Hrachovková výzva

 

Víte, co je poslední stádium pesimisty? Když začne hledat na věcech aspoň proton něčeho dobrýho. Je to stádium rozkladu a přeměny, ve kterým mu není komfortně, ale na to se stejně nikdo neptá.

Najít proton něčeho dobrýho na online výuce je hodinářská práce. O přestávkách poslouchám videa z TikToku a v hodinách jsem svědkem postupného rozpadu osobnosti učitelky nebo zabavuju katalog Lega mazaně ukrytý pod pracovním sešitem z matematiky. Naštěstí se připomněl správce naší jídelny. V jeho mailu bylo nasekaných víc gramatických chyb než ve Žmurově diktátu a nechyběla ani tradiční hromadná obžaloba rodičů, kteří mají nedoplatek na kontě. Přes to všechno se mi cvičeným okem v jeho sdělení podařilo odhalit pozitivní věc – nabídku odběru obědů od 12 do 12:45. A v mé hlavě se okamžitě zrodil plán.

Abyste pochopili souvislosti: Naše děti v jídelně prakticky nejí. Oběd v jídelně je pro ně něco jako jít na freak show s kámošema. Občas se vám z nějakých obzvlášť nechutných kousků zvedne kufr, ale většinou se dobře pobavíte a upevníte sociální vazby s vrstevníky sdíleným odporem. Což je nám špatným matkám celkem u prdele. Co ale zvedne ze židle i předsedkyni klubu špatných matek je, když děcko rozrazí dveře, vyvrhne aktovku na zem a zařve, že má hlad – a to všechno půlhodinu po tom, co už přece obědvalo.

„Hlad? Přiznejte se, co jste dělali v jídelně?“ ptám se jako největší lakomec na světě a bráním lednici vlastním tělem. Nejsem jen špatná matka, jsem taky investor, co za tyhle tristní výsledky platí měsíčně pětistovku na jednoho.

„Dneska to bylo strašný, mami. Představ si, že z toho masa lezly žíly jak z Karlose Vémoly.“

„Něco zelenohnědýho, nevím, jak se to jmenuje. Už si můžu namazat chleba?“

„Bramborová kaše posypaná mákem a cukrem.“

Ptala jsem se spřátelených matek a všude to bylo stejný. Všechny děti ale projevují paradoxní zájem do jídelny chodit, což upevňuje mé podezření na obědové panoptikum.

Ema to taky zajímalo, a tak zbývalo jediné: zakliknout meníčko a dostavit se ve stanovenou dobu s vlastním jídlonosičem. Ikonická hrachovka s uzeným, na tom snad není ani co pokazit, ne? Zapřísahám se před dětmi, že ji sním do poslední lžíce.

Před školou na slavnostní otvíračku čekám úplně sama, což samo o sobě nevzbuzuje přehnaná očekávání o úrovni podniku – na rozdíl od fronty na vyhlášené pho na Jiřáku, kam můžu jen závistivě pošilhávat. Aspoň nikdo neslyšel, jak mě kuchařka vyřvala kvůli tomu, že jsem zapomněla posraný čipy nezbytný k výdeji. Při sprintu zpátky domů jsem začala svého výchovného nápadu litovat naplno.

S trpkým úsměvem a kompletní sadou čipů nečekám frontu podruhé a hrachobraní může začít. Plesk! Naběračka zelené hmoty letí do krabičky a do ní mlaskne plátek uzenýho jak facka. Už teď jsem si poměrně jistá, že maso nedám.

Doma se všichni horečnatě seběhnou jako k dovážce z Four Seasons včetně osobní audience šéfkuchaře.

Podávám polévku, v objednávkovém rozhraní nazvanou anínská. Nikdo neví, co si pod tím má představit, mlčí dokonce i Google. Jestli mlčíte i vy, anínská polévka je voda s mrkví a spoustou kulinářské ignorance – nic víc, nic míň.

Em: „To je něco z koncentráku, ne? Nejmenuje se to po Anně Frankové?“

Žmur: „Fuj, tu si pamatuju! Ta mrkev vypadá jako blitky, že jo?“

Čičman po jedné lžíci: „Omlouvám se, už jsem úplně plná.“

Psice: „Náhodou. Kdyby tam nebyla ta mrkev, byla by to celkem dobrá uvařená voda.“

Přesouváme se k druhému chodu.

Em: „Myslel jsem, že mě na hrachu nemůže nic překvapit, ale tohle není hrách. Je to hmota odolávající gravitaci – všimněte si, že neodpadne, ani když dám lžíci dolů.“

Žmur: „Dejte mi kousnout toho masa, s tímhle děláme tyranosaura. Hele: Uáááhééé!“

Čičman: „Už si můžu namazat chleba?“

Pokud vás zajímá, kdo jediný měl výčitky svědomí vůči kuchařkám a plýtvání s jídlem, byla jsem to já. Dvě porce hrachovky jsem zvládla s vypětím všech sil a neradostnou vyhlídkou zácpy po následující dva týdny. Zbývají mi tu dva kelímky anínské a jeden a půl plátek masíčka dvou barev a tajemné chuti. 

„Tyhle žoužavý masa jsme na základce cpali do vázičky s plastovýma karafiátama“ sentimentálně zavzpomíná Em. Tak kdyby vám chyběly vzpomínky, nebo přebývaly hladové slepice, pište si o ně do komentářů.