Proč je lepší chovat labradora než otužilce

 

Někdy se s Emem ptáme proč. Proč zrovna my musíme mít otužilý dítě. Tyhle otázky vás napadnou hlavně při pohledu na mě. Jo, jsem člověk, kterej právě vyšel ze sauny, obloukem obejde bazének a zapadne do sprchy. Ne, abych na sebe lila studenou a ani vlažnou. Ale abych si dopřála zaslouženou horkou koupel. Potom si taky beru na letní srazy šálu. Dá se na ni sedět a po západu slunce je to věc, do které se dá zamotat a přežít tak i teploty atakující 25 stupňů a méně.  Můj nejlepší dárek k Vánocům jsou rukavice na baterky a můj syn je otužilec.

Což vyvolává otázky. Například kdo je Žmurův biologický otec, protože Em v létě rozhodně nenosí šálu jak magor, ale do vysněného života v permafrostu má taky dost daleko. Podle mě za to může ten výlet na Dachstein, který jsem absolvovala v pokročilém stádiu gravidity. Na vrcholu jsem tenkrát funěla s preventivně překříženýma nohama. Sice jsem se nezapsala do vrcholové knihy předčasným porodem, ale ledovec na vyvíjejícím se plodu zanechal stopu.

Žmur se narodil, jak jinak než na Silvestra a do tuhých mrazů. Bylo to moje první děcko, a tak jsem poslouchala rady dětský doktorky a redakce časopisu Maminka. Balila jsem Žmura do tolika vrstev, že ho Em někdy hledal v kočárku jak matrjošku. Během šestinedělí se Žmur naučil, jak si strhnout čepici. V necelém roce začal chodit a otevírat si mrazák – nejspíš se k této aktivitě vybičoval jen proto, aby mohl pojídat ledíky a házet si je do vany, když jsem mu připravila večerní teplou koupel.

Postupně si na to zvyknete (ne že byste měli na výběr). Žmur prostě tajemně ztrácí čepice, záhadně se mu rozjíždí zipy na bundě a během výletu se nečekaně ocitne uprostřed potoka (v tom lepším případě se po cestě stihne svlíknout). Jen si utáhnete šálu a zastrčíte si svoje troje legíny hlouběji do pletených fuseklí.

Žmur je stejnej jako labrador mojí mámy. Máma si hrozně potrpěla na správnou metodiku výchovy – ať už moji nebo Brita. Vychování našeho psa proto  připomínalo mou pubertu. Někdy jsme mámě splnili přání, obvykle za tím ale stálo jen špatné svědomí. Typickým výsledkem venčení bylo, že Brit zdrhnul do polí hned za barákem. Ale máma zachovala dekorum - aby to vypadalo, že její pes není jen tak mýrnyx týrnyx v prdeli, ale vycvičený. „Utíkej! Sejdeme se u rybníka!“ vyřvávala máma směrem za uprchlíkem. U rybníka se opravdu ukázal, aby se do něj přišel svlažit a roztrhat kačenu. Zhruba po půlhodině křižování po hladině mámě dekorum došlo.

„Tak a už mě to nebaví“ řekla vyčítavým hlasem, protože i když je rozčilená, nikdy nemluví sprostě. Brit se ani neotočil. „A teď už se opravdu zlobím“ prohodila za dalších deset minut. To už byl opravdu vrchol, kdy normální lidé střílí ostrýma. Někdy v tu dobu Britovi došlo, že ho kachny zase přelstily a vylezl z vody. „No vidíš, jak umíš poslouchat. Hodnej pejsek!“

Na to si často vzpomenu, když jsme na výletě a Žmur před sebou uvidí vodní plochu. „A hele, tady máme pěknou díru v ledu“ radoval se takhle Žmur na Lipně, aby tam před zraky užaslých bratranců vlezl aspoň po kolena.

To samý mě mohlo napadnout před naším velikonočním výletem ke smaragdovému jezírku v lese. „Budu se moct jen tak malinko vykoupat?“ loudil Žmur už před barákem. Přislíbili jsme.

„Svlíkni si trenky a mazej“ koučuju polonahýho Žmura u jezírka. Říkám to jen proto, že se mi nechce tahat přes vesnici s mokrýma trenkama v ruce. Ne proto, že bych mohla jeho koupel jakkoliv zvrátit. Dvojice výletnic za stromem v tom ale slyší něco úplně jiného.

„Šmarjá, chudáček kluk malej nebohej, dyť tam zmrzne“ děsí se procházející důchodkyně. Její užaslá kámoška začne mluvit až za zatáčkou. A vsaďte se, že bych si to za rámeček nedala. Nejspíš ho podle ní taky nekrmím a típám do něj cigarety, když jsem ve špatným rozmaru. Za mě je zkrátka souboj otužilý dítě versus labrador 1:0 bodů ostudy!