Dieta podle Psice

Když jsem byla ještě na škole, rozlišovali jsme pivní dietu, nejedení do šatů na taneční a rohlíkovou dietu (když došlo kapesné od rodičů). V posledních letech se to ale kolem mě začíná hemžit krabičkovými dietami, dělenou stravou, dietou podle krevních skupin a známých osobností, astronautické instantní nápoje, breathariánství, a taky se pomalu začínají objevovat první vrstevníci – cukrovkáři.

V každém případě většina příslušníků dietní sekty  vypadá na první pohled hrozně duchovně a povzneseně. Něco jako „Vůbec se neomezuj, však nemusíme jíst oba. Klidně si dej ten tatarák (a zaplň si střeva hlísty a 2.000 kilojouly), mně stačí neperlivá voda, protože jsem dneska snědl už jáhly a půlku jahody a právě jsem v očišťující fázi. Víš?“ Je úplně jedno, kolik vážíte, ale připadáte si v ten okamžik jako vyžrané laločnaté prase, jehož myšlenkový přesah končí u denního menu restaurace a letáku z Kauflandu.

A tomu jsem se rozhodla učinit přítrž. Také já umím být éterická bytost, živící se jen salátem z okvětních plátků růží a korejskou poezií! A protože téma dne u mě není redukce, ale spíš důkladné proprání ojetých součástek, rozhodla jsem se pro sedmidenní detox. Můžeme tomu říkat taky Poustevnická dieta, nebo Sedm Dnů Smutku, protože tahle dieta zahrnuje absenci všech lidských potěšení od cukru, soli, kofeinu, lepku, alkoholu…mám pokračovat? Tahle dieta ční mezi ostatními prostě jako absinth mezi zelenýma.

První den byste čekali, že se budu v emocích svíjet pod stolem a krást cukřenku, ale to se šeredně mýlíte. První den byl úplně v pohodě. Netvrdím, že luštěninová polévka bez soli nechutná jako bahnitá kaluž z kravince, ale není to v tuto chvíli podstatné. Bylo mi povzneseně a soucitně jsem se dívala na lidské tvory pode mnou, kteří se živí pivovarským gulášem. Soucit si  musíte budovat, abyste dostali své astrální tělo na vyšší úroveň a nepůsobili na ostatní jako strašná píča. Pijete čerstvě  vymačkanou karotkovou šťávu a pociťujete první čůrky a potůčky pramenící energie. A vy blázni jste si kdysi na únavu dávali kafe!

Druhý den se energie někam záhadně vytrácí. Asi za astrálním tělem a soucitem, protože mě už vůbec nebaví zírat od rána do večera na to, jak se moji přízemní bližní neustále něčím cpou. Sraz s Luckou v kavárně. Zatímco si Luc poroučí sachr a dvojité presso, já si objednávám bylinný čaj tak zoufale neartikulovaně, že se mě číšník dotazuje natřikrát. „A co k tomu?“, nestydí se úlisně pokračovat a vůbec netuší, jak blízko byl k tomu, aby měl sachr od ucha k uchu.

Třetí a čtvrtý den jsou ve znamení hluboké rezignace a tělesného úpadku. Ty blafy nedají jíst. Mám halucinace z hladu, protože kdykoliv si uvařím várnici nesolené rýže a zeleniny, sním několik soust a zbytek té šlichty vyliju do záchoda; odmítají to dokonce i děti, které u nás občas přistihnete vyjídat odpadkový koš nebo zvláštní předměty jako například mou rtěnku. Potřebuju pořádný kafe, litry kafe, ne meltu. A to si samozřejmě nedám, protože tenhle experiment neprojedu na zrovna na kofeinu.

Pátý den je, přátelé, zrovna dneska. Kdybychom žili na samotě u lesa, najdete mě skrčenou v krmelci u lizu. Ale protože žijeme ve městě, najdete mě nad talířem čočkové polévky, kterou si solím vlastními slzami sebelítosti. Ještě dva dny. Připadám si už jako světec. Průhledný a nazelenalý světec. Zítra vstanu, a budu žehnat zákazníkům před mekdonaldem a pozítří budu vylizovat kečup a olej z odhozených obalů od hranolek. Ale potom přijde Velký pátek a mé utrpení bude u konce.  A to vám teprve napíšu pořádný post o jídle!