mě nejlepší podání Alzheimerovy choroby ever. Jste na sebe hrdí, že u filmů nebrečíte? Tady o svou plaketu otrlýho diváka přijdete nejpozději na konci, vsaďte se o balení papírových kapesníčků.

Anthonyho demence se nezrcadlí jen v chování příčetných lidí okolo. Pomocí časových smyček a chybějících scén se výpadky přenáší i na diváky, takže se můžete spolu s Hopkinsem upřímně rozčilovat nad tím, co zase sakra dělá ten nesympatickej chlápek na jeho gauči, a proč místo jeho dcery přišla domů úplně cizí ženská. Jednou se z těch vašich nesmyslů zblázním!

Jediná jistota jsou přitom vaše hodinky, který si schováváte spolu s ostatními poklady do trubky pod vanu. Proč? Protože vám je někdo neustále krade. A to je další skandál k nábytku, který vám někdo naschvál pořád přeskládává. Existenční drama na pár metrech čtverečních bytu, o kterým si myslíte, že je váš. Ale není. A taky film o truchlení dcery nad tátou, co pořád ještě žije.

Zkrátka klobouk dolů. Kdybych byla schopná odehrát tenhle výkon, chytla bych Alzheimera nejpozději do týdne, jako běžný lidi zánět spojivek. Mimochodem, věděli jste, že nejmladší pacientce českého Alzheimer centra bylo 37 let? A že se věk pacientů neustále snižuje? Doslova epidemie demence, bijí na poplach vědci.

To už člověka přinutí k zamyšlení, jak si stojí na svém osobním žebříčku kognitivních funkcí. S roztržitostí jsem na tom mizerně snad od narození, ale můžu vám říct, že od shlédnutí filmu Otec to se mnou jde vyloženě z kopce.

Začala jsem si totiž všímat nenápadných signálů. Příznaků, na které jsou bohužel lidé okolo mě zvyklí. Soucit? Zapomeňte, ani to s nimi nehne.

„Éém, můžeš mě prosím prozvonit? Někdo mi zase sebral telefon“ říkám třeba dětem nebo Emovi i několikrát týdně. Dotyčný většinou protočí oči a odsekne „máš ho určitě zapadlej za polštářem!“. A většinou tam fakt je. Ale kdoví? Možná si ho před nimi schovávám, aby mi ho nikdo nevzal. Třeba je nejvyšší čas začít si odkládat mobil a šperky za tu uvolněnou cihlu pod sprchovým koutem. Anthony to měl promyšlený.

Protože když už teda jsme tedy nakousli rodinný gaslighting: někdo mně nejspíš krade peníze přímo z peněženky. Pořád jen vybírám a všechno platím kartou, ale v peněžence mi zůstává sotva pár usmolených drobných.

Ale nejhorší je, když přijdete do práce, dobře no, s nalepeným mobilem před očima a z vašeho stolu mezitím vyházel krabičku houbovýho čaje. Taky ho utřel a drze si připíchl na paraván fotku úplně cizích dětí.

Jakmile jednou uvidíte démonicky šíleného Hopkinse, donutí vás to dívat se na ty neznámé děti na fotce jinak. „Hledáte někoho?“ zeptá se vás pak úplně cizí ženská podezřívavě, protože vypadám asi úplně stejně jako fantom korporátu. Legendární zloděj, který tady před lety kradl notebooky za bílýho dne.

A to už vám teda neomylně dojde, že nemáte Alzheimera, tadá! Jen jste v úplně stejný sekci, ale v jiným patře korporátu. Uf. Dokud mi nezazvoní mobil, ve kterým mi někdo začne nabízet pojištění a oslovovat mě jako paní Šiškovou. Zapomněla jsem snad svý příjmení? A do jaký šílený databáze jsem registrovala svý číslo?

Říkám vám, na nějaký filmy by měli dávat varování jako na cigarety. A já mám další položku do filmovýho blacklistu ke všem dílům Conjuring.