Roger

Černý týden Žmurova bezstarostného prázdninového režimu se přiblížil a udeřil. V pondělí jsme ho poprvé vypravili do nové školky. Papuče a pro jistotu vícero náhradních tepláků a trenďárů pro případ, že by nové dojmy neunesla nejen psychika, ale i svěrače. Do školky šel až s mrazivým klidem. Ne s radostí, ale zodpovědností mladého muže první den v práci a to podotýkám, že se ještě ráno kontrolně přeptal, jestli se nepletu a nejde se rovnou do školy (tam by šel asi taky úplně v klidu, jen by si vzal místo sáčku aktovku).  „To se mi nezdá“, říkala jsem Milému a s každým zazvoněním telefonu jsem se běžela oblékat v předtuše, jak sprintuju pro uplakané dítě. Nezvonil.

„Ten váš Žmur, to je poklad“, rozplývá se učitelka, když si pro něj jdu po obědě. „On je tak skromný a spolupracující. Skoro mám pocit, jakoby to všechno dělal jen proto, abych měla radost, když tu dnes pláče tolik dětí. I ten oběd snědl do poslední lžičky, jako kdyby nechtěl urazit kuchařku“, pokračuje a mně je hloupé ji přerušovat, ale tady evidentně došlo k omylu. Žmur, ten malý odrzlý egoista, co doma přivazuje svou mladší sestru ke křeslu a pomáhá jen s vidinou zisku. K mému překvapení se však za učitelkou objeví opravdu Žmur. Povzbudivě se na ní usměje a zamává na rozloučenou. První cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.

Vyprávím to doma Milému a nechce mi věřit. „Tak zas aby z něj nerostl Martin Nejezchleba“, krotí mé nadšení. Martin Nejezchleba je Milého spolužák z prvního stupně základky, kterého si ostatní nepamatují kvůli celostátnímu vítězství v matematické olympiádě, ale skrz to, že se dal bez většího úsilí svázat, zamknout do šatní skříňky a kutálet ze schodů.  „To snad ne!“ hrozím se. „Určitě tam zlobí stejně jako doma. Možná to je s tím chválením jenom nějaký psychologický trik“. Na Nejezchlebáče přece rozhodně nemá genetické dispozice. Milý proslul jako největší sígr ve školce a ani já jsem nestála na žebříčku pedagogické oblíbenosti vysoko. Alespoň ne potom, co jsem se pokusila o útěk zadní brankou, roztrhla si lýtko o tříkolku a kamarádila se s místní verzí  Zilvara z chudobince, co do školky zavlekl vši. Když mě jednou dědeček vyzvedával a odváděl ze školky, Zilvar po něm neohroženě vystartoval a zakousl se mu do ruky jako buldok, až mu zůstaly na zápěstí promodralé otisky zubů. Nikdy po tom už pro mě tohle žádný muž neudělal.

Druhý den si učitelka stojí za tvrzením, že kdyby měla plnou třídu Žmurů, mohla by si vzít rovnou dovolenou. „A co jste tam dnes vlastně dělali“, sonduju nenápadně cestou domů. „Éé, vzpomíná dlouze Pižmič. „No, holky si hrály na princezničky“ (hluboký povzdech a vyvrácené oči). „A kluci? Hráli jste si spolu s autama třeba?“ snažím se ho nenápadně manipulovat. „Jo, kluci si tam hráli s autama“, nedá se Žmur. Kluci. „Hm a ty?“ „Já jsem seděl u stolu a četl jsem si knihu mami.“ A je to tady! Nejezchleba!

Druhý den mi ráno volá Milý. „Copak, nechtělo se mu?“ ptám se. „To ne, ale v šatně tam byl ještě nějakej jinej otec s děckem. No a ten ňouma zrzavej říká tatínkovi: „Hele tohle je ten divnej kluk, co chodí s náma“ a ukazuje na Žmura bačkorou. Měl jsem sto chutí počkat si na něj u záchodů, až jeho fotr vysmahne. No a ten jeho táta se tak nezúčastněně a rozvlekle ptá „Aháá a jak se jmenujéé“ a vrací mi pohled, to víte, ty děti. A zrzoun to definitivně zazdí „Nó, já nevím, má takový divný jméno, táto. Roger!“