Žalovat se nesmí, ale hlásit se to musí

 

Tak tuhle taxonomii bonzáctví jsem na základce fakt nikdy nepochopila. Kde přesně končí čestný hlášení a kde začíná zóna žalování? Aspoň u nás ve třídě to bylo rozdělený genderově. Holčičky hlásily házení houbou na strop a kluci z pozice obvyklých podezřelých ty samý delikty většinou žalovali.

Můj děda řikal, že hlášení je českej národní sport. Když šla pod jeho barákem paní Čulíková, měla jsem tu výsadu, že jsem mohla nabrat ze dřezu vodu do inzulínky po babičce a postříkat ji z okna. Hlavně nenápadně, radoval se děda jako malej Jarda. A infantilní to fakt bylo, co si budem, i když byla paní Čulíková maloměstská hlásitelka číslo jedna.

Kdybych měla inzulínku, myslím, tak se mi po uplynulých dnech vzpříčí v kapse hned několikrát.

Ve středu jsem měla sraz s kamarádem Pepou na hodinovou svižnou procházku Žižkovem. Po seběhnutí Vítkova dáváme krátkou pauzu na vydýchání uprostřed mostu přes Koněvku. Pod námi září projíždějící auta, dvorky schovávají do tmy harampádí, co není vidět z ulice, naše kontaminovaný a navlhlý respirátory odpočívají v kapsách. Policejní auto za námi přijede jak po špičkách. Nevím, jak to dává váš mozek, ale ten můj v tváří v tvář reflektorům vždycky začne vyšilovat a panicky listovat katalogem prohřešků za poslední rok a půl. Nezapomněla jsem v krámě zaplatit? Neotrávila jsem Ema tím tempehem po datu expirace? 

„Dobrý večer, máte respirátory?“ ptá se měšťák. „A mohli byste si je nasadit? Nechceme prudit, ale jedeme na udání. Někdo hlásil venkovní pohyb osob bez respirátorů...“ podívá se strážce pořádku výmluvně na dům před námi. Na dům, jehož nejbližší okna jsou od nás zhruba dvacet metrů vzdušnou čarou. Nasazujeme si poslušně respoše. Policajti si oddechnou, že nás nemusí zaklekávat a jestli si může oddechnout někdo za závěsem vlastně fakt netuším. Na tu dálku bych byla hypoteticky schopná někoho nakazit jen kdybych skočila z mostu na barák a vyšplhala po omítce jako hrabě Dracula.

Tím ale můj výjimečně společenský týden teprve nabírá prostor na další hlášení. Ve čtvrtek Houbič slaví narozky, a protože ty loňský zhatil lockdown, rozhodne se letos pro odvážnou párty o pěti lidech. Z těch pěti měli čtyři účastníci covid v posledních třech měsících.

Problém je, že holky dojedou taxíkem krátce po deváté, tedy po policejní hodině. A je hezké, že náš dům je ostrůvek zájmu o bližního svého ve velké a anonymní Praze, protože zanedlouho po jejich příjezdu zvoní majitel domu. Ve vzniklé panice nás chce Houbič zavřít do vestavěných skříní, kde si můžeme psát deník jako Anna Franková. 

A ano, opět si můžeme oddechnout, protože na prohlídku bytu neměl koule ani majitel a policajty tentokrát jako zázrakem nevolal nikdo. Ale ta pachuť z přetrvávající otázky „kurvaproč???“ je horší než tuzemák s kofolou. Místo opojnýho pocitu, jak to společně zvládnem, jsem už asi definitivně pokročila do fáze těžký kocoviny, kterou nezachrání ani dvojitej panák naděje v lidstvo hned po ránu.