úterý 9. března 2021

Hrachovková výzva

 

Víte, co je poslední stádium pesimisty? Když začne hledat na věcech aspoň proton něčeho dobrýho. Je to stádium rozkladu a přeměny, ve kterým mu není komfortně, ale na to se stejně nikdo neptá.

Najít proton něčeho dobrýho na online výuce je hodinářská práce. O přestávkách poslouchám videa z TikToku a v hodinách jsem svědkem postupného rozpadu osobnosti učitelky nebo zabavuju katalog Lega mazaně ukrytý pod pracovním sešitem z matematiky. Naštěstí se připomněl správce naší jídelny. V jeho mailu bylo nasekaných víc gramatických chyb než ve Žmurově diktátu a nechyběla ani tradiční hromadná obžaloba rodičů, kteří mají nedoplatek na kontě. Přes to všechno se mi cvičeným okem v jeho sdělení podařilo odhalit pozitivní věc – nabídku odběru obědů od 12 do 12:45. A v mé hlavě se okamžitě zrodil plán.

Abyste pochopili souvislosti: Naše děti v jídelně prakticky nejí. Oběd v jídelně je pro ně něco jako jít na freak show s kámošema. Občas se vám z nějakých obzvlášť nechutných kousků zvedne kufr, ale většinou se dobře pobavíte a upevníte sociální vazby s vrstevníky sdíleným odporem. Což je nám špatným matkám celkem u prdele. Co ale zvedne ze židle i předsedkyni klubu špatných matek je, když děcko rozrazí dveře, vyvrhne aktovku na zem a zařve, že má hlad – a to všechno půlhodinu po tom, co už přece obědvalo.

„Hlad? Přiznejte se, co jste dělali v jídelně?“ ptám se jako největší lakomec na světě a bráním lednici vlastním tělem. Nejsem jen špatná matka, jsem taky investor, co za tyhle tristní výsledky platí měsíčně pětistovku na jednoho.

„Dneska to bylo strašný, mami. Představ si, že z toho masa lezly žíly jak z Karlose Vémoly.“

„Něco zelenohnědýho, nevím, jak se to jmenuje. Už si můžu namazat chleba?“

„Bramborová kaše posypaná mákem a cukrem.“

Ptala jsem se spřátelených matek a všude to bylo stejný. Všechny děti ale projevují paradoxní zájem do jídelny chodit, což upevňuje mé podezření na obědové panoptikum.

Ema to taky zajímalo, a tak zbývalo jediné: zakliknout meníčko a dostavit se ve stanovenou dobu s vlastním jídlonosičem. Ikonická hrachovka s uzeným, na tom snad není ani co pokazit, ne? Zapřísahám se před dětmi, že ji sním do poslední lžíce.

Před školou na slavnostní otvíračku čekám úplně sama, což samo o sobě nevzbuzuje přehnaná očekávání o úrovni podniku – na rozdíl od fronty na vyhlášené pho na Jiřáku, kam můžu jen závistivě pošilhávat. Aspoň nikdo neslyšel, jak mě kuchařka vyřvala kvůli tomu, že jsem zapomněla posraný čipy nezbytný k výdeji. Při sprintu zpátky domů jsem začala svého výchovného nápadu litovat naplno.

S trpkým úsměvem a kompletní sadou čipů nečekám frontu podruhé a hrachobraní může začít. Plesk! Naběračka zelené hmoty letí do krabičky a do ní mlaskne plátek uzenýho jak facka. Už teď jsem si poměrně jistá, že maso nedám.

Doma se všichni horečnatě seběhnou jako k dovážce z Four Seasons včetně osobní audience šéfkuchaře.

Podávám polévku, v objednávkovém rozhraní nazvanou anínská. Nikdo neví, co si pod tím má představit, mlčí dokonce i Google. Jestli mlčíte i vy, anínská polévka je voda s mrkví a spoustou kulinářské ignorance – nic víc, nic míň.

Em: „To je něco z koncentráku, ne? Nejmenuje se to po Anně Frankové?“

Žmur: „Fuj, tu si pamatuju! Ta mrkev vypadá jako blitky, že jo?“

Čičman po jedné lžíci: „Omlouvám se, už jsem úplně plná.“

Psice: „Náhodou. Kdyby tam nebyla ta mrkev, byla by to celkem dobrá uvařená voda.“

Přesouváme se k druhému chodu.

Em: „Myslel jsem, že mě na hrachu nemůže nic překvapit, ale tohle není hrách. Je to hmota odolávající gravitaci – všimněte si, že neodpadne, ani když dám lžíci dolů.“

Žmur: „Dejte mi kousnout toho masa, s tímhle děláme tyranosaura. Hele: Uáááhééé!“

Čičman: „Už si můžu namazat chleba?“

Pokud vás zajímá, kdo jediný měl výčitky svědomí vůči kuchařkám a plýtvání s jídlem, byla jsem to já. Dvě porce hrachovky jsem zvládla s vypětím všech sil a neradostnou vyhlídkou zácpy po následující dva týdny. Zbývají mi tu dva kelímky anínské a jeden a půl plátek masíčka dvou barev a tajemné chuti. 

