Dámská gastroneděle

Myslím, že nedělních rodinných historek tu bylo až až, takže házím do placu taky jednu dámskou. V neděli odpoledne se scházíme na nádraží ve třech ženách a dvou fenách. Houba, kterého vlastně taky řadíme do ženského týmu, se zbaběle omluvil a budovatelským krokem nakráčel do práce dodělávat prezentaci. Dámská trojka se al ukázalo jako úderné sdružení. V Berouně před nádražím jsme vytáhli plavecké ručníky a uvelebily se k prvnímu lahváči dne. Čekala nás táhlá cesta do kopce a s poledním slunečním svitem není radno si zahrávat.

Okolo jedné dorážíme do base campu Eldorádo. V nejistých vzpomínkách vybarvím holkám tenhle podnik jako exkluzivní gurmánský ráj ukrytý před posh Pražáky v lůně střediskové vesničky.

Bohužel zase očividně kecám. Na oflusaném jídeláku je narychlo naškrábán jen nakládaný hermelín, hranolky a smažák. „A šel by ten smažák aspoň s vařeným bramborem?“ ptám se paní v pocintaném tričku, co právě klopí větráka po hostech. Nešel. „K jídlu jen to, co se dá hodit do friťáku“, oznámí nám kuchařka, pinglice, managerka a stálý host v jednom. Radši spolknu otázku, jestli hází do friťáku i nakládaný hermelín, dáme si k obědu pivo a valíme dál. Na lom!

Tam zjistíme, že pofukuje větérek a tak se plány na velkolepé sportovní výkony modifikují na namáčení kotníků a dopíjení drinků, abychom snížily zátěž v batozích. Nejlepší podnik dne na nás čeká. 

Na nádraží si kromě zpoždění vlaku všimneme oprýskané cedule se směrovkou na lokální pivovar. Nepropadáme hned planému nadšení, protože podobná směrovka vede i k jídelně zarostlé kopřivami vedle nádražní budovy, přesto jde o projekt hodný prozkoumání. Někde uprostřed paneláků propadáme beznaději. Před námi je už jen šroťák starých dodávek. Ale nadějný je nasládlý smrad sladu. Nebo moči? Ba ne, uprostřed smeťáku trčí opadávající barák s cedulí Berounský medvěd!

Zasedáme a chvíli se dohadujeme u pivního lístku. Pšeničné, nebo kvasnicové? Světlé nebo polotmavé? Neocitly jsme se v časové smyčce? Personál tady rozhodně nepospíchá. Přesto i na zahrádku zabloudí číšnice. Vypadá, že ji přítomnost hostů trochu zaskočila. A spousta našich otázek se vyřeší samovolně tím, že vybraná piva nemají. Objednáváme pivo se jménem, ale klidně mě zastřelte: už se nikdy nedozvím, jestli to byl Honza nebo Vašek. Chutná báječně, takže si necháváme ujet další vlak a když nám pinglice po druhé pochůzce plácne jídelní lístky doprostřed stolu, jen se zapráší. 

A tady se ukazuje, že smůlu na jídlo mám mít dnes jen já. Zatímco si Lucka pochutnává na pivovarském guláši, moje kuřecí stehno je krvavé jako slepice přejetá sekačkou.  Personál to nazve politováníhodným omylem a obratem přináší nakládaný hermelín. Tvrdý a nenaložený. To už mám ale kurva hlad a náš stůl začíná mít stigma problematických zákazníků. Zvlášť poté, co Martě vyskočí feny zprudka pod lavicí, načež se zvrhne celá půlka pivního setu a rozlitá piva po zemi vypadají k nerozeznání od toho, jako kdybychom si nestihly dojít ublinknout na záchod. „Můžete nám ještě říct, jaké je tady heslo na wifinu?“, zasadí tomu tečku Marťa s mobilem. „Hehé, wifina!“, baví se pinglice a zavolá i kolegu, aby si takovou legraci nenechala pro sebe. „Prej heslo na wifinu“ ukazuje na nás. 

„Ale jděte“, řekne nám mateřským tónem, když se vysměje dosyta. „Dejte si radši pivo a ty internety si nechte na doma!“ Což opatruji jako zenové moudro tohoto upracovaného týdne!