Bez podprdy

 

„…a všichni jsou tam na ulicích tak nějak víc uvolněný. To je totiž tím, že ženský tam nenosí podprsenku. Žádný, mladý ani ty starší. Chystej se. Čekám, že maximálně do dalšího léta je tenhle trend v Praze taky.“ hýří Em po prodlouženém víkendu v Barceloně optimismem.

Když se řekne „bez podprdy“, vybavím si paní Myškovou ze školkový jídelny, která podle tvaru a zakončení svých mléčných žláz musela prokazatelně některý děti v tomto předškolním zařízení kojit. A nejsou to jen předškolní fantazie, bez podprdy a v bílým tričku je i na společný fotce.

Ostatní učitelky v tuhých podprdách z Jitexu stojí od paní Myškový v upjatém odstupu, protože byla zjevně rebel i v téhle době, kdy si ženský neholily podpaží. Na fotce bohužel není zobrazen školkový údržbář, abychom si udělali obrázek o tom, kam by se v téhle společnosti zařadil typický šovinistický boomer. Podle mě by stál u učitelek, ale čuměl do dekoltu kuchařce.

„No tak to ani náhodou“ řekla jsem na to Emovi, protože jsem v tomhle ohledu přeneseně i doslova celkem sešněrovaná. Prostě si bez ní připadám jako selka na lascívní pohlednici z Tyrolska, a hlavně na vlastní oči vidím estetický efekt „bez“ a „s“. Dudy a nebe. 

Zároveň mi ještě zbývá pár let a stupňů odpudivosti do věku, kdy budu záměrně přivádět mladíky na ulici do rozpaků rozparkem až do poloviny krajkových kalhotek a u toho se budu krákavě smát smíchem staré čarodějnice. Pojď k mamce!

Takže jsem Emovy utopistické představy o světě bez podprsenek na pár dnů vypustila, aby se ke mně vrátily jako bumerang. Dávejte si pozor na to, co si lidé kolem vás přejí.

Minulý týden jsem si nehtem rozhňápla mateřské znamínko na zádech. Teklo z toho docela dost krve, a to opakovaně, protože se nacházelo přesně tam, kde se zapíná podprsenka. Zašla jsem se svým zuboženým névem na chíru, kde bylo do 5 minut po všem.

Vsuvka: Taky máte rádi chirurgii? Mně tenhle lékařský obor fakt baví. Ležíte na lehátku a smějete se vtípkům chirurga, jestli to může vzít i s lopatkou, protože víte, že nežertuje. Pravý opak mé praktické doktorky, kam přijdete s podezřením na slepák a odejdete s úplně stejnou bolestí, dietním doporučením a sadou diagnostických proužků pro analýzu moči.  Chirurgie má výsledky hned, jen už je nemůžete vzít zpátky.

„Tu podprsenku si ani neberte“, okřikne mě sestra, když se strojím v koutě ordinace a mám v úmyslu civilizovaně odejít. "Jako jak neberte?" 

„Přece si nebudete dráždit čerstvě operovanou ránu“ odpoví mi logicky, až znejistím, jestli mi ten doktor pod rouškou lokální anestezie fakt neodříznul a nevykostil půlku zad. „Aha“ zmůžu se pouze na tuhle vysoce bystrou a sebevědomou odpověď. Poslušně si sbalím pushupku do batohu, nahodím tričko a vycouvám do čekárny narvaný pacienty, abych prošla svou uličkou hanby.

„Pooperační komplikace. Beru si dneska home office“ napíšu rovnou šéfovi a pokračuji do metra. „Haló, my nemáme podprsenku!“, vyřvávají moje prsa na celej vagón. „Možná umíme i jódlovat!“ „Pojď k mamce!“ slibně mrkají na školní výlet včetně učitele. A víte co? Dneska jdu do práce s podprsenkou na čerstvé ráně. Ať mi ty záda klidně uhnijou, ale rozvolněný trendy z Barcelony si za mě prosím vezměte na starost někdo jinej!