„Tyhle žoužavý masa jsme na základce cpali do vázičky s plastovýma karafiátama“ sentimentálně zavzpomíná Em. Tak kdyby vám chyběly vzpomínky, nebo přebývaly hladové slepice, pište si o ně do komentářů.



34 komentářů:

  1. Ježiš, tohle je tak uspokojující. Zrovna včera jsem si vyčítala, že své potomky krmím vaječnými omeletami, čínskými polévkami, a čímsi dalším. Protože pokud trávím denně 8 hodin v práci a 4 na vedlejšáku, tak v týdnu fakt nevařím. Ale tahle zdravá školní strava? Zlatá vajíčka a toast. :-) Děkuji, Psice.
    Eva K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stop výčitkám - aspoň je krmíš něčím, co jí:) Já jim s tou jídelnou nevěřila, myslela jsem, že i tohle odvětví prodělalo od revoluce prudký vývoj. Ale asi ne plošně. Na druhou stranu, jak se pak poprali o zbytek zapečené brokolice s tofu...! To mi vlilo nové kuchařské sebevědomí do žil:))

      Vymazat
  2. Jé, já myslela že vyhlašuješ nějakou soutěž o největší hrachovkovou kejdu :) Už už jsem chvátala do komory pro hrách, ale podle všeho je vaše jídelna stejně nedostižná :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takové chvályhodné luštěninové aktivitě vůbec nebudu bránit, ale s dovolením se teď nějakou dobu nezúčastním:)

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem to smázla, zase mě to hodilo do zapomenutého blogu...Už vím, jak na to.

      Vymazat
  4. Smála jsem se od začátku až do konce. Ty seš prostě literární hvězda. Na konci článku mě ale smích přešel. Byla to pravda!

    P.S. Pho z Jiřáku nemá konkurenci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirko, tahle jedina vec se podle nasich malych insideru v jidelne zmenila - nove lze volne vyhazovat i maso! Byli uprimne zdeseni, kdyz jsem jim vypravela o realiich socialisticke jidelny. To pho si dam zitra za odmenu;)

      Vymazat
  5. žíly jak z Vémoly, jsem se zase připočůrla smíchy, koukám pro dobrej článek už uděláš cokoli, i si přineseš jídlo ze školní jídelny a to se cení, smekám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele kde ani smrt nebere, tam pise Psice;) Premyslim, jestli budu vubec umet psat, az se jednou ve vzdalene budoucnosti treba zacne zas neco dit...jsem se zasnila!

      Vymazat
    2. Já myslím, že se z prvního skutečného zážitku psychicky zhroutím.

      Vymazat
  6. Panejo, po přečtení tohohle mám chuť obětovat vykrmené tele jako díkůvzdání za naši skvělou gympláckou jídelnu. Pravda, i tam občas hrachová kaše získávala netušená skupenství, ale tohle... to je vážně horor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ony dobré jídelny existují. Kdysi dávno před koronou si moje máma chodila přes týden pro obědy do jídelny ZŠ s dovětkem, že tam vaří zdravě, pochutná si a utratí za oběd míň, než kdyby si sama vařila. Nechtělo se mi tomu moc věřit, ale jednou jsem na návštěvě ochutnala a zbouchala celý rizoto včetně delikatesního salátku z červené řepy. Tak nějak jsem od té doby přišla o předsudky, až do včerejška:)

      Vymazat
  7. Téma školních jídelen se u nás taky docela řešilo, už jsem rezignovala - byly to docela vyhozené peníze, jak mi starší potomek neustále vysvětloval :-)

    Ale fakt je, že těm kuchařkám tam nezávidím, ty rozpočty na jedno jídlo jsou prý vážně minimální, svým způsobem je to umění za těch pár peněz navařit...

    Nicméně, článek i mi trochu zvednul kuchařské sebevědomí :-)

    Aninská polívka - není tam "ani ň" krom vody a mrkve :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za filologický rozbor polévky, to mě pobavilo:))
      A ano, souhlasím i s tím, že z prdu kuličku neuděláš, ale tak - někde to jde, viz školní jídelna, kam si chodí pro obědy moje máma. Osobně jsem klidně pro pár korun příplatku za dobré jídlo, než oběd za 25 Kč, který není poživatelný.

      Vymazat
    2. Přesně to jsme doma řešili taky, že by si člověk raději připlatil - ale to prý nejde, že by to bylo diskriminační pro lidi, co na to připlacení nemají (aspoň syn to tvrdí a dost mohutně se o to svého času zajímal).
      Takže dost spolužáků buď kvůli tomu nejí, nebo obráží okolní "menýčka" za stovku apod. (v době nedistanční výuky). Osobně bych za ty obědy s radostí platila dvojnásobek, kdyby to potomci jedli a mi odpadlo domácí poobědové dokrmování (či nynější permanentní vaření)...

