Hip, hap, hop!

Jestli jsem vám v minulém postu psala něco o veselém konci léta opravdu já, musela jsem být asi na tripu. Dnes začneme tím, že doma opět vypukla zombiekalypsa a právě teď se mi za zády strnulými pohyby klátí postavičky generující při každém kýchnutí takové množství zeleného slizu, že by z toho v batolecím kurzu Kutílků vyrobili padesát mucholapek a ještě by vyšlo na pistáciový puding. Ani do toho Korporátu nemůžu chodit s pocitem satisfakce, protože ze strnišť nefouká a paraplíčka se dají použít jen do koktejlů. Navíc mám odložené podzimní kurzy, a v takové chvíli nezbývá, než sáhnout do kouzelného klobouku aktivit, kterých se Psice většinu roku štítí, a vytáhnout si slosovací míček s nápisem „Sport“. Konkrétně nejbližší fitko, kam chodí všechny holky s nalepovacíma nehtama v barvě svých kosmo elasťáků, a nikdo si před vchodem o futra tajně neoklepává bláto ze svých jediných sportovních bot do lesa, tedy až na jednu výjimku. A všichni už víte, o koho zase jde, žejo.

Včera jsem hodně přemýšlela, jestli vsadit na jistotu s Lakšmí, která si v hodinách jógy vášnivě líbá kolena, lokty, či jiné tělesné výběžky (svoje) a při závěrečné meditaci zaujatě hněte krční páteře (všem), nebo se pustit do zcela nové disciplíny. Zvítězil můj přirozený masochismus a přihlásila jsem se na hodinu jumpingu, protože v popisu lekce byl zmíněn jako nejúčinnější booster endorfinu a na to Psice slyší – ať už to napíšete na čokoládu, důtky, nebo trampolínu.

S heslem „radši přijít pozdě, než přijít škaredá“ jsem si namalovala si oční linky a rudé rty, abych mohla se svou nadlimitní dávkou endorfinů na konci lekce odhopsat rovnou na sraz (tak velká masochistka, abych šla jenom cvičit, zase nejsem). To se vymstilo, protože jsem hned ve dveřích schytala černý bodík od instruktorky a trampolínu opřenou o zeď, kterou nikdo nechtěl. Proč ji nikdo nechtěl, jsem se dozvěděla velmi brzo.

"Poprvý na jumpingu?" ptá se instruktorka v jedovatě fialovém dresu a je to typ, se kterým to ve sportu nikdy nevyhraju: malá, s krátkýma svalnatýma nohama a houževnatým pohledem. Připomíná mi trochu sklípkana, ale radši jen horlivě kývám a tvářím se, že jsem v poho a mám nastudováno.

„Oukeeej“, zařve Sklípkan. „Dáme si po celou dobu lehký kardio a do toho občas trošku zabereme. Pěkně si dupu do svý trampošky a ručník mám před sebou, budeme dělat přestávky na pití“.  Váhavě si pověsím na tyčku před sebe aspoň papírový kapesník a Sklípkan pouští kazeťák. A přesně v tomto okamžiku pochopím, proč právě moje trampoška stála na hanbě u vchodu a nikdo ji nechtěl. V kombinaci s mojí výškou a dlouhýma nohama se pohybuju v úplně jiných výškových hladinách, než Sklípkan a ostatní cvičenky.  Někde mezi stropem a orbitální dráhou. „Dupej silou dolů“ cedí přes zuby Sklípkan, ale tahle rada mě fakt nepomůže, jen těsně líznu hlavou kolem zářivky. A tak zatímco někde hluboko pode mnou Sklípkan tančí svůj ďábelský kozáček, zpomaleně vykopávám labutí jezero vysoko nad hlavami přítomných a připadám si jako Neil Armstrong na procházce po Měsíci nebo člověk, který právě zažívá klinickou smrt a dívá se svrchu na zpocený lékařský tým.

V životě bych neřekla, co Sklípkan zvládne za efektivní pohyby v doprovodu hudby, kterou jsem dosud považovala za zcela neškodnou, jako Elvis Presley, nebo Bob Marley. Ale po skončení hodiny bych uvěřila, že se dokáže během deseti sekund  rozkmitat na rychlost světla a rozpadnout na atomy i za hudebního doprovodu „Holubí dům“ a pak se proměnit v černou díru, co nás všechny sežere jak malinu. Ke konci už aspoň rezignovala a přestala mě odvolávat zpátky na zem, takže jsme si v závěru mohly střihnout kung-fu legendu, kdy Sklípkan boxoval v rytmu 400 bpm a já se stala létajícím ninjou, přičemž kolem nás místo okvětních lístků sakury lítaly moje zpocené papírové kapesníky.

Jestli jumping opravdu podporuje uvolňování endorfinu, není úplně jisté. Podle nezaměnitelných zvuků v tělocvičně ale něco určitě uvolňovat musí. Taky jsem pochopila, proč mají slova „tramp“ a „trampolína“ společný slovní základ. V obou případech se domů ploužíte nejistým krokem, s bolavým břichem a palčivou otázkou, kterou si zodpovíte s jistotou až v koupelně: totiž jestli jsou ty spoďáry mokrý od potu, vylitejch ionťáků, nebo něčeho úplně jinýho.