Rozpuštěná a vypuštěná

V posledních dvou týdnech se mi přihodila taková zvláštní věc. Znáte ten pocit, když jedete rozhrkanou karosou? Neposedné lupy, co při rytmickém natřásání poskakují na ramenou maloměstského řidiče. Pachová stopa v autobuse je kolektivní svědomí za naše skutky: zelené orbitky, vyzuté boty, postalkoholické výpary, vůně natrávených koblih zápasí s nikotinovým dechem majitele žaludečních vředů. Jestli vás něco může zachránit, je to místo vedle distributorky Avonu, ale v té chemické parfémové kleci se zase snadno ukýcháte a zaslzíte (zvlášť pokud jste alergik jako já a stačí vám projít v uctivé vzdálenosti kolem parfumerie na ulici).

Potom si v rámci osobního vzdělávání a rozvoje po 4 letech mozkové hibernace během pár dnů slupnete jihoamerickou zelenou medicínu a hned potom naprosto nevinně znějící víkendový seminář na pracovní integraci. Někde asi byla přestupní stanice, protože najednou se přistihnete, že nesedíte v autobuse, ale v kokpitu gripenu a řítíte se nadzvukovou rychlostí v myšlenkových mapách, dětství, hledání smyslu a detailním ponoru do balastu na první pohled strašně důležitých věcí, kvůli kterým nemáte čas na to všechno pod slupkou. Což je z povahy věci stejně slaboduchá činnost, jako zapékat do vanilkových rohlíčků celé vlašské ořechy i se skořápkou, abyste se nezdržovali vyloupáváním jader.

Druhou stranou síly je fakt, že se vám občas zapojují obvody a automatické aktualizace v místech a situacích, kde vás to celkem překvapí. Anebo někoho jiného – dodnes si nejsem jistá, zda náš Vietnamec z večerky přišel na kloub záhadě, proč zákazníci propukají v nekontrolovatelné slzy zrovna u regálu s tropickým ovocem. Asi stejným principem, jako se lidé se zlomenou nohou diví tomu, že potkávají samé lidi se sádrou, taky potkáváte na ulici daleko vyhrocenější lidi. Levitující babičky s jezevčíkama na neviditelných polštářcích hřejivé moudrosti a laskavosti a do toho pindy jako zástup naší pošťačky. O tenhle ranní rozhovor se vlastně můžu podělit na konec.

Zvonek. Zvedám sluchátko na otvírání dveří.

ZP (což můžete interpretovat jako zástupná pošťačka nebo jakýmkoliv jiným slovem na „P“, které vás k tomu napadá): „Vy jste ta paní Psice?! Já tady běhám po celém domě s vaší zásilkou a vy si jste klidně doma a zvedáte sluchátko! Kde máte napsané jméno na dveřích, co?!(přerývaně dýchá a tahá hemla až z paty). Kam mám teda jít?“

já: „Čtvrté patro nalevo. Ale víte co, pokud jste uběhaná, tak to nechte ve schránce, já stejně dnes musím na poštu…“ (Vidíte jak se překonávám, žáno? Prostě se mi nechtělo kazit si snídani úplně zbytečným výserem a přesně tohle z podobných úvodů kouká). ZP praští sluchátkem.

Doufám, že to vzdala, ale domem rezonuje dusot bizona, takže jí jdu naproti. Když už ví, kde bydlíme, byla by schopná vyrazit dveře, pokud bych ji zazdila a pustila si nahlas reggae. ZP bere schody po třech a střílí po mě zásilkou. Chytám. 

Říkám: „To jste hrozně hodná, že jste přišla. Ale příště si tím nekazte ráno. Nechte to jen tak ve schránce. Jedna vaše předchůdkyně  nám tady dokonce ani nenechávala výzvy k vyzvednutí. Myslím, že s takovou úsporou času a kloubů mohla klidně celé dopoledne relaxovat na lavičce v parku a pak si zajít na oběd.“

ZP: „Ani náhodou. Mojí povinností je zásilku předat. A vaší povinností je zásilku převzít! Tak se budeme věnovat našim povinnostem a nebudeme o tom vůbec diskutovat!

Vidíte, ale takový bič na sebe já přesně potřebuju. Tuhle ZP, aby mi připomínala, jak důležité jsou pro mě moje děti a knížka, kterou pro ně musím konečně napsat.