A co vy? Už máte vykopanej hrob?

Věděla jsem, že to letos přijde. Vzhledem k tomu, že Pižmič rychle přeskočil mentální úroveň dospívajícího primáta a má namířeno na vyšší cíle, bylo jasné, že se začneme zamotávat. Do všeho. Ale dnešní příklad je z aktuálního Halloweena a Dušiček.

To si tak jdeme večer parkem, když začala houkat Pižmurova kontrolka závisti a okamžitého chtíče. Naproti nám šel chlapeček s obřím lampionem na baterku (vzpomněla jsem si na své dětství, baterky nosili tenkrát v lampionech před Svátkem práce jen ty největší mača, co měli zručný táty. Já svíčku, pokaždý, furt chcípala a pořád mi ji musel nějakej strejda s cigárama zapalovat). Takže z tohoto úhlu pohledu jsem se dovedla vcítit do toho, jaký to musí být, vykračovat si s obrovitánským svítícím lampionem na baterku jako king v setmělém parku, ale chtěla jsem k tomu dodat nějakou legendu.

„Hmmm, a víš proč má ten lampión?“ zeptala jsem se Žmura a v duchu si už sumírovala nějakou neškodnou anglosaskou historku, u které se nezamotáme. Pižmič odpověděl, že mu je to jedno a že by chtěl ten lampion, protože by mu ho záviděl táta. „No, tak on je to takový zvyk původně z Irska, vtírám se nevítána, nezvána se svým vzdělávacím blokem, „a tam se děti převlékají za bubáky a chodí po domech, kde dostávají sladkosti. U nás máme Dušičky a ty budou zítra.“ Žmura kupodivu nezaujaly sladkosti, jak jsem očekávala, ale Dušičky.

„Dušičky, jaký dušičky?“ vrtí posměšně hlavou. „To je svátek mrtvých“, vysvětluji. „Svátek mrtvých babiček a dědečků, za kterýma lidi choděj na návštěvu na krchov“, dodávám v okamžité inspiraci, abychom se zase nedostali k otázkám, kdy umřu já, náš ptáček, táta nebo Čičman. „Mrtvý babičky nebo dědečkové“, vydechne Pížan  obdivně. A bylo to v háji, na druhý den jsme museli na Olšany podívat se na návštěvu za mrtvýma seniorama.

Jít na Dušičky na Olšanské hřbitovy je v podstatě nejmasovější funebrální turistika, které se můžete zúčastnit. Před Olšanama už jsou jen oslavy Santa Muerte v Mexiku a funus Karla Gotta, až jednou nastane.

U hřbitovní brány to vypadalo na vyprodaný koncert U2 nebo frontu před stadiónem fotbalového Eura. Místo nadržených fotbalových hooligans se však dav skládal hlavně z postarších groupies s věnci „Vzpomínáme“ a flaškou čistidla na mramor. Žmur se kontrolně přeptal, jestli jsou živé, nebo ty mrtvé, co mají dnes svátek. 

„No asi jak které, když se tak rozhlížím“, zasmála jsem se potměšile, ale o bod víc dostal Milý, když označil partu seniorů s lopatkami a batohy za vykradače hrobů. Žmur valil bulvy. Taková kovbojka kousek od domova! Vedle Olšan je za zdí rozestavěná plocha, ze které se ozývaly prudké rány. „A co je zase tohle?“, ptá se Pižmič už lehce poplašeně. Je tma, kolem nás blikají osvětlené hroby. Jestli něco chybí, tak je to Svatební košile od Erbena. „No, tam přece střílejí ty, co mají na kahánku a ne a ne umřít a mají tady už vykopaný hrobečky“, vysvětlil Milý přičinlivě a ukázal na vyšklebenou díru pod náhrobkem, kolem které jsme zrovna šli. „To víš, hřbitov není žádnej holubník!“

Myslím, že po Dušičkách budeme mít zase co vysvětlovat, až se Pižmič ve školce a na návštěvách prarodičů zeptá, jestli už mají předkopané hroby. Pravda, pořád to bude o málo trapnější diskuze, než o anatomických detailech rodičů během toho, co nás chodí šmírovat do sprchy.