Kulturelles Leben

Tak se jmenovalo moje maturitní téma z němčiny, ale nemusíte se obávat, dnes to nebude ani o kultuře, ani o mokrých dlaních na potítku.

Obávám se, že tak ani s velkým množstvím sarkasmu nemůžu nazvat sobotní babypunk, kdy jsem přespávala i s dětmi u Jany a podařilo se nám všechnu drobotinu nenápadně unavit odpolední zábavou, takže všichni odpadli o půl 8 večer. Přes spontánní radost a high five se nakonec právě tohle ukázalo jako rizikový faktor, protože jsme z euforie stáhly flašku vína a bylo strašně brzo. Následovat měla konvice žaludečního thé, jak už teď správně chápu přírodní zákonitosti svých stárnoucích jater, a ne si otevřít další a pak dorazit ještě cosi načatého z ledničky. To něco muselo být démonické a stižené kletbou zazděné jeptišky, jako šípkové víno Květy Fialové, protože ráno mě ještě za tmy probudily přespané děti a vrzající brána pekel se otevřela dokořán. Kdosi mi střílí revolverem do spánku, ale nejsem schopná vyhodnotit, jestli je to Žmur s pistolkou, nebo stovky permonů, co mi svými krumpáčky přetínají neuronové synapse.

Zvednu se a přebalím pokakanou Čičman. Prásk, prásk a do toho se mi nad plínou začíná slušně navalovat. V kuchyni potkávám bloudící postavu. Jana v nějakém zázračném záchvěvu energie smaží dětem palačinky. Nad tím upřímně žasnu, jako kdybych ji našla přecházet v baletní sukýnce a piškotech na nataženém laně. Výpary z pánve nás ale záhy dostanou obě a tak Janin manžel ráno škodolibě fotí nechutné zátiší: klečím nad mísou, jednou rukou si držím vlasy a druhou odstrkuji zvědavou Čičman,  která se snaží dosáhnout na plovoucí barevné cucky v záchodě a olízat je z prstíků. Metr ode mě klečí Jana a v podobném multitasking herním módu se snaží vypumpovat žaludek a zároveň nevydat sáček s vydáveným obsahem batoleti, které se ji věší na ruce a od rána netouží po ničem jiném, než si po tričku rozmatlat zvratky. Asi to slýcháte na každém rohu, ale dnešní mladí opravdu nemají slitování!

V úterý jsem dělala společenské garde Houbičovi, tentokrát na vyhlašování cen Technologické agentury. Po víkendu jsem si nemálo oddechla, když jsme si hned na začátku odsouhlasili nealko účast. Line-up byl sepsán klasickým stylem odměny za trpělivost. Úvodní slovo, čtyřicetiminutový blok moderní vážné hudby, vyhlášení a raut pro statečné, kteří vydrželi až do této chvíle.

Po úvodním slovu jsem zjistila, že potřebuji nutně čůrat. Prostorovou orientaci snadno ztrácím i bez alkoholu, takže se dobývám místo na WC do úplně špatných dveří, v čemž mi vydatně pomáhá i moderátor a pán od security. Nakonec se nám společnými silami a za tlumených nadávek ochranky na dveře zasraný podařilo prolomit se do zkušebny pěveckého sboru. Poněkud dezorientovaně se snažím uprchnout dál zasklenou skříní vedle dirigenta, protože se cítím v bezprostředním ohrožení, že ode mě budou očekávány výkony. Tím spíš, když dirigent nabádá pěvce k doušku vody, aby neměli  sucho v krku a kdosi, co rozdává kelímky, nabízí i mě. Oklikou přes kotelnu a technické zázemí se vracím do sálu a zakopávám o kabely od kamery. Slyším, jak se Houbič dusí smíchy.

Stihla jsem to akorát začátek vystoupení violoncellisty a klavíristky. Violoncellista se tváří velmi zarputile a při pomalých temných částech skladby vypadá, že se rozpláče nebo zemře. Klavíristka oproti tomu hraje jako štvanec a levačkou převrací noty tak prudce, že to vypadá a mlaská, jako by violoncellistu fackovala. Tímto se omlouvám, že neposkytnu hlubší rozbor, ale mohu vás ujistit, že na fackování týraného violoncellisty projektovaného na velké plátno se zaměřila pozornost většiny posluchačů. Když dohrají, sálem propukne úlevný potlesk, což však violoncellistu nemálo namíchne, vyběhne na pódium a začne ignorantům v první řadě spílat, že se jedná pouze o první větu opusu, po které se netleská. Protože však nemá mikrofon, od prostředku sálu dál to vypadá jako záměrná divadelní performance, tudíž se zbytek hlediště na violoncellistu povzbudivě usmívá v domnění, že  vypukne veliká legrace.

Na pomoc přispěchá moderátor s mikrofonem zrovna v okamžiku, kdy zachmuřený hudebník hřímá: „Nemám rád svůj zesílený hlas. A vy tam vzadu přestaňte konečně tleskat!“ a dolaďuje s moderátorem za jeho stoupající nervozity pořadí vět, přičemž ho přistihne, jak plete adagio s mazurkou, zalomí rezignovaně rukama a vrací se k nástroji, jen šosy fraku lítají.

Následující hudební půlhodinu violoncellista svůj obličej zatne do takové grimasy, že si publikum odpočítává fackování not jen v duchu a potlesk na konci přijde po velmi, velmi dlouhé pauze, ve které se obecenstvo mezi sebou vzájemně ujišťuje, že už je skutečně po všem. Po tomto zážitku se mi nemůže nikdo divit, že na státní operu teprve sbírám odvahu a tréning v poker face!