      Vymazat
    3. Jj, já to chápu. Ačkoliv, prostě by to bylo jako menu 1 a 2, zase tak strašně diskriminační mi to nepřipadá - v naší korpo jídelně je taky standard výběr a potom dražší "manažerské" menu a nikdo se kvůli tomu necítí smutně:)

      Vymazat
    4. Tak děcka to asi berou jinak než manažeři. Zatímco manažer tě jako socku manažersky přehlíží, na základce je na tebe coby na socku naopak upřena nežádoucí pozornost. Dokonce tě to přinutí nenávidět svoje rodiče. Čímž nechci obhajovat ty jídelní blitky. Česká Martha Payne se zjevně ještě nevyprofilovala, i když už je pět minut po dvanácté. Moje děti dokonce oželely ten cenný sociální kontakt, jen aby nemusely vejít ve styk s krutou realitou školní kuchyně - dost se podobala té vaší na fotkách. Celkem jsem vzdorovala, ale pak jsem ochutnala jejich rybí nákyp a bylo rozhodnuto.

      Vymazat
    5. Přiznám se, že na ochutnání rybího nákypu bych nesebrala odvahu. Mimo jiné mě ale o ukončení obědové tortury přesvědčil barvitý popis rybího rizota :-)

      Vymazat
    6. F.: Jojo, máš pravdu. Rybí nákyp zní teda jako ultimátní dobrodružství.

      Vymazat
  8. Psychologický význam "upevňování sociálních vazeb s vrstevníky sdíleným odporem" bych nepodceňoval" (krásně vyjádřeno). Leč to je jen nadstavba, kdežto hrachovka je jaksi ta materiální základna, že? Pokud jde o hrachovku, ve školních jídelnách jsem býval vystaven podobným zkušenostem (anínská polévka je zřejmě regionální specialitou), což se nám sice tehdy jevilo nekomfortní, ale o to lépe jsme pak v dalším studiu chápali pojem nenewtonovská kapalina :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, oběd v jídelně by se měl interaktivně propojovat s výukou - kromě fyziky mě napadá i aplikovaná chemie, matematika a možná i biologie u některých jídel, ve kterých to na mikrobiální úrovni začíná ožívat...

      Vymazat
  9. Někde jsem četla, že nezaměstnaní kuchaři z restaurací nastoupili do nemocničních jídelen, což tamní stravování neobyčejně pozvedlo. Tak co je pozvat i do školních?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo prima, v té naší visí inzerát na kuchaře už několik měsíců a možná let - korona, nekorona.

      Vymazat
  10. O anínské polévce se zmiňuje pan Jaroslav Vašák ve své knize Regionální kuchařka z Čech, Moravy a Slezska od A(Adamov) do Ž(Žďár).
    Recept tedy zjevně existuje. Ovšem sveřepě se brání digitalizaci. Odpoledne zkusím věc probrat s paní Rettigovou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná by to chtělo objet pamětníky a zapisovat si jejich vyprávění jako to zavedla Božena Němcová. Kořeny této kořenové polévky budou ale asi docela temné - buď spadají do období hladomoru, nebo se dají připsat až maniakální zálibě autora/ autorky v mrkvi.

      Vymazat
    2. Já se prozatím nebudu příliš upínat k tomu, cos nám tu ukázala na fotce :-D
      Třeba v rámci úspor kuchařky nepoužily část ingrediencí, kterou považovaly za zbytnou.
      ...tak zhruba 80% část...

      Vymazat
    3. Nojo, je to taková sekyrková polívka naruby. U každý ingredience se dá zamyslet, jestli je fakt nutný s ní plýtvat. V takovém kontextu působí jako rozmařilost i ta mrkev. Osolená voda je pro spratky ze školy dobrá až až.

      Vymazat
    4. Magdalena Dobromila zklamala. Roman Vaněk rovněž. Ba ani kamarád kuchař netuší.
      Tajemství anínské polévky tedy zatím odolává.

      Vymazat
    5. Takže to asi zůstane u blíže nejmenované Anny závislé na karotce:)

      Vymazat
    6. I Anny jsem se, mimochodem, ptal.
      ...taky neví... :-D

      Vymazat
    7. Kdo by byl neodolatelně zvědavý... https://search.mlp.cz/cz/titul/regionalni-kucharka-z-cech-moravy-a-slezska/4010569/#/getPodobneTituly=deskriptory-eq:5429-amp:key-eq:4010569 - MLP má výdejní okénka :D

      Vymazat
  11. Také jsem uvažoval nad tím, proč ty vyvařovny cpou všude tu mrkev - asi je to nejlevnější surovina. A pak abychom dobře viděli na ty blivajzy.
    Jinak jsem se od srdce zasmál, děkuji.

    OdpovědětVymazat
  12. Tohle je táááák přesný. 20 minut po obědě a oni se dožadují plnohodnotné porce jídla. Teda fakt je, že už je to tak dlouho, že si to vybavuju jen velice matně. A oni evidentně taky, protože tuhle prohlásili něco ve smyslu, že to v tý školní jídelně zas nebylo tak strašný :).

    OdpovědětVymazat