Třídní hrůzky

 

Když jsem byla malá, se sadistickým úšklebkem jsem se těšívala, jak jednou budu chodit na třídní schůzky. Jak si na sebe navleču svůj nejlepší mohérovej svetr jako máma, nasadím si na ksicht ten nesnesitelně dospělej výraz, a pak budu doma svý děti hysterickým tónem usvědčovat, že o přestávkách hází namazanej chleba na strop a já to vím.

Z toho jsem dávno vyrostla. Stejně jako z přesvědčení, že si za výplatu budu kupovat opulentní množství barbín a maršmelounů.

Aktuálně spadly třídní schůzky na žebříčku popularity někam mezi preventivku u zubaře a čištění ucpanýho hajzlu. Nechce se vám, ale musíte. Stejně jako po těchto nezbytných úkonech se pak nějakou dobu přetřásá otázka osobní nedbalosti versus genetických dispozic.

Třídní schůzky obou dětí se většinou odehrávají stejný den, i když probíhají v odlišných vzdělávacích podnicích. Nejspíš na to existuje nějaká komise, která vyhodnotí počasí, postavení planet a obecný depresívní potenciál daného dne.

Pro nás doma to znamená, že si musíme rozdělit, kdo jde na Čičman a kdo na Žmura. Em na to má nějaký zvláštní smysl nebo to má v hlavě dávno propočítaný jako Rainman. Se 100% úspěšností chodí zásadně na schůzky dítěte, který je v daným kvartálu bezproblémový nebo dokonce na stoupající křivce své výkonnosti.

O (ne)úspěšnosti vašich dětí se přitom pochopitelně jako rodič nedozvíte, protože otázky i skrytě směrované na školu vaše děti odpálkují automatickou odpovědí: „jo, dobrý“, „nevím“, „nic“, nebo „jasně, že bych to řekl/a, kdyby to bylo důležitý“ (never ever).

„Ale po minulým fiasku si vybírám první já, na koho půjdu“ zabírám si u Ema, kterej ví. Ví, že si zase vyberu blbě.

„Už umíš dělit pořádně pod sebou?“ ptám se Čičman. „Jo, dobrý“ odpoví, aniž by si sundala sluchátka. „Koupilas mi něco ke svačině? Mám hroznej hlad.“ (protože určitě házela svůj krajíc chleba na strop, čtu mezi řádky).

„Nechceš si zahrát pexeso?“ jdu na to se Žmurem od lesa. „A když jsme u toho hazardu, hrajete ještě o přestávkách o prachy?“ „Nevííím“ zahučí Žmur. „Ale dostal jsem teď jedna mínus z elektrickýho obvodu“.

„Dobře, beru Žmura“ hlásím Emovi, který jen s úsměvem lehce pokrčí levým ramenem.

Poslat na schůzky Ema je v gender nevyváženém pedagogickém kolektivu jako poslat George Cloonyho na nákupy do DMka.

„Když mi učitelka potřetí opakovala, jakej udělala Čičman pokrok ve slovních úlohách“, už jsem jen skromně mávnul rukou. „Pak se rozplývala nad jejím slohem, ale to už ji začala okřikovat nějaká zoufalá matka, že ve třídě snad není jen Čičman“. Měli byste vědět, že mě přesně tahle duhová víla minule zpražila, jestli se s Čičman aspoň někdy učím a že má nejspíš poruchu pozornosti.

Dál už to Em nerozebíral, ale pravděpodobně ho pak úča vlákala do kabinetu pod záminkou prohlídky Čičmaniny vítězného linorytu na téma jaro, kde ho spolu s dalšími kolegyněmi krmila zabaveným proviantem žáků a lichotkami o jeho rodičovské výjimečnosti. Být chlap ve škole je tak jednoduchý.

Být ženou na třídních schůzkách a následných konzultacích je vždycky za trest. Učitelky mají stejně jako Em silně vyvinutý šestý smysl, konkrétně na to, co si o nich myslíte a kde přesně jsou vaše slabiny.

„Musela jsem ho podruhé přesadit“ cedí přes zuby češtinářka. „A ty jeho slohy, ta stylistika, ta úprava, ty neshody podnětu s přísudkem“ nespokojeně mlaská a mně se chce zařvat, že to má po Emovi, kterej by si to tady měl správně vyžrat do poslední hrubky.

„A ten jeho elektrický obvod? Co vám k tomu mám dodat. Napadlo by vás strkat si dráty do nosních dírek?“ hýří zklamáním fyzikářka.

Ale dno mého kalichu hořkosti jsem si olízla až u matematikářky. „Spoléhá na nějakou svou vnitřní logiku, která ho občas zrazuje. Asi se domnívá, že učit se vzorce je pod jeho úroveň“.

„A jak to myslíte? Jakože třeba objem krychle nespočítá jako, ém, O = a x b x c, ale že si to odvodí?“

„Vidíte, a tohle je přesně ono. Objem krychle se počítá jako V = a³. Aspoň už víme, po kom to má.“

Příště vsadím na Čičman!

Em na schůzkách

Psice na schůzkách