Takový to domácí štěstíčko

 

Zneklidňuje vás někdy vaše vlastní rodina? Mně jo. Právě jsem na návštěvě rodičů, která je po dlouhé době legální. Mám ale pocit, že se tu celou dobu za mými zády dělo něco nelegálního – minimálně na poli tátových pokusů adoptovat exotické rostliny a divokou zvěř. Nevím, jestli se mu podařilo vypěstovat vlastní banány, nebo se pokoušel odchovat osiřelý kokon s vajíčky, ale prostě se to zvrhlo.

Ráno jsem v koupelně málem omdlela, protože mě z rohu pozorovalo něco, co bych nazvala pubertálním výrostkem tarantule. Chtěla bych podotknout, že na pavouky nejsem přecitlivělá – přece jen jsme měli doma jeden rok celé léto pavouka, který se nám cpal i do postele. Ale tohle by bylo trochu moc i na Justina Schmidta, který svou Škálu bolesti sestavil na základě tisícovky hmyzích kousnutí na svém vlastním těle.

Osobně mám na tyhle situace krizovou strategii. Prostě bych dveře do koupelny oblepila policejní páskou a přestala ji používat – ne dřív, než by tam vtrhla URNA s plamenometem nebo natěšený nahý Justin Schmidt jako volavka. Možnost c) je moje máma, která zrůdu v koutě nazvala „domácím štěstíčkem“. To jsem si musela odkašlat, protože moje máma by přes své silné dioptrické brýle nazvala domácím štěstím i Vetřelce sedícího na vaně.

Tarantule aspoň přestala výhružně běhat po zdi a upřela na mě svých osm očí s vítězným výrazem: „Vidíš, pro někoho jsem roztomilá, kravko.“ To jsem si nenechala líbit a apelovala jsem na mámu, jestli si svůj amulet nechce schovat do krabičky, aby jí štěstí neproteklo mezi prsty odtokem.

„Zavolej děti, ať vidí, jak se to dělá.“ řekne máma epickým tónem, kterým se předává moudrost předků pár sekund před smrtí a Hans Zimmer do toho zapáleně hraje na klavír.

„Normálně si tady vezmu ten smeták“ natahuje se máti ke stropu a shodí tarantuli do vany. Ozve se překvapivě silný chrastivý zvuk, jako když tam vhodíte pytlík se stovkou pavouků běžné velikosti. Děti ječí. Celá ta scéna by se dala ještě civilizovaně ukončit spláchnutím, ale to se štěstíčku přece nedělá.

Místo toho máma honí tarantuli s papírovým kapesníkem po vaně. „Tak a mám ho, chudáčka. Tak vidíte, že to nic není.“ prohlásí máma hrdinsky, zatímco se Žmur kácí na sušák, a na důkaz svých loveckých schopností nám ho jde ukázat. Ale kapesník je prázdný. Logicky, protože tarantule jí leze na spodní části rukávu ve snaze dostat se co nejrychlejším exitem k srdci.

Ječíme úplně všichni. Vsadím se, že vydává něco na způsob chrastivého jekotu i ten přerostlej pokoutník. Každopádně titul pána koupelny obhájil a setřesen zdrhnul na tajný místo, kde přebývá nejspíš obří kokon domácího štěstí na celý generace dopředu. Je fajn být zase doma.