Emův nový účes

 

Jestli jsem se za ten poslední podělanej rok v něčem posunula, a to je kadeřnická soběstačnost. Dřív jsem považovala kadeřnické úkony za něco, co se svěřuje odborníkům. Zuby si taky sami neplombujete a císařský řez se taky nedělá doma na lince, žejo. I když s rozmachem domácích porodů a koktejlů z placent… ale o tom to dneska nebude.

Chtěla jsem tím říct, že jsem pro závislost na kadeřnicích stejně neměla objektivní důvody. Jestli si pod pojmem návštěva kadeřníka představíte takový to spokojený rozvalení před zrcadlem s očekáváním kvalitního vlasového sexu, tak moje návštěvy kadeřnic byly vždycky spíš jako schůzka s úchylákem.

Klíčový bylo udržet celou dobu pozornost na tom, kde má právě ruce. A pak utéct z křesla dřív, než provede něco, s čím zásadně nesouhlasím. Což většinou následovalo obratem po „ještě to trochu prostříháme“ nebo „jen malinko zarovnám tu ofinku“.

První loňský pokus o samoobsluhu dopadl tragicky. Výsledkem bylo, že jsem vypadala jako zvědavé štěňátko neustále klopící hlavu napravo, nebo pacientka po mrtvici. Záleželo jen na tom, jak jsem u toho vytřeštila oči. Postupně jsem se prostříhala k výkonům, za které jsem si vysloužila přezdívku „Schillerka“ a podle mého skromného mínění otevřené dveře do všech prestižních salónů krásy. Problém je, že jen do těch, které se věnují sebestříhání, jak odhalila čerstvá bolestná zkušenost s Emem.

Emovi samozřejmě nemohla perfektní kondice mého střihu ujít. S každým pramenem jeho přerůstajících vlasů se odvažoval jít ve svých požadavcích na kadeřnické služby níž a hlouběji. A jednoho dne se mě zeptal, jestli bych ho ostříhala. To byl novej milník našeho vztahu. Je to podobný tomu domácímu císařskýmu řezu – může z toho být spousta euforie, co za ty obavy stála. Ale taky ufiknutý kousky, který už nikam nepasujou. A to vaši partnerskou důvěru zrovna neposílí.

Rozhodla jsem se postupovat opatrně. Výsledkem první hodiny bylo pár chuchvalců, ze kterých by se dala udělat zimní paruka pro našeho křečka. Za mě vypadal jako Brat Pitt, ale to bylo pánovi málo. „Vždyť vypadám úplně stejně!“ zhrozil se Em a došel si pro zastřihovač vousů. Chci, abyste věděli, že si ho přinesl sám.

Následovala ostrá výměna názorů na téma „jak-to-doprčic-držíš“. Fakt by mě zajímalo, kolik chlapů by doma uvítalo partnerky, které mají zkušenost s úchopem zastřihovače vousů. Em mezi příznivce vousatek bohužel patří.

Když už jsem se ten bazmek naučila ovládat, šlo to lehce. Až moc. Prameny lítají po celém pokoji, děti napjatě zadržují dech nebo hlásí aktuální podobu. „Teď vypadáš jak indián tati. A teď jak černošskej raper!“

„Mně už je to všechno jedno“ odpovídá Em odevzdaně. „Asi bude nejlepší, když se to vezme teda rovnou dohola.“ Chápete to? Kadeřnice by mu za to napočítala cenu za čtyři klienty.

Baterky v zastřihovači došly právě ve chvíli, kdy Emovy vlasy ze všeho nejvíc připomínaly remízek v čerstvě zoraném poli. V severokorejském katalogu povolených účesů by to bylo „nahoře párty, po stranách koncentrák“. Em zaslepený svým zoufalstvím a chuchvalci v očích vybíhá a zapojuje vybitej zastřihovač do jedný z padesáti nabíječek v prodlužce. A trefí se do tý nejzáludnější – konektor sice odpovídá, ale vnitřní napětí bohužel ne. Zato o napětí v pokoji by dalo krájet voltmetrem.

V zastřihovači to fialově zabliká, a tím je naše kadeřnická show u konce, dámy a pánové. Pozdější pitva prokáže, že je vevnitř je spálenej na uhel. Stejně jako mé kadeřnické sebevědomí. Je pátek odpoledne, dohola bude nejdřív v pondělí. Em si na svou agrární krajinku s remízkem nasazuje kulicha i když zvoní jen kurýr a netrpělivě vyhlíží zásilku nové vlasové sekačky. Myslím si, že to je všechno jen o trpělivosti. Vždyť kolika lidem posraly život kadeřnické učnice? A kolika Schillerová?!